Psala se sezona 2008/09. Wolfsburg čekala teprve dvanáctá sezona v nejvyšší německé soutěži. Po historicky úspěšném předešlém ročníku málokoho napadlo, co se bude teprve dít. Trenér Felix Magath dal dohromady skvělý tým a zejména jeho útočné duo bavilo celou Evropu.

Dnes už je Wolfburg vnímán jako vcelku tradiční účastník německé Bundesligy. Jeho fanouškovská základna sice nepatří k těm největším a nejlepším, nicméně klubové zázemí a celkově úroveň tamní infrastruktury dělá dojem.

Jenže ještě poměrně nedávno tomu tak nebylo. Přeci jen je mezi německou elitou teprve od roku 1997. Své místo si postupně buduje a rozhodně touží patřit k tomu lepšímu, co německý fotbal nabízí.

Reputaci klubu pozvedl zejména rok 2009, respektive celá sezona 2008/09. Stalo se totiž něco, co nečekal nikdo. Ani ti nejoptimističtější fanoušci saského celku. Základy se ale začaly stavět o rok dříve.

Wolfburg a zásadní rok 2007

Die Wölfe zažívali od postupu mezi elitu slabší i lepší sezony. Podařenou éru zažili na přelomu tisíciletí, když vybojovali šesté a sedmé místo. Následovaly ročníky s klidným středem tabulky, aby se v letech 2005 až 2007 strachoval klub o udržení v Bundeslize.

Muselo dojít ke změně a tak se také stalo. Začalo to na pozici trenéra. Té se ujal Felix Magath, který už měl v té době na kontě dva tituly s Bayernem Mnichov. Stejně tak dvakrát vyhrál německý pohár a jednou superpohár. Před podpisem ve Wolfsburgu byl přes půl roku volný právě po konci v Bavorsku.

Magath ovšem neplnil pouze roli trenéra. Zajistil si také post sportovního ředitele a tak mu nikdo nemohl mluvit do výběru hráčů. Respektive mohl, ale bylo to houby platné. Přeci jen jestli něčím Němec jako trenér proslul, rozhodně to není nedostatek autority či snaha dělat kompromisy. Své o tom ví mnoho hráčů.

Hned po svém příchodu začal dělat Magath velké změny. Z Teplic přišel Edin Džeko, z Le Mans dorazil neznámý Brazilec Grafite, z pražské Sparty dorazil obránce Jan Šimůnek, ze Sao Paula za hubičku podepsal defenzivní záložník Josué a z Mnichova 1860 přišel levý bek Marcel Schäfer. Přiveden byl i gólman Diego Benaglio či Makoto Hasebe.

Celkově si německý trenér přivedl hned v první sezoně 16 hráčů. Podobný počet se jich pro změnu pakoval. Leckdo si mohl klepat na čelo, jenže v průběhu ročníku 2007/08 se ukazovalo, jak skvěle si Magath na přestupovém trhu vedl.

Wolfburg totiž došel pro historicky nejlepší sezonu, skončil v Bundeslize pátý a podařilo se složit velmi zajímavý tým. V obraně to sice skřípalo, zato útok měly lepší jen dva týmy v lize – první Bayern a druhé Brémy.

Mírné změny i před historickou sezonou

Drtivou většinu základní jedenáctky už si Felix Magath složil dle svých představ, jenže mu stále chyběly některé detaily. Například vylepšit poměrně nestabilní a nespolehlivou obranu. Proto do Wolfburgu zamířil stoper Andrea Barzagli.

Navíc si německý trenér uvědomil, že by bylo vhodné ještě trochu vylepšit podporu svých dvou útočných hvězd a tak přivedl Zvjezdana Misimoviče, kterého znal z Bayernu a který už za sebou měl povedené ročníky v Bochumi či Norimberku. A právě jeho příchod byl pro historický rok, který přišel, jedním z těch nejzásadnějších.

Misimovič ovšem nepřišel jen tak. Wolfburg se musel vypořádat s odchodem ofenzivního záložníka Marcelinha Paraíby, který ve svých 33 letech odešel do rodné Brazílie, kde ještě hrál několik let.

Wolfsburg a cesta za titulem

Jak se všeobecně ví, suverénně nejlepším týmem Německa je Bayern. Když se mluví o tom, kdo vyhraje Bundesligu, zmiňuje se bavorský gigant v první řadě, v řadě druhé možná Dortmund, dříve umělo překvapit více týmů. Ale tehdy se rozhodně nepočítalo s Wolfsburgem.

To byl možná jeden z důležitých faktorů. Od Wolfburgu se ani po skvělém pátém místě vesměs nic nečekalo. Kromě tlaku, který na své hráče vytvářel nekompromisní a náročný Magath, mohli být hráči v klidu.

Magath ovšem svým svěřencům ordinoval ofenzivní fotbal a šlo to znát i na statistikách největších ofenzivních hvězd jeho výběru. Když skončila sezona a Wolfsburg získal titul, měli Die Wölfe nejlepší útok v lize – vstřelili 80 gólů, o 9 branek více než druhý Bayern.

A ofenzivně hráli vlci ve všech soutěžích. Nejproduktivnější byl teprve 22letý Edin Džeko, který ve 42 zápasech vstřelil 36 gólů a přidal 12 asistencí. Jen o trochu hůře na tom byl jeho starší kolega Grafite – 31 zápasů, 35 gólů, 10 asistencí.

A vzpomínáte na výše zmíněného Misimoviče? Ten předčil veškerá očekávání, stal se hlavním režisérem ofenzivy, byť zůstal ve stínu výše zmíněné dvojice. Odchovanec Bayernu totiž nastřílel 11 gólů a přidal neuvěřitelných 27 asistencí. Fenomenální číslo.

Velkou podporu ofenzivy navíc požadoval Magath od svých beků, například Schäfer z levé obrany nasbíral asistencí 12. Skvěle šlapal celý tým, nelze opomenout gólmana Diega Benaglia. Přivedení obránce Barzagliho také splnilo svůj účel, jednalo se o druhého nejvytíženějšího hráče celé sestavy.

Nemalý podíl na titulu měl i Jan Šimůnek, ten sice nebyl pravidelným členem základní jedenáctky, ale byl dvanáctým nejvytěžovanějším hráčem a celkově jen těsně třetím nejvytěžovanějším stoperem.

Wolfburg bavil Evropu, drama bylo až do konce

Když Wolfburg vyhrál titul, měl na kontě 69 bodů. Jednalo se o nejnižší počet bodů u vítěze ligy od roku 2001. A od té doby také ani jednou mistr Německa neměl pod 70 bodů. Jedná se tak o zajímavou anomálii.

Wolfburg sice zažil povedenou sezonu, nicméně Bayern tehdy ještě nebyl tak dominantní a sám tehdy na dnešní poměry neobvykle hodně ztrácel. Skončil o dva body za Wolfburgem. Bylo to tak drama až do konce.

Bayern navíc zažil vydařený konec sezony, zatímco Wolfsburg čtyři kola před koncem nestačil na třetí Stuttgart. Velkou roli tak hrál druhý vzájemný zápas mezi Wolfburgem a Bayernem. To se Die Wölfe předvedli ve velkém stylu a svého soka zničili 5:1.

Právě v onom zápase padl dnes již naprosto legendární gól v podání Grafiteho. Jednalo se o duel 26. kola. Prohrát tehdy Wolfsburg, mohla být situace v tabulce na konci sezony úplně jiná. Ale právě o tom je fotbal. Každý zápas může být klíčový, byť to tak v danou chvíli nemusí vypadat.

Wolfsburg se tak postaral o jednu z nejparádnějších fotbalových pohádek tohoto tisíciletí. Za zmínku pak stojí, že pro Magatha to byla poslední trofej v kariéře a že kromě Džeka a Barzagliho, který posléze sbíral trofeje v Juventusu, nikdo na životní sezonu nedokázal plnohodnotně navázat v několika dalších letech.

Zdroj: VfL Wolfsburg, Transfermarkt, Bundesliga

Bývalý útočník Jiří Jeslínek momentálně působí jako asistent trenéra v třetiligové Hostouni a jako hráč obléká dres Tuchoměřic. V rozhovoru pro Ruik zavzpomínal na angažmá v zahraničí, nebo prozradil, proč ukončil profesionální kariéru v jednatřiceti letech.

S fotbalem jste začal v nějakých pěti letech v pražské Dukle a šel jste tak ve šlépějích svého otce, který byl také profesionálním fotbalistou. Jak Vás ovlivnil otec, co se týká fotbalu?

Táta mě určitě hodně ovlivnil, protože jsem na něj už odmalička chodil koukat na Slavii. Celé mládí jsem trávil po fotbalech, když táta hrál profesionálně nebo potom za starou gardu. Takže se dá říct, že jsem to měl nějak nalajnovaný.

Ve fotbale mi to i šlo, a patřil jsem k těm lepším hráčům ve svých kategoriích. Vlastně už od školky jsem tvrdil učitelům, že se budu živit fotbalem a to se mi i nakonec povedlo. Byl to krásný pocit živit se tím, co vás baví a jdete si za tím odmala.

V Dukle jste působil do nějakých deseti let a pak jste přešel do pražské Sparty, kde jste se dokázal prosadit až do prvního týmu. Jak jste se ocitl ve Spartě?

Co se týká mého přestupu do Sparty z Dukly, tak to bylo hlavně z toho důvodu, že se to na Dukle rozpadlo. Klub se vlastně přestěhoval do Příbrami. Takže mi strejda domluvil zkoušku na Spartě v mladších žácích, kde jsem po týdnu uspěl.

Táta v tom neměl žádný prsty, protože mi vždycky říkal, že co si člověk neudělá sám, tak nic nemá. Nikdy za mě nikde neorodoval, takže jsem si vlastně všechno udělal sám. Ke všemu, on neměl moc času to sledovat, protože byl pořád někde po fotbalech.

Samozřejmě, že když měl čas, tak se přišel podívat na nějaký můj zápas, ale bylo jich opravdu málo. 

Ve Spartě jste se sice dokázal prosadit do prvního týmu, ale na hřišti jste moc šancí nedostal. Když se zpětně ohlédnete, tak proč si myslíte, že jste se nedokázal ve Spartě výrazněji prosadit?

Když o tom zpětně přemýšlím, tak si říkám, že je to škoda. V té době nebylo ve Spartě období, kdy by dostávali šanci odchovanci. Museli jsme čekat na šanci a chodit po hostováních. Já jsem třeba na Kladně vstřelil pět branek a za Střížkov sedm, ale tam jsem hrál na hrotu útoku.

Když jsem se vracel do Sparty, tak se tam hrálo na jednoho útočníka a já mohl hrát spíše v systému na dva útočníky. Takže jsem tam nebyl vždycky na své pozici. Nedával jsem tam branky, i když jsem tam spíš více zápasů proseděl na lavici. Odchovanci prostě nedostávali tolik šancí jako třeba ročník 92, kde se to změnilo.

V té době přišel člověk do týmu, který hrál Ligu mistrů a kádr byl nabitý. Hrávali spíše zkušenější hráči, kterým bylo okolo třiceti let. Takhle jste dostal šanci v jednom nebo dvou zápasech, ale pak jste třeba dalších sedm proseděl.

Pro odchovance to bylo strašně těžký, i když jsme měli super dorostenecký mančaft, kde jsme získali dva tituly. Ale jiní kluci nedostali třeba žádnou šanci, ale ten trend byl prostě jiný.

Naštěstí se to změnilo pro ročník 92, kde se dokázali prosadit hráči jako Kadeřábek, Krejčí nebo Skalák. Sparta měla vždycky dobré odchovance, ale za mě prostě nedostávali šanci jako tomu je teď. 

Jako hráč Sparty jste absolvoval několik hostování po České republice. Jaká to pro Vás byla zkušenost? Na které hostování vzpomínáte nejraději a proč?

Na každé hostování vzpomínám rád, protože jsem poznal spoustu spoluhráčů nebo lidí z vedení klubu. Co se týká Budějovic, tak to bylo moje první hostování, kdy jsem odešel z Prahy a bydlel jsem tam úplně sám. Herně i výsledkově se nám tam dařilo, protože jsme byli po polovině sezóny na pátém místě.

Hrával jsem tam pravidelně do zápasu se Slováckem, kde jsem se zranil a vypadl asi na dva zápasy. Týmu se dařilo a já už se těžce dostával do sestavy. Byla to pro mě dobrá zkušenost a seznámil jsem se tam s Jirkou Kladrubským, který se stal mým nejlepším kamarádem. Společně jsem se potkali vlastně i ve Spartě, takže na Budějovice vzpomínám moc rád.

V Mostě jsem se zranil v prvním zápase Tipsport ligy a vypadl jsem ze hry na tři měsíce. Kvůli tomu jsem přišel i o mistrovství světa U20. Takže jsem to potom nastartoval až na tom Kladně, kde jsem dostal šanci od trenéra Šilhavého. Tam jsem vstřelil pět branek za půl sezóny. Chtěl jsem zůstat a dokončit tam sezónu, ale Sparta mě chtěla za každou cenu zpátky.

Ale ve Spartě jsem tu šanci prostě nedostal. Nastoupil jsem tak v českém poháru a v lize jsem naskakoval na dvacet nebo třicet minut. Myslím si, že když si vás klub stáhne z úspěšného hostování, tak byste měl dostat šanci. Těch šancí jsem dostal málo, ale taková je prostě Sparta. Buď ty šance využijete, nebo nevyužijete, tak to tam prostě chodí. 

Byl jsem v jednadvacítce, kde se mi dařilo a byl jsem v laufu, ale prostě jsem nedostal šanci, kterou jsem si představoval. A tak přišlo další hostování, když jsem šel na Střížkov, kde bych řekl, že mi to taky sedlo, i když jsme spadli. V nějakých sedmnácti zápasech jsem vstřelil sedm branek. Takže mě to zase nastartovalo, ale člověk se vrátil do Sparty a zase nehrál.

Byl to pro mě začarovaný kruh a měl jsem toho opravdu dost. 

Ze Sparty jste natrvalo odešel v roce 2011 a zamířil jste na Ukrajinu, kde jste se upsal Kryvbasu Kryvyj Rih. Jak vzpomínáte na své první zahraniční angažmá? S klubem jste uzavřel smlouvu na 3,5 roku, ale bohužel klub zbankrotoval. Cco se stalo?

Dostal jsem nabídku z Ukrajiny, abych tam dorazil na zkoušku. V České republice jsem prošel pěti hostováními a už jsem na další nechtěl. Ve Spartě jsem se prostě nemohl prosadit, tak jsem si řekl, že to zkusím v zahraničí.

Když jsem dorazil na soustředění do Turecka, tak tam bylo asi čtyřicet hráčů. Z toho počtu nás vybrali pouze dva. Ukrajinská ligy byla opravdu kvalitní soutěž. V Šachtaru, Dynamu Kyjev, Dněpru nebo Metalistu Charkov působili samí Brazilci, Argentinci a ukrajinští reprezentanti.

Tyto kluby na Ukrajině měly peníze a mohli si dovolit hráč, jaké chtěli. Zápasy s těmito kluby byly opravdu kvalitní a chodilo i spoustu fanoušků. Díky Euru tam byly nádherné a moderní stadiony.

Na Ukrajinu vzpomínám moc rád. Bohužel pak začala válka o Krym, takže klub zbankrotoval a já se vrátil do České republiky.

Další zahraniční štace byl Kazachstán, kde jste nastupoval za Tobol Kostanaj. Jaký dojem na Vás udělal Kazachstán po fotbalové a životní stránce?

Dostal jsem nabídku z Kazachstánu s tím, že musím zase absolvovat testy, které mi opět vyšly. Bylo super, že jsme tam byli tři Češi a jeden Slovák. Na Ukrajině jsem byl sám, takže tohle bylo opravdu super. Uměl jsem už i jazyk, takže i to bylo pro mě snazší.

V Kazachstánu je velmi kvalitní soutěž, protože tam jsou taky bohaté kluby, které si mohou dovolit kvalitní zahraniční hráče. U tohoto angažmá je jenom škoda, že jsme tam neměli větší úspěch. Bylo tam jenom dvanáct mančaftů a my jsme skončili na sedmém místě, takže jsme se nedostali do šestky, která hrála o titul.

Ale vzpomínky mám jenom pozitivní. Celkově jsem rád za tahle zahraniční angažmá, protože jsem se naučil jazyk a poznal něco nového.

Pak jste ještě působil ve slovinském Celje a rumunském Rapidu Bukurešť. V Rumunsku to bývá občas divočina, jakou zkušenost jste získal při angažmá v Bukurešti?

Když jsem skončil v Kazachstánu, tak jsem neměl žádnou nabídku z České republiky ani jsem se ještě nechtěl vracet. Přišla nabídka ze Slovinska a já to tam chtěl jít zkusit. Bral jsem to jako angažmá na krátkou dobu. V soutěži působili mladí a talentovaní hráč, ale česká liga byla určitě lepší. Z klubů tam vyčníval Maribor, který měl finanční sílu a dominoval soutěži. Po životní stránce to tam byl super život pro rodinu.

Pak jsem odešel do rumunského Rapidu Bukurešť, který spadl v té době do druhé ligy. Klub měl obrovské a neuvěřitelné fanouškovské zázemí. Řekl bych, že měli možná i více fanoušků než Sparta nebo Slavia. Ti lidi byli úplný fanatici. Na zápas druhé ligy s námi jelo třeba tisíc fanoušků, takže naprosto šílený a neskutečný. Takže jsme vlastně skoro všude hráli doma.

Klub měl bohužel finanční problémy. Rapid byl zadlužený delší dobu, ale nějak to prostě fungovalo. Po životní stránce jsme byli spokojení a Bukurešť je super město. S rodinou se nám tam moc líbilo, ale fotbal byl mé živobytí. Když mě neplatili, tak jsem musel odejít.

Vzpomínky mám super, protože se nám podařilo postoupit do ligy, a já měl smlouvu na další rok. Účastí v první lize by se situace klubu zlepšila, ale bohužel Rapid nedostal licenci. Klub vyhlásil bankrot a spadl do čtvrté ligy. Je to Rumunsko, je to divočina, takže jste to pojmenoval správně.

Poslední roky působíte v České republice, kde hrajete v nižších soutěžích. Proč jste tak brzy odešel z profesionálního fotbalu? A jaké dojmy máte z nižších soutěžích?

Po konci v Rapidu jsem se vrátil do České republiky, kde jsem byl nejprve na Dukle. Tam jsem počítal s tím, že zůstanu a byli jsme i domluvení, ale dva dny před startem ligy za mnou přišel pan Bittengel s tím, že se mnou majitel nepočítá. Bylo mi sděleno, že klub pro mě nemá místo a do týmu přišel Olayinka.

Zase jsem se tam potkal s panem Šilhavým, který o mě stál a moc ho ta situace mrzela. Nevěděl, co k tomu říct, protože dostal jen zprávu od majitele klubu, že Jeslínka nepodepíše. Po měsíci přípravy jsem počítal s tím, že tam budu hrát. Cítil jsem se dobře a i na hřišti se mi dařilo, ale bohužel to nevyšlo.

Takže jsem si vybral Bohemku, ale tam mi to nevyšlo a byl to vlastně i můj konec. První čtyři zápasy mi nevyšly a já už nedostal šanci. Trenér Koubek mi nevěřil a zlomil nade mnou hůl. Tak to ve fotbale někdy bývá. Ale zase jsem tam nehrál na svém postu. Trenér potřeboval krajní hráče, tak mě tam dal a já nehrál svou pozici na hrotu útoku.

Kdybych třeba dostal šanci tam, tak by to možná dopadlo jinak. Ale to je prostě život i tohle fotbal přináší. Tak jsem v 31 letech ukončil profesionální kariéru. Už jsem nechtěl nikam cestovat, ani nebyla nabídka z ligy.

Druhou ligu jsem nechtěl hrát, protože si myslím, že to nemá cenu pro staršího hráče. Tam prostě přežíváte a jezdit na zápasy, kde přijde 200 lidí, tak to je pro mladý.

Tak jsem se rozhodl jít do Klíčan, kde jsem měl kamarády z dorostu Sparty a trénoval tam můj táta. Měli jsme tam super partu i mančaft na tu soutěž, každý rok jsme hráli o postup. Bohužel klub zbankrotoval a já se vrátil na Kladno. Přemýšlel jsem, kam jít, abych byl blízko domova, tak jsem se rozhodl pro Kladno.

Bohužel po půl roce angažmá mi prdla kyčel. Po konzultaci s doktorem mi bylo řečeno, že bych měl zvolnit a že nejsem schopný trénovat čtyřikrát týdně. Hrozila by mi operace, která by mě vyřadila na rok z nějakého fungování. Takže byla pro mě poslední varianta, kde jsem to sliboval několik let a to byly Tuchoměřice. Takže slib jsem dodržel a už to tady asi dohraju.

Čemu se věnujete po konci profesionální hráčské kariéry?

Přemýšlel jsem o tom, co budu dělat až skončím s profesionálním fotbalem, a tak jsem si nejdříve udělal trenérské licence. Udělal jsem si i kondičního trenéra na FTVS. Po tom, co jsem měl problémy s kyčlemi a nemohl se věnovat naplno fotbalu, mě oslovil Dominik Rodinger, abych s ním šel trénovat do Hostouně. Já jsem tu nabídku přijal a bylo to asi nejlepší rozhodnutí, které jsem mohl udělat. 

Bylo to pro mě něco nového, nová motivace a super mančaft. Obrovský respekt klukům, jaký čas tomu věnují a my jim ho bohužel nedokážeme zaplatit. Chodí v půl osmé večer na trénink, v devět končíme a v půl desáté se dostanou domů.

Pětkrát týdně jsme tam spolu a absolvují těžké tréninky. Je to skoro jako profesionální soutěž, ale bohužel ta soutěž není ohodnocená tak, jak má být. Mrzí mě to za ty kluky, protože po práci se tomu takhle naplno věnují. Já si to nedokážu představit, že bych takhle fungoval. 

Ty kluci to prostě musí mít rádi, protože to nehrají kvůli penězům. Tuhle sezónu se Hostouni určitě vyplácí jejich přístup, protože jsme asi na historickém umístění v soutěži. Jedná se o malou vesnici, kde Dominik poskládal výborný mančaft. Jsem opravdu zvědaví, jak to dopadne, protože máme před sebou ještě několik zápasů a nechceme pustit tu pátou příčku v tabulce.

Kdyby se stal zázrak, tak chceme co nejvýš. Ten tým má obrovský potenciál, všichni kluci makají na sto procent a nebojím se říct, že někteří hráči mají na druhou, nebo i první ligu. Budeme se snažit jim pomoci, aby se ti kluci někam posunuli, protože si to zaslouží. 

Na závěr bych se Vás chtěl zeptat, jak se Vám líbí dnešní Sparta a jak vidíte její šance v boji o titul?

Českou ligu úplně nesleduju, protože mi zabere hodně času trénování v Hostouni, a když nejsem tam, tak jsem v Tuchoměřicích na zápase. Takže si chci občas od toho fotbalu odpočinout, ale samozřejmě výsledky registruju. Vypadá to, že si to ve Spartě sedlo a dalo se to dohromady.

Myslím si, že hodně napoví derby se Slavií. V takové formě, co teď Sparta hraje, tak kdy jindy to zlomit? Proti Polsku jsme mohli vidět, v jaké pohodě hraje Kuchta s Čvančarou, k tomu ještě Haraslín, takže si myslím, že mají skvěle našlápnuto.

Po psychické stránce musí být v pohodě, a i fanoušci se vracejí, což jim taky pomůže. Mám v plánu jít na derby se synem a ukážu mu, kde jsem hrával. Hrozně se těším na ten zápas, protože když zažijete tu atmosféru, tak vám začnou cukat nohy. Budu klukům držet palce, aby to zvládli, protože si myslím, že na to mají. 

Zdroj: Ruik.cz

Kvalifikační skupina E na mistrovství Evropy v roce 2024 nabídla v pátek 25. března zápas mezi Českem a Polskem. A právě česká reprezentace zvládla utkání jasně lépe a zvítězila zaslouženě 3:1. Fanoušci hostí to ovšem nesou velice nelibě.

Česká reprezentace oproti té polské zvládla svůj první zápas v rámci kvalifikace na Euro 2024 a porazila Polsko poměrem 3:1. Svěřenci Fernanda Santose přitom dvakrát inkasovali už v prvních třech minutách.

Češi šli totiž do vedení hned v první minutě. Vladimír Coufal našel dlouhým autem Ladislava Krejčího, jenž hlavou rozvlnil síť. Minutu poté David Jurásek naservíroval balón Tomáši Čvančarovi, ten měl již snadnou práci.

Poláci si přitom v dalším průběhu zápasu vytvořili poměrně slušné šanci, ani jednu z nich ale nedokázali proměnit v gólovou radost. Jiří Pavlenka vychytal ve 20. minutě Piotra Zielińského, ve 41. minutě vychytal i dalekonosný pokus Karola Linettyho.

Ve druhé půli zahrozil také Robert Lewandowski, jakožto největší hvězda polského nároďáku. Ani on ale Pavlenku nepřekonal.

Až v 87. minutě se v nepřehledné situaci prosadil Damian Szymański, ten už ale pouze snižoval na 1:3. V 64. minutě totiž po asistenci Alexe Krále dal třetí gól Čechů Kuchta.

Jak tedy vypadá tabulka skupiny E po pátečních zápasech? Polská reprezentace je po prohře s Českem na posledním pátém místě, načež v pondělí ji čeká souboj se čtvrtou Albánií, která odehraje v rámci kvalifikačních bojů na Euro 2024 svůj první zápas.

V dalším zápase remizovalo Moldavsko s Faerskými ostrovy 1:1 a s jedním bodem se tak oba celky nacházejí na třetím, respektive druhém místě. Se třemi body vede skupinu E Česko.

Reakce polských fanoušků

Je tedy pochopitelné, že navzdory poměrně silné sestavě, kterou poslal do utkání s Českem kouč Santos, nejsou polští fanoušci s výsledkem 1:3 spokojeni. Několik komentářů se vyrojilo pod níže přiloženým twitterovým příspěvkem.

Výše uvedené vyjádření hovoří o tom, že v Polsku zkrátka všichni počítali s něčím jiným. Lépe řečeno, že polská reprezentace projde skupinou poměrně lehce. „A lidi se smáli, že máme v kvalifikaci na Euro slabou skupinu. Stačí se podívat.“

Podle dalších komentářů a individuálních příspěvků polských fanoušků na Twitteru byl prý Linetty jediným, kdo chtěl proti Česku skutečně hrát fotbal. Mnoho fanoušků označilo polský národní tým za tragický, který navíc předvedl výkon, který by raději nekomentovali.

„V tuto chvíli to vypadá, že žádný trenér tady nepomůže. Nejjednodušší prvky pokulhávají – přístup ke hře, zpracování, poziční hra. Hráči, kteří hrají svůj dvacátý nebo třicátý zápas v reprezentaci mají plné ruce práce, jako kdyby debutovali a hráli proti Brazílii,“ napsal další divák.

Obecně po zápase polští příznivci hovoří o tom, že se reprezentace bude muset postavit zpátky na nohy, protože ji v kvalifikační skupině E zjevně nečekají lehké zápasy.

„Myslím, že náš tým je v současnosti nejhorším v Evropě. I s trenérem světové třídy dostáváme na frak, a to je velmi špatně. Buď se nám nevyhýbají zranění nebo hrajeme jako dřeváci.“

Zdroje: Twitter, Polská fotbalová reprezentace