Jak probíhal fotbalový vzestup Kosova? Téměř za vším stojí jedno jméno – Fadil Vokrri

V únoru 2008 vyhlásilo Kosovo nezávislost na Srbsku a přesně od té doby je uznáváno, ačkoliv ne všemi, jakožto samostatný stát. Až v roce 2016 se však tato malá země stala členem FIFA a UEFA, díky čemuž se konečně dočkala v září téhož roku prvního oficiálního mezinárodního utkání. Cesta za získáním členství však nebyla jednoduchá, stejně jako nebyla jednoduchá cesta do pohádky, kterou aktuálně reprezentace Kosova prožívá. Dá se říci, že vše je to zásluha hlavně jednoho muže – Fadila Vokrriho. A především právě o něm budou pojednávat následující řádky.

Teprve v září 2016 odehrálo Kosovo svůj první oficiální mezinárodní zápas. V sobotu dokázalo dokonce porazit v kvalifikaci na EURO 2020 na domácí půdě Českou republiku, čímž protáhlo svou šňůru neporazitelnosti, která již činí 15 utkání bez prohry v řadě. Žádná reprezentace v Evropě takto dlouhou sérii neporazitelnosti nedrží.

Zápas proti našim reprezentantům byl pro Kosovo zatím vůbec tím největším, alespoň do úterka, kdy se postaví Anglii, což bude pro reprezentanty této malinkaté země obrovský zážitek. A nutno podotknout, že to bude o to sladší díky tomu, že Kosovo je v kvalifikační skupině na druhém místě právě za Anglií a vypadá to, že by mohlo mít dobrou šanci postoupit.

Postoupit by pak mohlo i v případě třetího místa, které nyní drží Česká republika, kdy by se utkalo 16 nepostupujících celků podle umístění v Lize národů o čtyři postupová místa. Ačkoliv nepředbíhejme, neboť se to ještě může v průběhu kvalifikace změnit.

Nyní již kosovská reprezentace prožívá svou pohádku. Dlouho to ale vypadalo, že nikdy nebude ze strany FIFA a UEFA přijata. Vždyť čekala osm let na přijetí mezi členy obou těchto fotbalových orgánů. Za přijetím stál dlouhodobý boj a dlouhodobá kampaň ze strany Kosova, především v podání již zmíněného Fadila Vokrriho, který stál v čele kosovského fotbalu prakticky od vyhlášení samostatnosti. Dokonce ještě o den dříve, než k této události vůbec došlo, tedy 16. února 2008.

Zemička, která má okolo 1,8 milionu obyvatel, snila již od začátku svého vzniku, že by mohla hrávat reprezentační duely na velikých nejen evropských stadionech. Snil o tom prakticky celý národ. A právě Fadil Vokrri je osobou, která o tom snila pravděpodobně nejvíce, neboť na dnešní skvělé situaci národu ze srdce Balkánu má ty největší zásluhy.

Naneštěstí se současné pohádky nedožil, jelikož v průběhu roku 2018 zemřel. Jeho práci si nicméně obyvatelé Kosova uvědomují a považují jej právem za svého hrdinu.

Fadil Vokrri se dožil 57 let. Během svého života zažil mnohé. Logicky byl poznamenán válkou, která na Balkáně probíhala před dvaceti lety. Koneckonců, spory mezi etnickými Albánci a Srby neutichají ani dnes a stále se jedná o problém, který je všelijak připomínán. To však nyní není důležité.

Když pak odečteme dnešní generaci kosovských fotbalistů, tak se až doposud dalo mluvit o Vokrrim jakožto o nejtalentovanějším hráči, jenž se na území Kosova narodil. To se stalo v roce 1960 poblíž severní kosovské hranice se Srbskem, tedy v ne zrovna příznivé době. Jugoslávie totiž nikdy nebyla zrovna příznivým místem pro etnické Albánce, kteří dnes tvoří zhruba 93 % populace Kosova.

Fadil Vokrri však byl natolik talentovaným fotbalistou, že se stal vůbec prvním etnickým Albáncem, a také posledním, který kdy nastoupil za reprezentaci Jugoslávie. Jeho kvality nebylo možné ignorovat. Za Jugoslávii odehrál v letech 1984 – 1987 hned 12 zápasů a šestkrát skóroval.

Během své kariéry hrál postupně v Llapi či Prištině. Následovaly tři roky v Partizanu Bělehrad, s nímž ovládl jednou ligu a jednou Jugoslávský pohár. Navíc toto angažmá označil za nejlepší v kariéře. Poté mohl následovat přesun do Juventusu Turín, jenže kvůli nesplněné povinné dvouleté vojenské službě z přestupu sešlo. Sám přitom chtěl do zahraničí, proto byl rád, že se mu to poštěstilo v roce 1989, především z politických důvodů.

Všem bylo jasné, že se blíží válka. Pouze se nevědělo kdy a kde to začne. A Fadil Vokrri nechtěl, aby jeho rodina žila v takovém prostředí. Proto se logicky přesunul do Francie, kde působil v Nimes. Následovala působení v týmech jako Fenerbahce, Bourges či Montlucon. V roce 1995 ukončil kariéru, během níž odehrál přes 350 duelů a nasázel přes 120 branek.

Dnes navíc můžeme říct, že Vokrriho rozhodnutí opustit zemi bylo správné. Konflikty totiž probíhaly po celá devadesátá léta. Přes 140 000 lidí zemřelo, mnoho lidí uprchlo ze země jinam a spousta lidí přišla o své domovy. Zkrátka se jednalo o brutální konflikt, z něhož však vzešly státy jako Chorvatsko, Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Severní Makedonie, Albánie či právě Kosovo. Zřejmě to bylo nevyhnutelné a dojít k tomu muselo.

Vraťme se ale k příběhu hlavní postavy tohoto článku. Fadil Vokrri se vrátil do své země pět let poté, co skončila válka. A právě jeho skvělá fotbalová kariéra byla hlavním důvodem, proč byl v únoru 2008 při vyhlášení samostatnosti jmenován prezidentem Fotbalové federace Kosova, kde začínal doslova od nuly. V obytném bytě v Prištině měl kancelář se dvěma místnostmi, dvěma stoly a dvěma počítači.

Na starosti tak měl asociaci bez jakýchkoliv financí a národní tým bez možnosti hrát oficiální reprezentační zápasy. To vše v izolovaném státě s poměrně bídnou infrastrukturou, který navíc spousta jiných států neuznává dodnes.

Podle popisu lidí, s nimiž jednal, byl Vokrri charismatický a přesvědčivý. Právě tyto vlastnosti měli hrát klíčovou roli v tom, co dokázal. Nicméně složitost procesu prý předčila jeho očekávání. „S otcem jsme doma mluvili o tom, jak bude proces přijetí mezi ostatní reprezentace snadný. Věřil, že když jsme byli oficiálně uznáni jako samostatný stát, tak že nás bez potíží přijmou,“ prozradil Fadilův třiatřicetiletý syn Gramoz.

Gramoz navíc svému otci pomáhal s jeho prací, jelikož rovněž žije v Prištině. Díky tomu je známý v celém Kosovu. Lidé jej tam neustále chtějí zdravit, protože si uvědomují, čeho jeho otec dosáhl a že mu v tom sám pomáhal.

„Můj otec v životě neučinil žádnou politickou deklaraci. Soustředil se pouze na fotbal. V jeho očích byl fotbal postaven výše než cokoliv jiného. To byla jeho vize a právě to hrálo hlavní roli v tom, aby otec dosáhl našeho hlavního cíle – vstoupit do orgánů FIFA a UEFA,“ vyjádřil se dále Fadilův potomek.

Za zmínku stojí fakt, že Kosovo uznalo jako oficiální stát v roce 2008 pouze 51 členských států OSN z celkových 193. I to hrálo roli, proč selhaly první pokusy o získání členství ve FIFA, o níž Vokrri pro Kosovo pochopitelně usiloval. Docházelo tak k neoficiálním zápasům proti neuznaným státům, jakými jsou například Severní Kypr, tým zastupující Monako či reprezentace pod názvem Sámy, jenž sdružovala hráče ze severního Norska, Švédska, Ruska či Finska.

Počátky reprezentace tedy nevypadaly zrovna nadějně. Tým byl navíc složen z hráčů, kteří hráli výhradně domácí soutěž v Kosovu, která ani doposud neoplývá kdovíjak skvělou úrovní. Často se jednalo o lidi, kteří pár let před tím museli kvůli válce utéci ze svých domovů a poté se vrátili, anebo přímo o lidi, jenž ve válce bojovali. Vše přitom mohlo být jinak.

„V roce 2012 hrálo zápas Švýcarsko s Albánií. Na hřišti bylo 15 hráčů, kteří byli způsobilí k tomu, aby hráli za Kosovo. Otec na utkání byl a sledoval jej se Seppem Blatterem, tehdejším prezidentem FIFA. Blatter se jej zeptal, jak se mu duel líbil, a otec mu odpověděl, že je to jako sledovat duel Kosova s Kosovem B,“ vzpomíná si na zajímavý moment syn Fadila Vokrriho.

O dva roky později však nastal zásadní zlom. FIFA totiž udělila Kosovu povolení hrát zápasy s jejími členskými státy. Samozřejmě po splnění několika podmínek. Srbsko proti tomuto kroku mohutně protestovalo. Marně.

Díky tomu se 5. března 2014 dočkalo Kosovo prvního oficiálního zápasu pod hlavičkou FIFA, ještě však jako nečlenského státu. Povolání do reprezentace přijali hráči, kteří již reprezentovali či mohli reprezentovat jinde – z Albánie brankář Samir Ujkani, z Finska Lum Rexhepi, z Norska Ardian Gashi a ze Švýcarska Albert Bunjaku. Soupeřem bylo Kosovanům Haiti a zápas skončil 0:0. Duel se odehrál ve městě Mitrovica, kde dodnes kvůli vypjaté situaci mezi etnickými Albánci a Srby zůstávají hlídky vojáků NATO.

„Uskutečnění tohoto zápasu pro nás byla výhra. Ze strany FIFA to byla jasná zpráva. Hned jsme začali jinak přemýšlet. Začali jsme věřit, že se staneme právoplatnými členy. Potřebovali jsme pouze čas na přípravu lidí. I kdybychom neměli právo, aby se před utkáním hrála naše národní hymna, bylo by to v pořádku. Chtěli jsme hrát fotbal, to bylo to nejdůležitější,“ přidal další vzpomínku Vokrriho syn Gramoz.

„Nejprve to byla přátelská utkání. Poté naše delegace byla pozvána na kongres UEFA, můj otec byl pozván na předávání ocenění Ballon d’Or. Viděli jsme náznaky, že by to mohlo vyjít,“ pokračoval. A přesně tak se také stalo, vyšlo to.

V květnu 2016 se po obrovském vynaloženém úsilí a veškeré snaze Fadila Vokrriho Kosovo dočkalo. Nejprve bylo přijato jakožto řádný člen UEFA a hned poté následovalo přijetí ze strany FIFA. „Celá země se zastavila. Od vyhlášení nezávislosti se jednalo o největší událost, která se v celém Kosovu stala. Slavilo se, jako bychom vyhráli mistrovství světa,“ pamatuje si velkou událost syn hlavního aktéra celé snahy a iniciativy o zapojení Kosova do mezinárodního fotbalu.

Při hlasování UEFA byl výsledek poměrně těsný. Pro přijetí Kosova hlasovalo 28 členů, proti bylo 24 členů, plus ještě dva další, jejichž hlasy však byly neplatné. Tomislav Karadzič, tehdejší prezident srbské fotbalové asociace napadl výsledek hlasování. Jeho platnost dokonce musela potvrzovat Mezinárodní sportovní arbitráž. Mimo to padlo z jeho úst vyjádření, že výsledek by mohl otevřít pomyslnou pandořinu skříňku napříč Evropou a vyvolat v regionu pořádnou bouři. Nyní však můžeme vidět, že se zase nic tak zásadního nestalo.

Pro Kosovo se tedy jednalo o nový začátek. Dostalo možnost se účastnit kvalifikace na mistrovství světa 2018 v Rusku. Jenže bylo potřebné dát dohromady kvalitní tým a to se úplně nepodařilo. Největší hvězdy, které by mohly Kosovo reprezentovat, Granit Xhaka a Xherdan Shaqiri se rozhodly setrvat v dresech Švýcarska. Celkově se mohlo mnoho dalších hráčů rozhodnout pro změnu a připojit se k nové reprezentaci Kosova.

UEFA uvedla, že tu ta možnost je a že případné žádosti bude posuzovat případ od případu. To proto, že například Švýcarsko si stěžovalo, že Kosovo negativně ovlivňuje jejich hráče. Celkově se hned několik států bálo, že by se někteří hráči mohli rozhodnout změnit reprezentaci. Na vyřízení některých žádostí se navíc čekalo poměrně dlouho.

Když mělo dojít k prvnímu soutěžnímu utkání v rámci kvalifikace, tak ještě pět hodin před jeho startem se čekalo na vyřízení žádostí hned šesti hráčů, mezi nimiž byl například Valon Berisha, který se řadí mezi největší hvězdy kosovského výběru. Vše se ale nakonec stihlo a tak mohlo Kosovo slavit první soutěžní bod, když na půdě Finska vyválčilo remízu 1:1. Jenže v celé kvalifikaci se jednalo o jediný bod, následovala jedna prohra za druhou. Jejich série se zastavila na čísle 9.

Dnešní realita Kosova vypadá poněkud jinak. V zemi je v rámci mezí klid a fotbalově se jí nebývale daří. Jenže se stále musí potýkat s výlevy některých omezenců či lidí, kteří se doposud nevyrovnali s tím, že se jedná o samostatný stát.

Tomu důkazem jest sobotní výjezd fanoušků z České republiky na utkání reprezentace právě do Kosova. Osm jich totiž bylo zatčeno, jelikož u sebe měli srbské vlajky a transparenty s nápisy „Kosovo je Srbsko,“ což není úplně v pořádku. Naneštěstí to není ojedinělý jev a nutno podotknout, že tito omezenci opět proslavili Českou republiku ve světových médiích.

I při zápasech srbských týmů na půdě České republiky docházelo ke společným pokřikům, které zněly stejně jako nápisy na transparentech. Před pěti lety mimo jiné hrálo Srbsko s Albánií a nad stadionem letěl dron s bannerem zobrazujícím Kosovo jako součást Velké Albánie. Jednalo se o veliké pobouření, které vyvolalo masovou rvačku a napadeni byli i hráči. Zápas byl přerušen po 42 minutách a jeho výsledek byl rozhodnut jakožto vítězství 3:0 ve prospěch Albánie a Srbsko bylo dodatečně potrestáno.

Zajímavé to bude i v případě, kdyby se Kosovu reálně podařilo postoupit přímo na EURO, nebo by se dostalo do play-off o čtyři postupová místa. UEFA se zaručeně postará, aby se v případě play-off vyhnula vzájemnému duelu se Srby či Bosnou a Hercegovinou. Jenže klání proti jiným týmům, kterým by Kosovo mohlo vadit, zkrátka nemůže rušit. Proto se dá čekat, že by se některé duely odehrály na neutrální půdě.

Mistrovství Evropy 2020 se bude odehrávat na území 12 států. Hned čtyři z nich Kosovo neuznávají jako samostatný stát – Ázerbájdžán, Rumunsko, Rusko a Španělsko. Jak si poradí UEFA s touto komplikací? Toť otázka, na níž se odpověď zatím nachází pouze ve hvězdách.

Čímž se můžeme vrátit opět k Fadilu Vokrrimu a postupně článek zakončit. Když totiž před rokem zemřel, došlo k nevídané události. Dočkal se speciálního státního obřadu v hlavním městě Kosova a na pohřeb mu přišli i srbští úředníci, mezi nimiž byl například Tomislav Karadzič, bývalý prezident srbského fotbalového svazu, který kritizoval přijetí Kosova mezi členy UEFA.

Jeho syn byl poté pozván na půdu Partizanu Bělehrad. „Šel jsem do Bělehradu a projevili mi obrovský respekt. Nezajímalo je, jestli jsem Albáncem. Řekli mi, že jsem součástí jejich rodiny kvůli mému otci. Proto si myslím, že zejména zde, v tomto případě mezi Kosovem a Srbskem, bychom měli používat sport a fotbal k podpoře vztahů mezi zeměmi,“ vyjádřil se Gramoz.

„Bude to velké vítězství pro náš národní tým v den, kdy se s námi na hřišti postaví kosovský Srb,“ zakončil syn velkolepého Fadila Vokrriho, který si jakožto kosovský Albánec dokázal právě díky sportu vydobýt úctu Srbů a ukázal, jak mocný může fotbal být.