Kariéra Tomáše Mičoly byla ovlivněna problémy s koleny, ale i přesto se vryl fanouškům do paměti skvělými výkony v dresu Baníku Ostrava. V rozhovoru pro Ruik zavzpomínal na angažmá ve Francii, nebo prozradil, jak to bylo s jeho přestupem do pražské Slavie.

V sedmnácti letech jste se dokázal prosadit do prvního týmu Baníku Ostrava, který měl v té době velmi nabitý kádr. Jak hodnotíte s odstupem času, že jste se dokázal v mladém věku probojovat do A-týmu?

V šestnácti letech si mě vybrali do béčka, což byla pro mě ta největší fotbalová škola. Občas jsem chodil i trénovat s áčkem za pana Jarabinského. A v sedmnácti letech si mě vzal na přípravu pan Večeřa.

Bral jsem to jako zkušenost a nic jsem od toho neočekával, protože tam bylo mnoho zkušených borců. Kluci mi strašně pomohli, vzali mě mezi sebe a já se tam cítil naprosto skvěle. Hodně jsem se toho od nich naučil a dalo mi to strašně moc. 

Dovolím si říct, že jste v Baníku strávil nejlepší období hráčské kariéry. Jak vzpomínáte celkově na působení v Ostravě?

Samozřejmě, že jsem prožil v Baníku nejlepší období kariéry. Možná trochu lituji, že jsem se rozhodl pro odchod do Francie. Nelituji toho po životní stránce, ale spíš po té fotbalové, protože mi to úplně nesedlo.

Díky Baníku jsem se dostal do zahraničí a každé období tam bylo krásné. Chodilo na nás vždycky spoustu lidí a poznal jsem i hodně reprezentantů. Jsem strašně rád, že jsem dostal tu možnost poznat a zahrát si s hráči jako jsou Martin Lukeš, Václav Svěrkoš, René Bolf, Tomáš Galásek nebo Milan Baroš.

Nechtěl bych na někoho zapomenout, ale bylo jich spoustu, byli pro mě vzory. Pro mladého kluka to bylo neskutečné.

V roce 2007 jste byl u obrovského úspěchu pro český fotbal, kterým bylo druhé místo na mistrovství světa do 20 let. Jak vzpomínáte na ten turnaj?  A co stálo za tím úspěchem?

Před odjezdem do Kanady jsem hrál poslední zápas v Teplicích, kde jsem si urval vazy v kotníku, takže jsem ani nemusel odjet. Ale byl tam asi nějaké dva měsíce čas, abych se dal do kupy. Trenér Soukup mě přemluvil, abych prostě jel a velkou práci odvedli doktoři s fyzioterapeuty.

Na první zápas jsem se dal nějak do pořádku a naskočil jsem na pár minut proti Argentině. A co stojí za tím úspěchem? Budu se pořád opakovat a bylo to hlavně o partě. Ten tým měl kvalitu a nebyli jsme rozhodně outsideři. Škoda je, že jsme to nedotáhli až k úplnému vítězství, protože by to byl pro český fotbal neskutečný úspěch. 

Po zmíněném šampionátu několik Vašich spoluhráčů přestoupilo do zahraničí. Měl jste i Vy nějakou zajímavou nabídku?

Určitě jsem měl nějaké nabídky, ale vůbec jsem to neřešil. Soustředil jsem se hlavně na to, abych se prosadil do základní sestavy Baníku. V té době mi bylo devatenáct let a neměl jsem velké oči, abych měl nějaký velký přestup. Byl jsem rád, že jsem mohl zůstat v Baníku a ten přestup se povedl až později.

V létě 2010 jste se nakonec dočkal zahraničního angažmá a přestoupil jste k nováčkovi Ligue 1 Stade Brest. Proč jste se rozhodl pro odchod do Brestu? Jak Vám pomohla přítomnost Mária Ličky a jak jste na tom byl s francouzštinou?

Když jsem odcházel do Francie, tak mi trenér Koubek řekl, že mám ještě čas na zahraničí a mohl jsem zůstat ještě rok. V té době měl bohužel Baník finanční problémy a můj přestup nějakým způsobem pomohl klubu. Ve Francii mi strašně pomohl Mário Lička a beru ho jako bratra. A francouzština? Hodně jsem rozuměl, ale to mluvení bylo horší. 

Jak celkově hodnotíte působení ve Francii po životní a fotbalové stránce?

Brest je krásné město a fotbal tam je pro lidi na první místě, takže jsem si nemohl na nic stěžovat. Hrál jsem před plnými stadiony a proti spoustě známým hráčům. Bohužel mě tam potkala nějaká zranění a já potom i přestal dávat góly, takže jsem vypadl ze sestavy.

Brest koupil nové hráče, a i lepší, když to vezmu takhle s odstupem času. Ničeho nelituji, protože to byla velká životní zkušenost. 

V roce 2012 jste se rozhodl pro návrat do České republiky, ale překvapivě to nebylo do Baníku Ostrava. Dohodl jste se na angažmá v pražské Slavii. Proč jste dal přednost Slavii před Baníkem? A jaká byla reakce fanoušků Baníku?

Nejprve se řešilo angažmá v Turecku nebo Rusku, ale ve hře bylo i hostování ve Francii. Pak jsem absolvoval i týdenní testy v Drážďanech, kde jsem uspěl, ale nakonec jsem si vybral Slavii. Ale já jsem chtěl jít od samého začátku do Baníku a mluvil jsem o tom i s panem Šafarčíkem.

V klubu byla pořád špatná situace a vůbec se nevědělo, zda klub krachne nebo nekrachne. Chtěl jsem tam jít strašně moc, ale pan Paska říkal, že tam se teď prostě nedá jít. Tak jsem si vybral Slavii.

Vím, že fanoušci Baníku byli naštvaní a mrzelo mě to. Pamatuji si, že jsem byl i v Edenu vypískaný, ale to prostě k fotbalu patří. Ale jsem rád, že se mi nakonec v budoucnu podařilo zakončit tu kariéru v Baníku, i když to pro mě velmi brzo skončilo.

Od svého návratu do České republiky jste byl často na marodce kvůli kolenu a makal na tom, abyste se vrátil brzy na trávníky. Jak to pro Vás bylo těžké po psychické stránce?

Upřímně pro mě to bylo šílený. Měl jsem nějakých pět operací kolen. Začalo to běžně menisky, utrženým vazem a skončilo to tím, že nemám chrupavku. Lidi to třeba nevidí, ale když jste rok zraněný, snažíte se vrátit k fotbalu a utrhne se vám sval, tak se třeba začnou na vás dívat skrz prsty.

Kdo si to neprožije na vlastní kůži, tak netuší, co to obnáší se vrátit do formy. Plno talentovaným fotbalistům to ukončilo kariéru, takže to není jednoduchý, ale i to bohužel patří ke sportu.

Naposledy jste působil jako asistent trenéra u rezervního týmu Opavy. Takže už jste definitivně přešel na pozici trenéra?

V Opavě jsem dal v lednu na vlastní žádost výpověď, protože se začínám připravovat s třetiligovými Hranicemi. Kamarád Mára Chudý mě přemluvil, ať to ještě zkusím, tak uvidíme jestli to bude menší comeback.

Zdroj: Ruik.cz