Neměl jsem důvod každý den kroužit kolem Strahova, proto jsem odešel do Gruzie, říká Peter Grajciar

Záložník, který prošel Spartou i Slavií. Nyní obléká dres Viktorie Plzeň, kde plní roli mentora a asistenta trenéra v B-týmu. Peter Grajciar se v rozhovoru pro náš web rozpovídal o angažmá v Gruzii nebo pražské Spartě.

S fotbalem jste začínal na Slovensku v rodném Zvolenu, poté jste ve svých dvaceti letech přestoupil do Nitry. Jak jste to prožíval, a nebyla ztráta rodinného zázemí pro vás těžká?

Již jako dorostenec jsem ve Zvolenu začal hrát fotbal s dospělými. Občas se stávalo, že jsem za víkend měl i dva zápasy. V sobotu za svojí věkovou kategorii a v neděli za A-tým Zvolena. Odsud jsem přestoupil do Nitry, kde jsem se vlastně jen zařadil do mužského fotbalu.

Ztrátu zázemí jsem moc nepociťoval. Svojí rodinu jsem měl od sebe 100 km. Každý týden jsem byl doma. Krom toho o nás bylo velmi pěkně postaráno. Na stadionu jsme měli od klubu zařízené bydlení, vstup do klubové restaurace. Vytvořili jsme si tam skvělou partu, ta je na kvalitním zázemí nejdůležitější.

Hned v první sezóně jste zakotvil v základní sestavě. Odehrál jste 31 ligových utkání, ve kterých jste vstřelil pět branek. Považujete toto období za zlomové ve vaší kariéře?

Považuji ho za velmi důležité. V Nitře jsem strávil čtyři roky. Hned první rok se nám podařil postup do první ligy, což pro mě byla skvělá škola, protože jsem se pomalu seznámil s fotbalem. Měl jsem hodně prostoru dostat se na tu nejvyšší úroveň.

Svými výkony jste na sebe upozornil tehdejšího trenéra slovenské reprezentace do jednadvaceti let Jozefa Bubenka. Jste stále v kontaktu s ním či někdejšími spoluhráči?

S panem trenérem Bubenkem už dlouho v kontaktu nejsme. Ani s hráči tehdejšího mužstva nějaký stálý kontakt neudržuji.

V Nitře jste ještě dvě sezóny pokračoval, následně si Vás v roce 2008 vyhlédla pražská Slavia. V transferu byly nějaké problémy, jaké?

V tom transferu se objevil jeden problém. V Nitře se mi blížil konec smlouvy a naskytla se mi možnost odejít do Slavie. Nitra se snažila kontrakt na určitou dobu prodloužit, do čehož jsem se moc nehrnul. V dálce jsem viděl tu vidinu posunout se výše. Možná by se to tím podpisem vše zhatilo. To byl ten největší problém.

Nitra chtěla smlouvu prodloužit a já nechtěl na jejich podmínky přistoupit. Tím se pár lidí z klubu na mě trochu rozzlobilo. Vůbec to nebylo tak, že bych byl nevděčný klubu za to, co pro mě udělal, jen jsem svoji budoucnost viděl jinde.

S přesvědčivými výkony jste pokračoval i ve středu Čech. Hned první sezónu ve Slavii jste s týmem získal titul. Jaké byly oslavy? Komu prvnímu jste po jistém zisku napsal či zavolal?

Úvod ve Slavii byl trochu složitější. Trenér Jarolím byl velice náročný, na což jsem nebyl zvyklý. Musel jsem napřed vše poznat. Myslím si, že jsem se dobře adaptoval, takže jsme si na sebe ve finále celkem zvykli. Ke konci sezóny se mi podařilo probojovat do základní sestavy.

Oslavy titulu byly mistrovské. Po posledním zápase na Žižkově jsme již měli jistý titul. Návrat do Edenu byl úžasný. Davy lidí, cesta lemována fanoušky. Něco nepopsatelného. Ze šatny jsem hned psal manželce.

Sezóna 09/10 byla z vaší strany velmi povedená. Svými výkony jste o sobě dával vědět i v zahraničí. Proč jste nakonec zvolil přestup do tureckého Konyasporu? Byly i nějaké jiné nabídky?

Konkrétně jsem žádnou jinou nabídku neměl. Když jsme se vraceli ze zápasu v Ostravě, kontaktoval mě manager, že se na zápase byl podívat jeden turecký klub. Prý jsem se trenérovi velice líbil, a jestli bych neměl zájem o takovýto přestup. Chtěl jsem se posunout ještě dál. Kluby se dohodly během tří dní, což je na turecké poměry rychlé. Z této stránky nebyl žádný problém, což klubu dávalo dobrou vizitku.

Z Malé Asie jste se po roce vrátil zpět do České republiky. K údivu sešívaných fanoušků jste přestoupil k rivalům do Sparty. Neměl jste poté se slávistickými fanoušky nějaké problémy typu výhružných dopisů či zpráv?

Jako nováčci turecké ligy jsme hned spadli, což byla obrovská škoda. Konyaspor má skvěle nastavené zázemí. Měli jsme tréninkové centrum, kde bylo hřiště. Každý hráč měl svůj vlastní pokoj. O hráče bylo postaráno prostřednictvím snídaní, obědů a večeří. Měli jsme klubové auta. Prakticky vše, na co jsme si vzpomněli.

Chybou byla velká rotace hráčů v sestavě. Nedokázali jsme skloubit jedenáctku tak, aby fungovala. Každý zápas se točilo až šest hráčů. Byla to škoda. Konya je velké město, které si tehdy zasloužilo, abychom se udrželi.

Po sestupu mě oslovila Sparta Praha, jestli bych neměl zájem vrátit se zpět do Čech. Mé rozhodování bylo silně ovlivněné faktem, že bych přišel o ta nejkrásnější léta naší společné dcerky, která byla maličká a manželky syn měl nastoupit do školy. Kdybych zůstal v Turecku, oni by se museli vrátit na Slovensko, kde byl kluk přijat do školy. Takhle bych je viděl jen párkrát za rok, což v mém rozhodování hrálo velkou roli.

S fanoušky jsem nějaký větší problém neměl. Jen malou nepříjemnost. V derby se Slavií se mi podařilo vstřelit branku, takže diváci spustili to, co si mysleli.

Ve Spartě jste hrál rok a půl, poté následoval přestup do Gruzie. Chtěl jste z klubu odejít sám, nebo Vám bylo od vedení sděleno, že jste byl umístěn na přestupovou listinu? Co říkali vaši blízcí na přestup do Tbilisi?

Vše začalo velmi záhadným způsobem. Po podzimní části jsme byli na prvním místě. V zimě vedení vyměnilo generálního sportovního ředitele pana Chovance. Na jeho místo byl dosazen pan Hřebík. Za jeho řízení nastala reorganizace týmu, na kterou doplatila řada kvalitních hráčů a miláčků publika. Od té doby jsem přestal pravidelně nastupovat.

Velký podíl jsem na tom měl možná i já. Byl jsem ofenzivně laděný hráč. Defenzívu jsem nechával na hráčích, kteří stáli za mnou. Přiznávám, že ne vždy jsem do obrany šel na sto procent. Na druhou stranu jsem věděl, že se na mě tým může spolehnout v ofenzivě.

Přestal jsem hrát, byl jsem odsunutý na vedlejší kolej. Bylo mi řečeno, abych si v přestupovém období našel klub. Načež se ozvalo Dinamo Tbilisi, kde trénoval Dušan Uhrin. Neměl jsem nad čím přemýšlet. Neměl jsem důvod každý den kroužit kolem Strahova, jak jsem to měl naordinované. Každé ráno jsem dostal sport tester a plán, který mám za hodinu odběhnout, odpoledne znovu to samé. Myslím si, že to tehdy byl dobrý krok.

Jaký byl první den v Gruzii? Je velký rozdíl žít a hrát fotbal v Praze a Tbilisi?

V Gruzii mají svojí vlastní řeč, což byl největší problém. Dalo se trochu domluvit rusky, jenže já nejsem moc velký ruštinář. Někde se určitě dalo domluvit anglicky. V Praze jsem bydlel hned vedle stadionu, v Tbilisi taktéž, dostal jsem krásný byt hned vedle tréninkového centra. Život Praze byl ale úplně jiný. Praha je Praha.

V roce 2012 jste byl povolán do národního mužstva. Jaké to pro vás bylo být na srazu s Markem Hamšíkem či Vladimírem Weisem?

Byl to veliký zážitek. Chvilkami jsem pociťoval i trému. Chlapci byli úplně na jiné úrovni, co se týče popularity. Každý věděl, kdo je Hamšík, Weiss, Škrtel nebo Ďurica. Nakonec se ukázalo, že to jsou úplně normální lidé, kteří mezi nikým nedělají rozdíly. Velmi rád na to vzpomínám.

V Gruzii jste prožil velice podařenou sezónu. Se svým klubem jste vyhrál titul i pohár. Lišily se oslavy titulu se Slavií od těch s Dinamem? Kde vás vítalo více fanoušků?

Ve Slavii byly ty oslavy bujnější. Více fanoušků nás určitě vítalo v Praze. Přestože bylo Tbilisi hlavním městem, tak na zápasy nechodil tak velký počet fanoušků. Měli jsme fanouškovskou základnu, ale ta se s tou slavistickou nedala srovnat.

V roce 2014 jste se opět vrátil zpět do Česka, tentokrát však do druhé ligy, do Vlašimi. Proč vedly vaše kroky právě sem?

Tento přesun byl velice ovlivněn mým zraněním, které jsem si přivodil v posledním přípravném zápase před Ligou mistrů. Smlouvu v Tbilisi jsem měl do konce roku a já si roztrhl křižní vaz v koleni čtyři měsíce před vypršením. Klub se rozhodl kontrakt neprodloužit, ale zachovali se velice fér. Zařídili mi vše ohledně operace. Z této strany musím klubu velice poděkovat.

Vrátil jsem se domů a zůstal jsem prakticky rok bez fotbalu. Přes známého jsem dostal nabídku od Vlašimi. Po mém zranění byla druhá liga na rozehrání ideální. Raději jsem udělal jeden krok zpět, což se nakonec ukázalo jako správná věc.

Po půl roce jste opět změnil působiště. Tentokrát jste zamířil do Slasku hrající první polskou ligu. Nebyl to velký skok? Jaký byl rozdíl mezi naší druhou a polskou první ligou?

Paradoxně jsem se opravdu dostal do Polska. Ve Slasku hrál kamarád, se kterým jsem byl v Turecku. Spojili jsme se spolu a začali se bavit o fotbale. Napsal jsem mu, že momentálně hledám klub. Nakonec se mi z Wroclawi ozvali, abych přišel na zkoušku. Tu dobu z klubu odešlo spousta hráčů, zřejmě kvůli penězům. Myslím si, že jsem moc velký rozdíl necítil. Celou dobu, co jsem byl zraněný, jsem se jak kondičně, tak silově připravoval na možný návrat.

Embed from Getty Images

Ve Slasku jste odehrál tři sezóny. Jste stále v kontaktu s vašimi dřívějšími spoluhráči právě z Polska. Máte na angažmá v sousedním státu pěkné vzpomínky?

Na angažmá mám opravdu pěkné vzpomínky. Klub měl v tomto regionu obrovskou sílu. Když se řeklo Slask Wroclaw, tak každý věděl, jaký tým to je. Lidé nás poznávali na ulicích, věděli o nás, odkud jsme, stále se zajímali o statistiky. Klub měl dva stadiony, jeden tréninkový a jeden zápasový. S bývalými parťáky jsem stále v kontaktu. Nedávno jsem si psal s jedním Polákem, občas si něco pošleme s jedním Slovákem, který tam tehdy se mnou působil.

V sezóně 17/18 jste Polsko opustil a vyměnil jste ho za Příbram. Jaké bylo se vrátit zpět do české ligy? Znal jste někoho v kádru?

V Polsku mi skončila smlouva, takže jsem se vrátil zpět do Čech a hledal jsem novou výzvu. Načež jsem se setkal s panem Starkem. Během deseti minut jsme si vyměnili naše představy. Za tři dny jsme se opět sešli a podali jsme si ruce. V období, ve kterém jsem přišel, tak v týmu působil Aleš Hruška, Martin Jiránek nebo Marek Boháč. Některé hráče jsem znal, některé ne.

Hned další sezónu jste zamířil do druholigových Budějovic, ze kterých si vás po sezóně vyhlédla Plzeň. Bylo Vám hned ze začátku řečeno, že se s Vámi počítá do B-týmu a ne jako náhrada za Patrika Hrošovského?

Do Plzně jsem přišel s tím, že jsem ze začátku nevěděl, jaká bude moje pozice. Hned na začátku mi ale bylo řečeno, že přicházím do B-týmu, nikoliv na místo Patrika Hrošovského.

V Plzni jste se stal mentorem pro mladé hráče. Něco jako obrázek, který mají napodobovat. Jak se Vám tato role líbí?

Musím přiznat, že tato role je velmi zajímavá. Vyžadují se o mě nové věci, které jsem doteď nezažil. Velice si tuto pozici užívám. Úplně se mi změnil pohled na fotbal. Hráč ho vidí tak, že se převleče, odehraje, vysprchuje, pobaví s kamarády a jde domů. Často musím přijít dřív. Když není Pavel Horváth na tréninku, tak vůdčí roli přebírám já. Opět musím říct, že to je velice zajímavá práce.

Krom školitele si Vás trenér druhého týmu Viktorie Plzeň Pavel Horváth vybral i jako asistenta. Nepřemýšlel jste, že byste si někdy udělal licenci a následně trénoval?

Momentálně si dělám B licenci, teda pokouším se o ni. Jak to dopadne sám nevím, ale určitě se budu snažit, aby ta moje účast byla prospěšná. Určitě by nebylo na škodu, abych nějaký kurz měl. Mám to štěstí, že mám takového učitele, jakým je Pavel Horváth. Vidí věci, které ostatní ne. Od něho bych se mohl učit dlouhá léta. Tím, že jsem zatím vedený jako hrající asistent, tak jsem ještě o hlavním trenérovi nepřemýšlel. Do budoucna to ale nevylučuji.

Poslouchají Vás spoluhráči? Máte mezi nimi respekt?

Myslím, že mě chlapci poslouchají. Ještě jsem nezažil, aby mi někdo nějakou silou oponoval.

Teď se podíváme zpět do historie…

Když jste ještě oblékal dres Slavie, tak jste v rámci Evropské ligy nastoupil proti zvučným soupeřům. Začněme s Valencií. Proti španělskému mužstvu jste vstřelil branku a na druhou nahrál. Ve Valencii tu dobu hráli hráči jako Jordi Alba, Juan Mata nebo Jeremy Mathieu. Jak se na to dnes díváte, že jste vstřelil branku týmu, kde z dnešního pohledu hrají hvězdy světového charakteru?

Na tento zápas vzpomínám velmi rád. Gól si vybavuji dodnes. Když jsme dostali tuhle skupinu, tak každý čekal, že těmto klubům nedokážeme oponovat. Ve finále se ukázalo, že jsme na Valencii odehráli fantastický zápas. Taktéž doma, kde jsme z 2:0 dokázali vyrovnat na 2:2. Pamatuji si na ty hráče, kteří tam hrávali. Všichni to byli ikony. My jsme byli Slavia, ale v evropském měřítku byla Valencia výš a nám se podařilo obrat je o body.

Další zápas je opět v Evropské lize. Tenkrát jste nastoupil proti Lille. Za francouzský klub hrál Eden Hazard nebo Adil Rami. Čekal byste tehdy, že se belgický křídelník dostane do Realu Madrid, a že francouzský stoper vyhraje titul mistra světa?

Přiznám se, že v té době jsem to nečekal. Pamatuji si ale obrovský výkonnostní rozdíl. Hráli jsme s Lille doma, poločas skončil 1:1. Jenže po poločase trenér na hřiště poslal Gervinha. Ten rychlostní rozdíl byl jako z Playstationu. Bylo to až neuvěřitelné. Nakonec jsme prohráli 1:5.

Paradoxně jsme u nich prohráli také vysoko, 1:3. Ale hráli jsme vynikající zápas. V Lille proti nám hrál Robo Vítek, od kterého mám dodnes na zdi dres. 

Opět Evropská liga. Tentokrát Janov. Za klub z přístavního města hrála legenda jménem Hernan Crespo. Neklepaly se Vám trochu kolena, když jste jej uviděl?

Myslím, že ani ne. Samozřejmě to je hráč světového formátu, na kterého hráči, jako my koukají s otevřenou pusou. Historie tohoto hráče mluví za vše. Na všechny tyto zápasy vzpomínám velmi rád. I když to všechno byly hvězdy světového formátu, tak jsme s nimi dokázali hrát rovnocennou hru.

Nyní se podíváme na zápas, ve kterém jste hájil barvy Slasku. Ve Vaší poslední sezóně za klub jste hráli proti Cracovii, kde tenkrát na hrotu útoku nastoupil Krysztof Piatek. V utkání jste v sedmé minutě vstřelil gól z dálky. Jak na něj vzpomínáte? Čišel z Piatka už tehdy potenciál?

Určitě nebyla náhoda, že se dostal do AC Milán. Hráč, který odchází z Polska do Janova (odkud do Milána přestoupil) musí mít nějaké dovednosti, které on potvrzoval.

Pamatuji si, že jsem vedl míč asi 50 metrů. Spoluhráč mi za zády naběhl, čímž mi trochu odtáhl obránce. Tím se objevilo místo a já vystřelil. Míč zapadl na druhou stranu za tyč, brankář jenom stál. Zápas nakonec skončil 2:2. V 93. minutě jsme dostali gól z penalty, vymyšlené samozřejmě. (smích)

Je pravda, že jste nikdy ve své kariéře nedostal v ligovém utkání rovnou červenou kartu? Vždy jen po dvou žlutých kartách.

Ano, červenou kartu jsem nikdy přímo nedostal. Myslím, že jednu jsem obdržel v žákovské kategorii. Chtěl jsem faulovat, ale netrefil jsem se. Takže jsem jí prakticky dostal za faul, který nebyl. A druhou jsem dostal v mladším dorostu, ale přesně si již nevybavuji za co.

Poté si ještě vzpomínám, že mi rozhodčí ukázal červenou, když “sežral” protihráči simulaci a já po druhé žluté šel do sprchy.

Proč se Vám přezdívá „Grco“? Kdo Vám přezdívku vymyslel?

Možná když jsme jeli v autobuse, nevím, jestli mi bylo zle. Úplně stejně nazývali mého otce. Stále se mi někdo ptal, kde je starý Grco. Možná mi to nějak přirostlo. Ale je hezčí, když se mi říká Grajci.

Poslední zápasy za B-tým Viktorie Plzeň jste odehrál na stoperu, i když jste říkal, že jste spíše ofenzivně laděný. Jak Vám tato role vyhovovala?

Docela jsem se s ní popasoval. V ofenzivě se začali prosazovat mladší hráči a shodou okolností nám onemocněl stoper a druhý byl na reprezentačním srazu. Tak jsem byl přeřazen dozadu. Nakonec se mi ta role líbila. Mám rád, když se na sebe při zápase mluví. Když jsem byl vzadu, tak jsem si chlapce mohl nějak řídit. Ve finále ty záložníci musí více běhat.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..