Jiří Kladrubský: Ze Sparty jsem nechtěl odejít. Nedokázal jsem si představit, že bych se stal trenérem

Jiří Kladrubský prožil nejpovedenější období hráčské kariéry v pražské Spartě, zároveň si tímto angažmá splnil svůj sen. V rozhovoru pro Ruik zavzpomínal na Tomáše Řepku, nebo prozradil, proč se rozhodl stát trenérem.

Už je to rok a půl, co jste ukončil profesionální kariéru a vrhl se na trenérskou kariéru. Působíte u prvního týmu Českých Budějovic jako asistent trenéra, v rezervním týmu jste hrající asistent. Proč jste se vrhl na trénování?

Hrozně to letí, ale já jsem šťastný za tuhle práci. Nedokázal jsem si představit, že bych někdy trénoval. Věděl jsem, že jednoho dne ta kariéra skončí, ale trénování mě v té době vůbec nenapadlo.

Tenkrát za mnou vedení přišlo s tím, že by chtěli, abych zůstal v klubu. Nabídli mi nejprve práci v kanceláři, ale to jsem řekl, že nechci. A pak přišel Martin Vozábal s tím, že bych dělal hrajícího asistenta trenéra Jindrovi Tichaiovi v béčku, což mi dávalo smysl.

Je to asi ta nejlepší věc, co se mohla stát, plus jsem mohl být i u áčka a učit se od trenérů. Takže pro mě ideální, i když to je časově náročný, ale mně to vůbec nevadí. 

Předpokládám, že být trenérem je náročnější než být pouze hráčem. Jak to časově zvládáte, když působíte u A týmu, ale i B týmu, kde jste hrající asistent. Jak se to dá skloubit dohromady?

Je to určitě časově náročné, protože áčko trénuje většinou dopoledne a béčko odpoledne, takže můj program začíná v 7:30 s áčkem. Někdy ve 14h se přesunu do akademie, kde začíná trénink v 16h a tam jsem až do večera.

Je to časově náročný, ale během toho se mohu učit. Teď jsem dodělával B licenci, takže mi to vyhovovalo. Samozřejmě, že malinko na to trpí rodinka, jelikož máme dvě malý děti, takže se to dá těžko skloubit.

Před manželkou klobouk dolů, jak to zvládá. Moc jí za to děkuju. Ona chápe, že jsem teď na začátku nějaký cesty a musím tomu něco obětovat. 

Během kariéry jste zažil spoustu trenérů. Inspiroval Vás některý z nich? Že byste si řekl, že byste chtěl být jako on, nebo měl podobný pohled na fotbal/trénování?

Zažil jsem docela dost trenérů za tu kariéru. Samozřejmě, že v té době jsem si to neuvědomoval. Až teď jsem si dával všechno dohromady, jak kdo co myslel. Protože tyhle věci jako hráč nevidíte.

Od každého trenéra se dá něco vzít, jak v pozitivním slova smyslu, tak i v tom negativním. Nejvíc mi utkvěl v paměti Víťa Lavička, který mě trénoval ve Spartě. Pod ním jsem zažil asi nejlepší léta kariéry. Takže asi proto na něj nejraději vzpomínám. Ale každý trenér měl něco a snažím se z toho vzít to nejlepší.

Nejúspěšnější období hráčské kariéry jste asi prožil v pražské Spartě. Jak vzpomínáte na toto angažmá vzpomínáte?

Správně, nejlepší období jsem prožil ve Spartě. Vzpomínám na to strašně rád. Byl jsem tam čtyři roky a na to se nedá zapomenout. Bylo mým snem se tam dostat a to jsem si splnil. Díky Spartě jsem si zahrál i za reprezentaci, a to už mi nikdo nevezme.

Samozřejmě, že těch titulů mohlo být více, ale už to, že jste v nejlepším klubu v České republice, pro mě byla obrovská pocta.

Snažil jsem se vždycky dělat všechno na sto procent, abych tam vydržel co nejdéle. Bohužel po tom zranění už to nebylo takové. A já jsem potřeboval a chtěl hrát, tak jsem se rozhodl odejít do Slovanu Bratislava. 

Ve Spartě jste v prvních dvou sezónách patřil ke klíčovým hráčům, ale pak Vás bohužel přibrzdilo vážné zranění. Jak moc ovlivnilo zranění Vaši kariéru? 

To zranění mě bohužel zbrzdilo, protože v té době jsem byl v reprezentaci. Bohužel po tom zranění to nebylo ono, i když jsem si myslel v té době, že opak. Už jsem se nedokázal dostat do té TOP formy, kterou jsem měl ve Spartě. Ze Sparty jsem nechtěl utíkat, ale já prostě chtěl hrát.

Za spoluhráče ve Spartě jste měl Tomáše Řepku, který má v plánu se také stát trenérem. Jak na něj vzpomínáte jako na spoluhráče? 

Na Tomáše Řepku vzpomínám hrozně rád. V té době byl v kabině ještě Pavel Horváth, Karol Kisel nebo Zděnek Pospěch. Zažil jsem i Patrika Bergera a Máru Matějovského, takže jsem zažil skvělou kabinu. A poznal jsem tam svého nejlepšího kamaráda Juraje Kucku, se kterým jsem dodnes v každodenním kontaktu.

Řepu sleduju na Instagramu a vím, že dělá trenérskou licenci. Dělá licenci A, takže je o licenci dál než já. Vím, jak to tenkrát myslel, ale vím to až dneska. Na mladý byl pes, ale vždycky to myslel dobře. Možná bych ho chtěl vidět v dnešní kabině jako hráče, protože ta kabina je dneska odlišná. Myslím si, že by to bylo zajímavé.

Kromě Sparty jste zažil velmi povedené období hráčské kariéry ve Slovanu Bratislava. Jak vzpomínáte na angažmá na Slovensku?

Na Slovan taky vzpomínám rád. Taky jsem tam zažil výborné fotbalisty jako jsou Igor Žofčák, Filip Šebo nebo nebožtík Juraj Halenár. V první sezóně jsme postoupili do evropských pohárů a Sparta ne, takže jsem si to užíval.

Ze Sparty jsem nechtěl odcházet, ale bylo mi naznačeno, že bych měl odejít. Já jsem potřeboval hrát, protože jsem byl v nejlepších fotbalových letech, a proto jsem se rozhodl pro Slovan Bratislava.

Samozřejmě, že ta liga není jako ta česká. Nevím, jak je to dneska, ale tenkrát tam bylo pár zajímavých zápasů. Ale já jsem tam viděl ty evropské poháry, a proto jsem tam odešel.

Na závěr bych se Vás chtěl zeptat na současné České Budějovice. Jaká zatím panuje spokojenost s výsledky? A máte nějaký cíl?

Samozřejmě, že teď nějaká spokojenost panuje, ale furt je na čem pracovat. Konečně se začíná projevovat rukopis trenérů Nikla a Zápotočného. Výborně se mi s nimi spolupracuje a dostávám od nich nějaký prostor. Pořád se spolu bavíme o tom, co bychom mohli zlepšit, nebo jim říkám své poznatky, které vidím.

Věřím tomu, že to může být ještě lepší a byl bych rád, kdybychom skončili v té prostřední skupině. Uvidíme, co bude, ale chtěli bychom se vyhnout skupině o záchranu. Budeme dělat maximum, aby se nám náš cíl podařil.

Zdroj: Ruik