Barcelona a Slavia spolu doposud odehrály osm přátelských zápasů

Ve středu dojde na vůbec první vzájemné měření sil pražské Slavie s Barcelonou, ovšem pouze v rámci soutěžních zápasů. Mezi těmi přátelskými už totiž v historii najdeme osmičku společných soubojů ve 20. a 30. letech minulého století.

Přesněji k nim došlo mezi lety 1920 a 1934 a ve všech případech byla místem konání Barcelona. První trojice zápasů pak proběhla napříč pěti dny v březnu 1920 a právě za těmi se vzhledem k faktu, že od nich uplynulo téměř rovných 100 let, ohlédl oficiální web klubu s akronymem FCB.

Pouhé dva roky po odtržení Československa od Rakouska-Uherska se v zemi předváděl jeden z nejkvalitnějších fotbalů v dějinách celého sportu. Slavia, kterou tehdy už čtvrt století vedl otec českého fotbalu, Skot John William Madden, pak byla považována za vůbec nejlepší z nejlepších.

Až do roku 1925 se nehrála žádná nejvyšší ligová soutěž a triumfy ve Středočeském poháru začaly být příliš snadné. Sešívání tak strávili spoustu času cestováním po kontinentu ve snaze najít sobě rovného protivníka. Španělský fotbal se tehdy vyvíjel, ale pořád nebyl standardní kratochvílí.

Na úroveň toho v podání Pražanů neměl – tedy alespoň si to slávisté mysleli. Jednalo se o vůbec první zápasy Barcy proti týmu z Východní Evropy a v kontextu dějin byly velmi důležitým bodem. Blaugranas v nich dokázali, že konečně nastal jejich čas. Dějištěm se stal starý stánek Camp de la Indústria.

První duel měl proběhnout v neděli 15. března a sešlo se na něj tolik lidí, že si fanoušci špitali, že tento stadion je zkrátka příliš malý na takové velké zápasy. Ano, souboj se Slavii považovali za událost a není proto s podivem, že o dva roky později přišlo na řadu stěhování na známý Les Corts.

Vše tedy bylo připraveno k úvodnímu hvizdu. Tedy až na jednu věc – hostující mančaft. Ten zmeškal svůj vlakový spoj ve Francii a v dobách, kdy si o létání mohli nechat jenom zdát, tak museli spoléhat na zázrak. Ten se ani přes vyslání čtyř automobilů ze severu města na hranice neudál.

Jakmile Slavia dorazila na místo určení, s radostí souhlasila s přesunutím na další den a to i přes fakt, že vzhledem ke startu pracovního týdne nebudou plné ochoty. Čechoslováci přijeli na jih v rozhodně dobrém rozmaru poté, co porazili Servette a Ženevu 5:0, resp. 4:0.

Také švýcarské celky patřily k evropské elitě a celé to tak mělo sloužit jako varování pro o 7 let mladší katalánský klub. Jenže k udivení všech vedla v poločase Barcelona zásluhou branek legendárního Paulina Alcántary a Vicence Martíneze, stále nejmladšího kanonýra v klubových análech.

Po změně stran se hostům povedlo snížit zásluhou vlastní branky. Média, která jejich hru popisovala jako zběsile tvrdou, ukryla identitu autora tohoto nechvalného zápisu. Následovala proměněná penalta, ovšem stejná standardní situace nakonec rozhodla o výsledku na druhé straně hřiště.

Nutno dodat k velké nevoli hráčů Slavie, kteří hrozili nejen odchodem z trávníku, ale také zrušením zbývajících dvou střetnutí a okamžitým návratem do Prahy. Rozhodčí se ve svém vlastním vzteku nezmohl na nic jiného, než hození píšťalky na zem a odchodem. Situace se však uklidnila.

Za hru rukou nařízený kop proměnil Agustín Sancho a vítězství 3:2 bylo na světě. U přítomných fanoušků propukla extáze, zatímco s hosty to ani nehnulo. Mělo se podle nich jednat pouze o rozcvičku, o čemž svědčí i skutečnost, že si své nejlepší hráče schovávali na zbylé dva duely.

Druhé utkání se hrálo ve čtvrtek odpoledne a jednalo se o mnohem horší podívanou, která skončila bez vstřelených branek. Opět se spekuluje, že oba zúčastněné výběry hrály na půl plynu a šetřily se na nedělní finále. Celé město nežilo ničím jiným a považovali to za rozhodující mač.

Každé sedadlo bylo obsazené divákem v očekávání, nicméně opět došlo k prodlevě a znovu za to mohli slávisté. Ti si tentokrát zkrátili čas sledováním býčích zápasů a přišli pozdě. Katalánci jim tedy připravili pořádnou odplatu a hned zpočátku jim Alcántara šoupl dva fíky, na které nestačili zareagovat.

Slavia se přitom prezentovala velmi kvalitně, ale jakoby snad zapomněla střílet. Postupem času byla čím dál tím více frustrovaná a podle místního tisku to vyústilo v čím dál tím násilnější hru, kterou musel přerušit až arbitr a sjednat obecný pořádek na place. Barcu nicméně nešlo zastavit.

Za domácí se ještě prosadil dvakrát Félix Sesúmaga, již jmenovaný Martínez a z penalty Francesc Vinyals. Celkem tedy do brány SKS napadalo 6 branek a Barcelona uzmula doposud největší vítězství. I přes to ale byla atmosféra na konci mdlá a „potlesk vlažný“, jak psal deník La Vanguardia.

Autor tehdejší reportáže byl však u vytržení, jelikož sledoval jeden z nejlepších výkonů týmů vůbec a to proti gigantovi své éry, který dostal půl tuctu branek. V závěru zprávy pak tvrdil, že byl připraven políbit nohy každému členovi týmu, který si v ten den zahrál.

Poslední zápas byl natolik úspěšný, že v příštích patnácti letech ještě došlo na další přáteláky a to nejen proti Slavii. S tou se střetli nejprve 30. prosince roku 1923, kdy o vítězství 1:0 rozhodl Martí Vantorlá. Hned na Nový rok se radovali hosté a to i přes branky Emila Sagiho-Barby a Vicence Piery.

O rok a pět dní později se opakoval šestigólový příděl, o který se postarali Arocha, Goiburu, Diego, Garcia a dvěma zásahy Parera, na který Slavia odpověděla třemi góly. Stejný počet dala v dalším novoročním klání, které znovu skončilo výsledkem 2:3 (za Barcu se prosadili Arnau a Goiboru).

Poslední duel proběhl opět na svátek Tří králů a zase s konečným skóre 2:3 (za Barcelonu stříleli Quico a Artigas). Na další zápasy dorazili Sparta Praha (bilance FCB 3-1-2), Union Žižkov (1-0-0), Maccabi Brno, SK Moravská Slavia Brno, Viktoria Žižkov (všichni 2-0-0) a Deutscher Prague (0-1-1).

Od té doby nicméně uběhla spousta dalších utkání a role se prohodily. Špičkou Starého kontinentu je nyní spíše Barcelona, ovšem Slavia se statečně vypořádává i se strastmi pohárové Evropy. Teď se utkají poprvé po pětaosmdesáti letech. Aspoň, že už nemusí řešit odjezdy vlaků.