Okénko minulosti: Kdy vytáhne sparťanské vedení dalšího Ježka z klece?

Čtrnáct trenérů za deset let, takový je smutný až ostudný zápis Sparty Praha, nejúspěšnějšího českého klubu po roce 1948, do fotbalové kroniky. Přestože měl Václav Jílek tříletou smlouvu a bylo garantováno, že trpělivost tentokrát na Letné nedojde, byl vyhozen po prvním jarním kole, když s mužstvem prodělal celou zimní přípravu. Kdy konečně najde Sparta trenéra, který by vedení vyhovoval a ustál tlak na něj vytvářený?

Nejúspěšnějším a dá se napsat legendárním trenérem rudých je bezesporu Václav Ježek, jenž se podepsal při opakovaných štacích pod šest mistrovských titulů – 1965, 1967, 1984, 1987, 1988 a 1991. Tedy veskrze ve federální československé lize, kdy konkurence byla přece jen o něco výraznější.

Námitka, že on měl vždy mužstvo složené ze silných individualit a stačilo ho jen doladit, neobstojí. Přicházel i v období, kdy Sparta nijak neoslňovala a pro nepřejícníky byla i pro smích.

Ježek hrával na pozici útočníka a nebyl nijak výrazný fotbalista. O svých trenérských schopnostech musel nejprve přesvědčit na mládežnické úrovni, pak v nižších soutěžích, Lokomotivu Česká Lípa dotáhl z kraje do divize. Nejvyšší soutěž poznal poprvé z lavičky mládežnického výběru Dukly Praha.

K A mužstvu Sparty se poprvé podíval v roce 1964 jako asistent zkušeného Jaroslava Štumpfa, teprve pak převzal odpovědnost za rudý soubor. A hned v roce 1965 ho přivedl k mistrovskému titulu, je nutné ovšem připomenout, že Sparta naposledy jásala v roce 1954, kdy se ještě hrálo podle sovětského vzoru jaro-podzim. Mužstvo Andreje Kvašnáka, Václava Maška či Josefa Vojty mělo ovšem kvalitu, titul dobylo i v roce 1967.

Když se Sparta máchala v podprůměrnosti, krize vyvrcholila sestupem v roce 1975, připravoval Václav Ježek na triumf na mistrovství Evropy 1976 v Bělehradě československý tým. Není divu, že v něm nebyl jediný sparťan, Jaroslav Pollák přišel na Letnou až později.

Ani po návratu do federální ligy se nemohla Sparta nadechnout ke kroku šampiona, sláva přišla až s opětným příchodem Václava Ježka. V roce 1984 vystřídala na trůnu Bohemians a vlastně až do roku 2010 připouštěla k lizu konkurenty jen výjimečně: Vítkovice (1986), Slovan Bratislava (1992), Slavia Praha (1996, 2008 a 2009), Slovan Liberec (2002 a 2006), Baník Ostrava (2004). Pak však stopa Václava Ježka vyčpěla, na lavičce se vystřídalo neuvěřitelných čtrnáct zaměstnanců.

Vedení klubu by mělo vytáhnout dalšího Ježka z klece. Odborníka, který sice neměl oslnivou hráčskou kariéru, začínal od píky od mládeže a v nižších soutěžích, ale uměl. Nejen na hřišti, ale i v zákulisí, jeho schopnost ohybovat se ve složitých propletencích komunistického režimu i tržního hospodářství bylo známé. Dovedl najít a získat výborné fotbalisty a poněkud netradiční cestou. I to z něj ovšem činilo úspěšného kouče.