Bývalý turecký spoluhráč Švancary: Na Šurala u nás nikdy nezapomenou, Škodu i Haška chtěl Besiktas

Při angažmá ve Zbrojovce Brno turecký záložník a nyní znalec prostředí, který vypomáhá při přestupech Gökmen Kore poznal české prostředí a po skončení kariéry toho náležitě využívá. Na fotbalové trase Turecko-Česko se bez jeho nejen jazykových znalostí a vědomostí skoro nic neobejde.

Do Brna přišel náhodou, když jeho rodina po hrozivém zemětřesení v Istanbulu v roce 1999 hledala bezpečné prostředí pro život. A už v nové vlasti zůstal. Znalost češtiny se mu nyní hodí náramně. „Já měl štěstí, že jsem se učil češtinu nejen od učitele, ale i přirozenou cestou v hráčské šatně,“ líčí šikovný levonohý záložník.

„Seděli v ní Petr Švancara, Honza Maroši, Radek Cihlář, Marek Zúbek, všichni fajn kluci, a povídali si. Chtěl jsem vědět, co říkají. Především Švanciho (Petr Švancara) vtípky a humorné postřehy mě lákaly, abych jim porozuměl. Tak jsem se pořád ptal, co je to, co ono, jak se co řekne,“ toužil zvědět, co se děje. „A učil se,“ dodává.

Levní Češi musí znát jazyk
Zvládat jazyk země, v níž profesionální fotbalista působí, považuje za hodně důležité. To zjišťují i čeští legionáři působící i díky jeho kontaktům v Turecku. „I když by mnozí vydrželi jen s univerzální angličtinou, tak se někteří hodně snaží,“ pochvaluje jejich přístup Kore.

„Velice dobře mluvil Zdeněk Šenkeřík, Tomáš Ujfaluši se dokonce stal v Galatasarayi Istanbul po skončení kariéry členem managementu, což by bez jazyka ani nešlo,“ vypichuje pozici českého obránce.

„Ač osobně jsem ho neslyšel, skoro jako rodilý Turek prý mluví Tomáš Sivok, jenž v Bursasporu a v Besiktasi Istanbul strávil skoro deset let,“ připojuje dalšího.

Pro české hráče je Turecko poslední dobou hodně lákavé. „I když jich nyní hraje v Turecku o dost méně než před několika lety,“ upozorňuje Kore. „Přičítám to tomu, že český fotbal šel za poslední dobu přece jen trochu dolu, už nemá takové úspěchy na klubové i reprezentační úrovni,“ nachází vysvětlení.

„Ale všechno se může zase obrátit,“ věří. „České fotbalisty lákají především dobré finanční podmínky, jsou to profesionálové a kariéra není dlouhá. Ale také se velmi zajímají o to, kde budou žít. Turecko je krásná země, počasí po většinu roku je příjemné. A poznal jsem, jak Češi, které nemají moře, po něm přímo baží.

Antalya, Izmir, Alanya, Trabzon, Rize leží přímo u pobřeží a ani z jiných míst není k moři daleko. Rodiny fotbalistů takové destinace přímo vyhledávají. Stalo se mi, že jsem hráči sehnal angažmá za velice dobrých až skvělých finančních podmínek, ale manželka ho donutila odmítnout, protože to nebylo u moře,“ odhaluje pozadí některých neuskutečněných transakcí.

Turecké kluby oceňují na českých hráčích především disciplínu. „Čeští hráči mají v sobě odpovědnost, snaží se plnit trenérovy příkazy, bojovnost a nasazení je provází po celý zápas. Tohle se cení,“ zdůrazňuje Kore. Také se však říká, že jsou proti fotbalistům z jiných států poměrně levní.

„Každý hráč má cenu úměrně tomu, čeho dosáhl a také kterou zemi zastupuje. To nemá cenu zakrývat, tak to je,“ tvrdí Kore. „Turecké kluby nabízejí dobré podmínky, plat pětadvacet tisíc eur měsíčně (650 tisíc korun) není pro západoevropské fotbalisty často nijak lákavý, ale pro české fotbalisty obstojný,“ rozebírá fiskální situaci.

„Někteří hráči si však myslí, že když je to Turecko, tak hned chtějí velké peníze. Třeba 600 tisíc eur ročně (přes šestnáct milionů korun). Ale když myslí především na peníze, tak to dobře není. Český fotbal nyní takové renomé nemá, ani hráč, který nemá nějaké velké jméno, tak nemůže požadovat takový plat.

Vždyť polovina je docela dobré ohodnocení. Někteří si i v Turecku vydělají tyto peníze za pět let. Když myslíte jen na peníze, neprokážete svou kvalitu,“ upozorňuje.

Turci občas neplatili
Někteří hráči, například Milan Baroš nebo Pavel Horváth ovšem neskrývali, že měli s plněním smlouvy potíže, Horváth ji v roce 2001 v Galatasaray dokonce z tohoto důvodu ukončil. „Problém byl v tom, že v minulosti vlastnili kluby lidé, kteří viděli ve fotbale především byznys,“ připouští.

„A říkali si – když někdo nepodává očekávané výkony, či dokonce nehraje, proč by měl brát tak vysokou mzdu. Nechápali, že smlouva je závazek. Naštěstí když se hráči obrátili na fotbalové soudy, uspěli,“ je přesvědčen, že takové jednání je už minulostí.

„Vzpomínám si, jak Jarda Černý, který hrál za Ankaragücü, nedoslal mzdu snad osm měsíců. Nakonec došlo k nápravě a všechno mu vyrovnali,“ odkrývá konkrétní případ.

„Nyní je situace daleko příznivější, k takovým případům už nedochází. Ale všechno se dá řešit. Když hráč cítí, že nemá silnou pozici, nabídne mu vedení, že mu dá například půlku výplaty a ukončí s ním smlouvu. Hráč to často přijme, protože je volný a může jít, kam chce,“ dovede nabídnout řešení. 

Jaro se nesmírně vydařilo útočníku Milanu Škodovi, jeho deset gólů zachránilo v lize Rizespor, obdržel luxusní odměnu 100 tisíc eur. Nyní ale nehraje. „Mužstvo převzal chorvatský trenér Stjepan Tomas, jenž jako hráč oblékal snad deset let dres pěti tureckých klubů. Tím odpovídám i na otázku, jak se může v Turecku prosadit v roli trenéra cizinec.

Taktika Rizesporu je jednoduchá, zabezpečená obrana, rychlé protiútoky. V ní mu služby vzorně plní francouzský internacionál Loïc Rémy, jenž hrával za anglickou Chelsea. Daří se mu střelecky, není důvod sestavu měnit,“ uvědomuje si Škodovu situaci.

Za bezvýchodnou ji však nepovažuje. „Takový hráč se opět prosadí, o jeho kvalitách se vědělo už dlouho před tím, než přišel. Probíral jsem to s jeho agentem Jiřím Stejskalem, když má hráč svého agenta, respektuju to a bez jeho souhlasu do ničeho nejdu, ptal jsem na vedení klubu.

Milan je hvězda, kanonýr, mohl v létě odejít za velké peníze do Besiktase, ale Rizespor ho nepustil. Za žádnou cenu,“ zdůrazňuje pozici českého útočníka. „Zůstal a jsem přesvědčen, že jeho chvíle opět přijde,“ opakuje, že mu věří.  

Do Turecka hodlal zamířit i Martin Hašek mladší poté, co se rozešel se Spartou. Snažil se mu sehnat nějaké angažmá. „Kontaktoval mě jeho otec, Martin Hašek starší, volal mi vícekrát, zda bych se po něčem synovi nepodíval,“ prozrazuje.

„Podařilo se, měl jsem pro něj dobrou nabídku od velkého klubu, mohu prozradit, že od Besiktase Istanbul. Ale Hašek se se Spartou, která je velký klub, o tom nikdo nepochybuje, rozešel ve zlém a v tom byl problém. Vysvětloval jsem, jak to je, ale Besiktas do rizika jít nechtěl. Nevím, co se mezi ním a Spartou stalo, ale nebylo to dobré, že se takto rozešli. Můj názor je, že měl rok ještě vydržet,“ doporučuje Kore. 

Velice smutným případem byla tragická smrt Josefa Šurala během loňského roku při autonehodě. „Nikdy na něj nezapomenou, byl to milý a příjemný kluk. Jeden park ve městě je po něm pojmenován. Dresy s jeho jménem se nadále prodávají. Vedení slíbilo, že bude jeho rodině platit jeho smlouvu do konce ročníku, aby neměla finanční starosti,“ říká Kore, jak si českého záložníka v Turecku nadále považují.

Za Erdogana fotbal kvete
Naopak ve Spartě si moc velkou přízeň nezískal stoper Sehim Kaya ve Spartě, s platem 3,7 milionu korun měsíčně nejlépe placený hráč české ligy. „Předně chci upozornit, že Kaya kvalitu měl. Dlouholetá opora Galatasaraye Istanbul s mnoha trofejemi, turecký reprezentant. To nebyla špatná vizitka,“ zastává se krajana.

„Jenže česká liga je těžká především na fyzickou kondici. Trenéři vyžadují soustředěný výkon po celých devadesát minut s mnoha osobními souboji. Sehim byl navíc zraněný, to mu také hodně ubralo. Dnes hraje za Yeni Malatyaspor a když se podíváte, má docela dobrá čísla,“ poukazuje na statistiky. „Ve Spartě mu to však nevyšlo,“ nepopírá.

Současný turecký prezident Recep Erdogan je bývalým fotbalistou na dosti slušné úrovni. A je poznat, že má k fotbalu vztah. „Hodně fotbalu pomáhá,“ říká Kore. „Všechny kluby mají nové stadiony, tedy s výjimkou Fenerbahce, které stavělo nedávno. A prostředky na jejich zvelebení šly ze státní kasy. Turecký fotbal se má za prezidenta Erdogana výborně.“