Jsem přesvědčen, že o státní příspěvek hráči žádat nebudou, říká sportovní ředitel jejich asociace Pavel Hašek

Berou miliony, přesto mají profesionální fotbalisté jako OSVČ také nárok na státní příspěvek 25 tisíc korun. Takový je názor veřejnosti. „Hodně jich hraje za patnáct tisíc měsíčně,“ vyvrací ho Pavel Hašek, sportovní ředitel České asociaci fotbalových hráčů. A je přesvědčen, že o státní příspěvek žádat nebudou.

Na sumu 25 tisíc korun mají nárok i hráči Sparty, Slavie či Plzně, kteří mají milionové příjmy. Je to správně?

Jestliže splní stanovené podmínky, pak nárok mají, naprostá většina jsou OSVČ. Ale jsem přesvědčen, že o ni žádat nebudou a také určitě ne všichni z těchto klubů mají milionový příjmy. Kdyby se ovšem stanovovala například pevná hranice výše příjmu, od které už na příspěvek není nárok, nebo jiná podmínka, vždycky bychom se museli vypořádat s otázkou, jestli byla nastavena správně, nebo ne.

Logika je jasná: nehrajou, tak nemohou mít takové příjmy. Až se soutěže opět rozeběhnou, vynahradí si to na prémiích a dalších bonusech. Je tak?

Hráči přichází o příjmy, nehrají se soutěžní utkání a nemají možnost si je vybojovat na hřišti. Ti co mají nízké základní odměny a mají postavenou smlouvu na prémiích za body, nebo na bonusech za odehrané zápasy, mohou mít existenční problémy. Jakým způsobem se soutěž rozběhne, dohraje se, nebo nedohraje, ukáže čas. Určitě se tu nabízí možnost, že týmy, které snižují základní odměny, dají možnost svým hráčům si je vydělat zpátky.

Vystavují hráči faktury i v těchto dnech?

Nevidím důvod, proč by neměli. Navíc všichni si plní své individuální plány a věřte, že radši než v lese by byli na hřišti.

Veřejnost vnímá, že jsou profesionální hráči zabezpečení a nepotřebují státní pomoc. Je to pravda?

Veřejnost se strašně plete. Profesionální fotbalista není totiž jen top hráč v top klubu, ale třeba i dvacetiletý kluk, který toho dost obětuje a žene se za svým snem s příjmem patnácti tisíc hrubého. Z toho vlaku se pak těžko vyskakuje a hráči ztrácí pojem o životě mimo fotbal, a když si uvědomíte, jak krátká je životnost fotbalisty, tak nemůže být zabezpečen na celý život. To se povede jen hrstce nejšťastnějších. Třeba v čase, kde se vysokoškolák začíná zabezpečovat a dále buduje kariéru, profesionální sportovci musí začínat úplně nový život.

Je situace opravdu tak vážná, že by kluby musely krachovat?

To nejsem schopen posoudit. Nejsem a nikdy jsem nebyl činovník klubu, pouze hráč. Ale logicky ohrožení určitě je. Je tu návaznost na zisky ze vstupného, ze sponzorských smluv, dále otázka příjmů z televizních práv, což je u nás takové věčné téma. Na druhou stranu ušetří na prémiích a bonusech a někteří dokonce snižují základní platy. Situace není lehká.

Jak se díváte na projev solidarity a dobrovolného snížení příjmů o několik procent?

Záleží na každém z nich. Pokud mají pocit, že svému klubu taky něco dluží, nebo chtějí být loajální, proč ne. Mělo by to tak být. Bohužel nejsem si úplně jistý, jak moc jsou loajální kluby u nás vůči hráčům. Myslím, že mají ve vztahu ke svým hráčům rezervy. Určitě vítám postup klubů, které o snížení odměn hráče požádaly a diskutovaly s nimi. V pořádku určitě není jednostranné snížení.

Případ MFK Žilina, která rozpustila A mužstvo, je nutnost, nebo poťouchlost?

Poťouchlost je krásné slovo, použil bych však jiné.

Neukázalo se, že forma OSVČ je zastaralá a překonaná?

Jsme jedna z posledních zemí, kde nejsou profesionální fotbalisté zaměstnanci. Je to výhledově žádoucí změna a kluby by se na ni měly připravit.