Snaha o rychlý vzestup čínského fotbalu skončila fiaskem. Kvůli touze po úspěchu reprezentace byla přerušena na půl roku liga

Psal se rok 2011. Celek z města Guangzhou hned rok poté, co jej koupila movitá skupina Evergrande, získal ligový titul. Začala tak éra, kdy měl být čínský fotbal na velkém a rychlém vzestupu. Jak to ale vypadá po deseti letech?

Bláhovost a přílišná naivita. Asi tak se dá s desetiletým odstupem jednoduše posoudit snaha o co nejrychlejší vývoj čínského fotbalu za pomoci velkých investic.

Vše zahájil celek Evergrande Guangzhou v roce 2010. Sportovně sice v uplynulé dekádě sbíral sportovní úspěchy, nicméně ekonomicky se řídí do pekla. Získal 8 ligových titulů a dvakrát ovládl asijskou Ligu mistrů, jenže za vším zůstal neuvěřitelný dluh ve výši 261 miliard eur.

Hned za dva hráče utratil čínský celek shodně 42,5 milionů eur, jednalo se o Paulinha a Jacksona Martineze. Krom toho tým vedli slavní trenéři Marcelo Lippi nebo Luiz Felipe Scolari, kteří vyhráli mistrovství světa.

Příklad si z Guangzhou následně vzaly i jiné kluby, které začali financovat další movití vlastníci. Vliv na to vše mohla mít touha čínské vlády. Ta totiž prahne po tom, aby se nejlidnatější stát na planetě stal fotbalovou velmocí.

Vše vyvrcholilo v zimě na přelomu let 2016 a 2017. Během dvou měsíců do čínské Superligy přišli hráči za 388 milionů eur. Žádná fotbalová soutěž v daném období nemohla ve vynaložených financích na přestupy Číně konkurovat. V prosinci 2016 přišel do Číny například Oscar, kterého koupila Šanghaj SIPG za více než 60 milionů.

Od roku 2018 ale začalo být i Číně jasné, že snaha o rychlý vzestup nevypadá vůbec úspěšně. Samozřejmě, v tamní lize hrálo několik skvělých hráčů, ovšem jejich motivací byly často jen peníze, nic víc. Nadstavba, kterou si Čína slibovala, se úplně nedostavovala. Největší rozruch svým přístupem vzbudil Carlos Tevez.

Vraťme se ale k roku 2018. Čínské úřady byly znepokojeny z velkých výdajů, které nepřinášely ovoce. Navíc finance tekly do zahraničích klubů a do kapes agentů. Začalo se tedy řešit zavedení platových stropů a výdaje byly omezeny také zavedením vysokých daní.

Na špatné nakládání s financemi doplatit například celek Jiangsu FC, který vlastnila maloobchodní skupina Suning. V roce 2020 dokázal sice vyhrát svůj první ligový titul, nicméně tři měsíce poté musel být rozpuštěn.

Tentýž osud sice zřejmě nepotká Guangzhou, je to však varovný příklad, jak by to mohlo dopadnout v případě dalšího nesmyslného rozhazování peněz.

Vzestup nenastal ani v lize, ani v reprezentaci

Čína si od veškerých investic slibovala nejen vzestup ligové soutěže, ale zejména pak reprezentace. Superliga možná mírný vzestup zaznamenala, ale že by rapidně vzrostl zájem o její dění, to se říci nedá.

A s posunem reprezentace je to ještě horší. Před deseti lety, kdy to vše začalo, se nacházela Čína na 69. místě světového žebříčku FIFA, nyní je „až“ na 75. pozici.

Není však nutné vše zatracovat. Čínská fotbalová asociace počítala s tím, že do roku 2030 ovládne Čína asijský fotbal, přičemž světové prvenství chtěla stihnout do roku 2050.

Na mistrovství světa se přitom Čína objevila v historii pouze jednou v roce 2002. Návrat na světový šampionát je brán jako klíčový pro rozvoj i národní hrdost.

Nicméně mezi Čínou a nejlepšími asijskými týmy, mezi které je nutné řadit Japonsko, Austrálii či Jižní Koreu, je stále velká propast.

V právě probíhající kvalifikaci na mistrovství světa prohrála Čína své první dva zápasy právě s Japonskem (1:0) a Austrálií (3:0). Přitom se svaz snažil, aby měla reprezentace dostatek času na přípravu.

Od poloviny srpna až do prosince byla zastavena ligová soutěž, reprezentace Číny se tak může soustředit pouze na kvalifikační duel. Tento krok se však nesetkal s pozitivními reakcemi. Naopak. A nelze se příliš ničemu divit.

Dle některých zdrojů to prohlubuje finanční problémy čínských klubů a to se pochopitelně podepisuje i na tom, jak hráči (ne)dostávají zaplaceno. Někteří se prý nedočkali svých výplat už čtyři měsíce.

Čína musí vše vsadit na rozvoj mládeže

Pomalu a jistě by mělo v Číně všem fotbalovým činovníkům docházet, že zkratka k dosažení úspěchu neexistuje. Je nutné se zaměřit na mládež, která je zkrátka jedinou možnou garancí úspěšné budoucnosti.

Postupně se na tom však pracuje. Čínský svaz ve velkém investuje do zázemí, školení trenérů a hledá odborníky zabývající se rozvojem mladých a talentovaných fotbalistů.

Inspiraci hledá Čína v Japonsku, kde tento systém funguje poměrně úspěšně. Někteří čínští trenéři již dávají přednost mladíkům, kteří díky zlepšujícímu se systému jsou v mladém věku schopnější než ostřílení veteráni.

V posledních dvou sezonách Superligy navíc po dlouhé době zahraničním hvězdám mezi střelci konkurují i domácí mladíci. Očekává se však, že skutečně kvalitní fotbalisty začne Čína produkovat za 10 až 15 let.

Nicméně stále není jisté, jestli strategie, kterou Čína nastolila, bude lepší než ta, která je nastolena ve státech, které patří mezi fotbalové velmoci.

Zdroje: DW, Transfermarkt, Wikipedia