Co všechno stojí za historicky nejlepším umístěním afrického reprezentačního výběru „Lvů z Atlasu“ z Maroka?

V první řadě se jedná o dosti specifický herní styl. Jistou paralelu v tom můžeme vidět s hrou Atlétika Madrid. Sám trenér Walid Regragui v jednom z rozhovorů také říkal, že bere inspiraci právě od kouče „Atletů“ Diega Simeoneho.

„Když se díváte na Rockyho, fandíte mu kvůli jeho dřině a velkému odhodlání. Jsem toho názoru, že jsme Rocky Balboa tohoto šampionátu. Pro africké kouče je to vždy těžké. Lidé si nemyslí, že to po taktické stránce zvládneme,“ publikoval server Al Jazeera slova kouče Regraguiho v průběhu letošního MS v Kataru.

Na čem si tedy sedmačtyřicetiletý stratég nejvíce zakládá?

Regragui praktikuje se svým celkem herní systém založený na prolínajících se a vystupujících defenzivních řadách (blocích), přesně sladěném pohybu napříč celým hřištěm, brejcích, které začínají hluboko u vlastního vápna a zároveň jsou propracované až k finální střele.

V neposlední řadě hraje v tomto systému také velmi důležitou roli tvrdá, organizovaná, disciplinovaná práce středních záložníků ve formaci 4-3-3, případně 4-1-4-1. Tato rozestavení se během šampionátu prakticky neměnila a ostatně k tomu ani nebyl důvod. Tým šlapal od úvodního utkání přesně tak, jak by měl.

Vše začíná od stabilně chytajícího brankáře španělské Sevilly Yassina Bounoua, který patří mezi obrovské týmové opory a všichni se na něho mohou v čemkoli spolehnout. Nedělá mu problém rozehrávka, umí si dojít pro vzdušný centr a když je potřeba, tým dokáže v klíčových chvílích zápasu podržet.

Důležitá je rovněž hra krajních obránců. Na pravé straně kope spolehlivý Achraf Hakimi aktuálně působící v PSG, jehož předností jsou útočné výpady po pravé lajně, a hlavně ohromná rychlost, kterou dokáže tento čtyřiadvacetiletý rodák z Madridu vyvinout. Totéž platí i o mnichovském Noussairu Mazraouim hrajícím na levém kraji obrany.

Do pozdějších zápasů na šampionátu ho však nepustilo zranění, jeho místo tak zaujímal Yahya Attiat-Allah a dokázal ho vždy dokonale zastoupit. Asistence na vítěznou branku s Portugalskem a spolehlivost v bránění je toho jasným důkazem. Trenér Regragui ho mimo jiné zná ze svého předešlého působení na klubové úrovni z Wydadu Casablanca.

Rozhodně neopomeňme také stopery. Hlavní stoperskou dvojicí měl být tandem Romain Saïss a Nayef Aguerd. Oba tuto roli plnili naprosto skvěle. Aguerd se však zranil proti Španělsku a Saïss proti Portugalsku. S Francií pak odehrál pouze část prvního poločasu. Díru po těchto dvou pro tým stěžejních stoperů však Regragui zacelil opět dokonale.

Za Aguerda nastoupil Jawad El Yamiq momentálně hrající za španělský Valladolid a za Saïsse zase Achraf Dari oblékající dres francouzského Brestu. Prvně jmenovaný zvládl svou roli devadesát minut proti Portugalsku parádně, druhý po příchodu za zraněného Saïsse rovněž obstál a v zápase o bronz proti Chorvatsku dokonce i skóroval.

Oba však z posledního zápasu museli ze zdravotních důvodů také odstoupit. Když si to ale shrneme, tak všichni tito stopeři vynikají ve vzdušných soubojích a když je třeba, umí hru také přitvrdit či zahrozit hlavou při ofenzivních standardkách, což se třeba právě v případě Dariho s Chorvatskem potvrdilo.

Přesuňme se k záložní řadě. Tam svými výkony vyčnívá na hřišti vcelku nenápadný Sofyan Amrabat, který však vždy odpracuje neskutečné penzum práce, kterou mnoho lidí ani nevidí. Amrabat vyplňuje prostor před stopery, snaží se zamezovat průnikovým přihrávkám, dovede také hrát velmi důrazně. Za celý turnaj nevynechal ani minutu a je jednou z klíčových postav v Regraguiho taktických plánech.

Médii už rovněž kolují spekulace, že o něj projevil zájem Liverpool a Fiorentina za něj žádá 40 milionů eur. Amrabat není jediný záložník, o něhož kluby po výkonech na světovém šampionátu projevily zájem. Tím dalším je nadaný dvaadvacetiletý Azzedine Ounahi, jehož předností je práce s míčem ve velké rychlosti, dynamika, skvělá kopací technika a dobré předvídaní v předfinální fázi, kdy dokáže svým spoluhráčům adresovat cílenou finální přihrávku do gólové šance.

Po tomto neúnavném běhavém středopolaři ve službách francouzského Angers se už začala pídit Barcelona, další v pořadí pak Leicester nebo Sevilla. Do katalánského klubu by mohl klidně zamířit už v lednu, případně až v létě.

Středovou dvojici doplňuje třetí v pořadí Selim Amallah, hrající poslední čtyři sezony za belgický Standard Lutych. I on je ve středu pole velmi pracovitý, spoustu toho naběhá a leckdy se dokáže dostat také do zakončení. Až na výjimky je v zápasech často střídán. V tomto případě ho dokáže adekvátně nahradit záložník janovské Sampdorie Abdelhamid Sabiri, což ukázal například proti Belgii svou trefou z volného přímého kopu.

A nyní přichází řada na ofenzivní marocké trio, které tým táhne směrem dopředu. Největší hvězda týmu je bezpochyby, v Chelsea letos nepříliš vytěžovaný, Hakim Ziyech. Devětadvacetiletý křídelník disponuje skvělou kopací technikou, zahrává všechny standardní situace a má na celkový týmový výkon pokaždé velký vliv. Odvolání trenéra Halilhodžiće mu u národního mužstva nadmíru prospělo.

Je to rovněž hráč s velkým charakterem – od roku 2015 věnuje všechny své výdělky z reprezentačních srazů zaměstnancům národního týmu a chudým rodinám v Maroku.

Hrotovým útočníkem č. 1 je pak pro kouče Regraguiho Youssef En Nesyri. Na šampionát odjížděl ze Sevilly s tristní bilancí deseti ligových utkání a žádného vstřeleného gólu, v dresu národního mužstva mu to tam spadlo dvakrát a zejména poslední vítězná branka hlavou s Portugalskem byla z kategorie skvostných (výskok do výšky 2 metrů a 78 centimetrů) a extrémně důležitých.

Třetím stabilním hráčem v ofenzivě je Sofiane Boufal. Hbitý štírek malého vzrůstu oplývá skvělým driblinkem a dynamikou a vyniká především v akcích jeden na jednoho. Je na něho provedeno spoustu faulů, po nichž tým častokrát zahrává nebezpečnou standardku. Stejně jako záložník Ounahi působí v Angers, kde patří hráčsky mezi to nejlepší, co západofrancouzský celek nabízí. Před MS laboroval se zraněným lýtkem, které nakonec stihl dát včas do kupy.

Důležitou roli sehrál na šampionátu také žolík Zakaria Aboukhlal, který je letos v Toulouse po svém příchodu z AZ Alkmaar jedním z hlavních tahounů ofenzivy. Na MS zaznamenal jeden přesný gólový zásah, když, jakožto právě střídající hráč, zvýšil na konečných 2:0 proti Belgii. Hru svým pohybem dokázal na křídle vždy trochu rozhýbat.

Suma sumárum Maroko bylo před světovým šampionátem neprávem podceňováno a všechny nakonec velmi překvapilo, dostalo se jako historicky první reprezentační výběr z Afriky na MS přes brány čtvrtfinále a dokonce si pak zahrálo o bronz. Ten sice „Lvi z Atlasu“ nezískali, čímž však rozhodně neztratili respekt širší fotbalové veřejnosti. Dokáže severoafrický výběr ještě někdy něco podobného? Bude to už za 3,5 roku na MS konaném v USA, Mexiku a Kanadě? To se nechme překvapit…

Zdroj: Livesport, Eurofotbal, Al Jazeera