Mrzí mě, že mi Liga mistrů unikla, povzdechne si trenér František Cipro, který bojuje s rakovinou

Bývalý trenér Slavie Praha František Cipro nyní statečně vzdoruje rakovině, rozptýlení mu přinášejí fotbalové zápasy. Na lavičce červenobílých dosáhl mnoha úspěchů, je podepsán pod titul v roce 1996 a semifinále Poháru UEFA. Nikdy však nezažil atmosféru Ligy mistrů. „Mrzí mě, že mi unikla,“ povzdechne si.

Jeho hlavním cílem je nyní vyhrát boj se zrádným nepřítelem – rakovinou. „Začátkem května mi přestalo chutnat, úplně jsem chuť ztratil. Když jsem se na jídlo jenom podíval, udělalo se mi šoufl,“ popisuje, jak zákeřného protivníka objevil.

„Šel jsem proto za svým kamarádem v Budějovicích, co se se mnou děje. Vyšetřili mě na sono, ultrazvuku a dalších přístrojích. Řekl mi jasně – je to v pr… Jsou tam metastáze. Projeli mi v těle všechno. Jícen, žaludek, pak kolonoskopie, katetr. A okamžitě mě poslal na operaci,“ vypráví Cipro, který se přesunul z Hluboké nad Vltavou, kde nyní žije, do hlavního města.

Dostal do rukou uznávaného odborníka. „Operaci mi zařídil syn v Motole u profesora Jiřího Hocha, který je přednostou chirurgické kliniky,“ sděluje. K jeho zákroku má jen slova obdivu. „Profesor Hoch ji provedl skvěle,“ zdůrazňuje.

„Když se někdo koukne na mou jizvu, jen zvedne zrak. Není skoro nic vidět, udělal to fantasticky. Navíc bez vývodu, čehož jsem se hrozně bál. Hlavně mě však dostal hodně nahoru psychicky, dost to se mnou zamávalo, za což jsem mu vděčný,“ říká.

Hotovo však ještě není. „V Praze jsem ležel asi deset dní, pak mě pustili domů a od června jezdím do Budějic na chemoterapii. Jednou za tři měsíce mě kontrolují na cétéčku. Další mě čeká v lednu, uvidíme. Metastáze tam pořád jsou, ne moc, ale jsou. Snažíme se je zničit,“ vyhlašuje rakovině nesmlouvavý vzdor.

Musí se hlídat
Musí o sebe pečovat, hlídat se. „Jednou za čtrnáct dní chodím do nemocnice v Budějicích na chemoterapii, tři čtyři dny po ní jsem dost unavený. Ale pak se to zlepší. Uvidíme. Naučil jsem se s tím už žít,“ nachází Cipro rovnováhu. Z povzdálí se však může přiblížit jiný zákeřný nepřítel – covid. „To je v mém stavu hodně nepříjemné,“ přiznává Cipro.

„Po zákroku mám sníženou imunitu, procházím chemoterapií. Snažím se hlídat. Stará se o mně doktor Jan Pirnos, připravuje mi různé podpůrné doplňky, zobu vitamíny. Navíc si pokecáme i o fotbale, vede mládež ve Slavii České Budějovice, bývalé koh-i-noorce, přestože má licenci UEFA.  Jsem doufám v dobrých rukou,“ skládá poklonu kolegovi z branže.

Čas tráví sledováním fotbalových přenosů. „Nic dalšího mi moc nezbývá,“ rozhodí bezmocně rukama. „Někdy se hádám s manželkou, kam to přepneme, ale fotbal je naším skoro denním hostem. Škoda, že se nehrála česká liga, chápu ale, že situace je složitá. Ale po celé Evropě se hraje, tak věřím, že se o víkendu opět rozeběhne. Jsem hodně v kontaktu s Petrem Radou (trenér Jablonce), voláme si třikrát týdně, ten to také prožívá,“ ukazuje na starosti svého kolegy.

Ač bydlí v jihočeském kraji, srdce mu tepe červenobíle. „Fandím Slavii, to je jasné,“ nezapírá klubové vyznání. „Proto domácí porážka Budějic v úvodu ligy doma 0:6 mě netrápila. I když jsem měl od jihočeského klubu pozvánku na utkání. Ale ve Slavii jsem prožil nejvíc, jako hráč, trenér a v dalších pozicích. Dohromady asi třicet let, to se nedá vymazat,“ připomíná.

A slávisté mu dělají radost. „Loni to bylo nádherné období,“ kochá se současnými úspěchy. „I když výsledky v Lize mistrů nebyly nějak zázračné, herně to bylo hodně zajímavé. A také atmosféra v Edenu. Teď to není, bez diváků to není úplně ono. Kádr má Slavia hodně široký, podle mého někdy až moc, některé příchody moc nechápu,“ nebojí se ovšem ani kritického vyjádření.

Jeho Slavia by vyhrála
O tom, že by jeho skvělé mužstvo z roku 1996 současné porazilo, nemá sebemenší pochyby. „Vyhráli bychom, nic jiného ode mne nečekejte,“ tvrdí přesvědčivě. „Hráči v mé době byli fotbalově lepší. To mi nikdo nevezme. Stačí se jen podívat, v jakých velkých klubech skončili. Karel Poborský šel do Manchesteru United, Radek Bejbl do Atlétika Madrid, Vláďa Šmicer se dostal až do Liverpoolu, dobré nabídky měl Pavel Novotný, i když odešel později a další. A později Pavel Horváth do Sportingu Lisabon, měli jsme nabídky na bratry Došky, i když se nezrealizovaly. Asi to byla chyba,“ překládá argumenty.

Tím však není řečeno, že by současný tým snižoval. „Samozřejmě dnešní hráči by vynikali v jiných parametrech. Ale je snazší zlepšit kondici, zkvalitnit osobní souboje, zvládnout taktiku. To se dá naučit. Ale fotbalovost musíme mít v sobě od malička a jen ji rozvíjet. Na tehdejší dobu jsme měli fakt skvělé mužstvo i z evropského hlediska,“ opakuje.

Proto ho mrzí, že nikdy nepoznal atmosféru Ligy mistrů jako jeho nástupci na slávistické lavičce Karel Jarolím a Jindřich Trpišovský.  „To je jediné, nač jsem nedosáhl a bude mě to napořád mrzet,“ povzdechne. „Vyhrál jsem ligu, pohár, stal se trenérem roku, ale na Ligu mistrů jsem si nesáhl. To mě vážně se… Hlavně odveta se Šachťarem Doněck v roce 2000, kdy jsme tam vyhráli 1:0 a doma stačilo udržet snad minutu, jeden roh, to snad nikdy nepřekousnu,“ vrací se o dvacet let zpátky.

Mohl vést národní tým
Také nikdy nepřevzal reprezentační mužstvo. „To mě mrzí také hodně,“ neskrývá rozladění. „V podstatě všichni moji asistenti nároďák někdy vedli. Pepík Pešice, Karel Jarolím, Franta Straka, Petr Rada. Aspoň mohu říct, že jsem je trenéřinu naučil a dotáhli to tak daleko,“ říká s úsměvem.

Přitom k tomu bylo blízko. „Já měl nabídku v roce 1997 od Franty Chvalovského (předseda FAČR). Jenže to jsem byl tři měsíce v rakouském Tirolu Innsbruck. Vedení se to moc nelíbilo, ale asi by mě nakonec pustili, ale já tam byl tehdy moc nadšený. Říkal jsem si, že ta šance ještě přijde. Ale už nepřišla. Dneska bych se rozhodoval jinak,“ uvědomuje si, že čas vrátit nelze.

V mužstvu měl výrazné osobnosti, které si uměl naklonit na svou stranu. „Právě si říkám, že jsem dovedl s osobnostmi vycházet,“ přemítá. „Dodnes mám velice dobré vztahy s Tomášem Řepkou, když jsem vedl Budějice. Neměl jsem s ním jediný problém. Co se týče přístupu k tréninku a všem povinnostem byl ostatním příkladem.

Samozřejmě když jsem někoho, kdo byl brán jako opora, nepostavil, netvářil se. Já však měl nejraději čtrnáct patnáct hráčů, které jsem točil, a moc do sestavy, pokud to nebylo nutné, nesahal. Od Honzy Stejskala v brance, přes Honzu Suchopárka, až po Pavla Kuku. Měl jsem s nimi fakt dobré vztahy,“ upozorňuje.

Jako hráč i trenér tvořil slávistickou historii. Muž se záhadným jménem, které znamená v italštině Kypr. „Mám zjištěno, že moji předkové z otcovy strany pocházeli z italské Kalábrie,“ odkrývá svůj původ. „Chudí rolníci šli za lepším živobytím jinak, někteří došli až do Čech. Táta byl ze Zdic a na Berounsku je jméno Cipro docela frekventované. Kdykoli jsem narazil na příjmení Cipro, pocházelo z tohoto kraje,“ rozebírá.

Koho by nelákalo trénovat v zemi prapředků, ve fotbalově zaslíbené Itálii? „To by přece lákalo každého,“ souhlasí Cipro. „Ale nabídka nikdy nepřišla. Teď už to nedohoním…“