Uroš Radaković: Sparta? Nevím, proč jsem nedostal druhou šanci. Za Sigmu bych si chtěl ještě sezónu zahrát

Srbský stoper Uroš Radaković na sebe upozornil během angažmá v Sigmě Olomouc, díky kterému si vysloužil přestup do pražské Sparty. V rozhovoru pro Ruik zavzpomínal vytáhlý stoper na angažmá v Itálii, pražské Spartě či v Sigmě Olomouc.

V osmnácti letech jste opustil Srbsko a vydal se zkusit štěstí do italské Boloni. Jak vzpomínáte na angažmá v Itálii? A co Vám dalo toto působení po fotbalové a životní stránce?

Mým snem a cílem bylo hrát za Crvenou Zvezdu Bělehrad, protože jsem odchovancem tohoto klubu. Ale po mistrovství Evropy U17 jsem měl pohovor s vedením klubu, který mne neviděl v prvním týmu. Navrhli mi, abych odešel na hostování do třetí ligy v Srbsku, což se mi vůbec nelíbilo. A ke všemu jsem měl na stole nabídku z Boloni. Nemohl jsem uvěřit tomu, že Crvena Zvezda mě nechce a Boloňa naopak ano. Po debatě s rodinou nebylo co řešit a odešel jsem do Itálie. 

Na první dojem bylo angažmá v Boloni neuvěřitelné. V týmu byli osobnosti jako Diamanti, Gilardino nebo trenér Stefano Pioli, který získal titul v loňské sezóně s AC Milán. Celkově, co se týká klubu a života, tak je to naprostý sen, tam hrát a žít, protože Boloňa je nádherné město. Po fotbalové stránce to byl samozřejmě velký krok, protože jsem nebyl zvyklý na tak náročné tréninky. Docela mi trvalo než jsem se dostal v tréninku na podobnou úroveň jako ostatní. 

Trénoval jsem s áčkem a zápasy jsem hrál za Primaveru. Ale v klubu si mě připravovali do budoucna pro první tým a dostal jsem i šanci v italském poháru proti Neapoli. Proti mě nastoupili hráči jako Hamšík, Cavani nebo Callejón a my jsme vyhráli 2:1. Potom jsem měl hrát proti Interu, ale bohužel jsem se zranil. Trenér mi potom řekl, že pokud budeme zachránění, tak posledních osm zápasů odehraju. Ale zase jsem se zranil a já ztratil šanci se ukázat. 

V další sezóně jsem měl nastoupit proti Cagliari, ale na tréninku jsem si zlomil nos, tak jsem nenastoupil. Řekl jsem si, že by bylo asi dobré změnit prostředí, protože jsem neměl v Boloni vůbec štěstí. Odešel jsem na hostování do Novary, kde jsem nastoupil v prvních třech zápasech a zase přišlo zranění. Dělali mi různá vyšetření a řekli mi, že budu mít pořád problémy se svaly.

A tak to i bylo. Ale jinak na Itálii vzpomínám jen v dobrém. I na fanoušky, kteří byli úžasní. Na každém tréninku čekalo 50-100 lidí na podpis nebo fotku. A bylo jim úplně jedno jestli hraješ nebo nehraješ. Naučil jsem se i jazyk, pracoval s kvalitními trenéry, posunul se po taktické stránce a celkově to hodnotím jako správným krok.

V létě 2015 jste odešel na hostování do Sigmy Olomouc, kam jste i trvale přestoupil. S největší pravděpodobností jste tam asi zatím prožil nejpovedenější období. Jak vzpomínáte na Sigmu?

V Boloni jsem měl ještě smlouvu na dva roky, ale já jsem chtěl změnit prostředí. O peníze vůbec nešlo, protože jsem v Itálii bral několikanásobně víc než v Sigmě, ale já jsem chtěl zachránit svou kariéru. Chtěl jsem pravidelně nastupovat a když se ozvala Sigma, o které jsem toho sice moc nevěděl, ale zjistil jsem si veškeré informace o klubu.

Tak jsem si řekl, že to půjdu zkusit, protože jsem cítil, že bych tam mohl dostat více příležitostí než v Itálii. K tomuto angažmá mi hodně pomohli Dalibor Lacina s Danielem Šmejkalem. V první sezóně jsme sice sestoupili, ale já se tam cítil velmi dobře a velmi rychle jsem se tam adaptoval. Sigma mi dala strašně moc a vážím si klubu včetně lidí, kteří tam pracují. Klub mi velmi přirostl k srdci a ještě bych si chtěl tam zahrát aspoň jednu sezónu. 

V Olomouci jste nastupoval pod trenérem Václavem Jílkem. Jak se Vám pod ním hrálo?

Příchod trenéra Jílka mě úplně změnil. Líbilo se mi jeho nastavení, a to jak uměl komunikovat s hráči. Takový přístup jsem přesně potřeboval. Když jsme byli třeba ve druhé lize, tak jsem měl nějakou nabídku na přestup, ale klub mě nepustil. Trochu se projevila moje horká krev (smích).

Byl jsem sám proti sobě a začal si říkat, co já budu dělat v druhé lize? Trenér Jílek společně s kondičním trenérem Vencou Smolou se snažili se mnou často komunikovat. A musím jim za to poděkovat, protože mi otevřeli oči a hodně mi pomohli.

Díky skvělým výkonům v Sigmě jste si vysloužil přestup do pražské Sparty. Jak vzpomínáte na Spartu? A proč jste tam nedostal druhou šanci?

Když jsem šel do Sparty, tak jsem věřil tomu, že mám na to abych se tam prosadil. Samozřejmě je to úplně něco jiného než Sigma, protože Sparta je největším klubem v České republice. Mně se ten první rok vůbec nelíbil, protože kabina byla rozdělená na skupinky a nebyla tam parta jako v Sigmě. Ani výsledky nebyly dobrý, a tak přišel velký tlak ze strany médií a fanoušků.

Ale nastupoval jsem v první sezóně pravidelně a samozřejmě nevyšel mi nějaký zápas, ale nemyslím si to, že bych si už nezasloužil druhou šanci. Někteří hráči jí dostali, ale já ne. Dodnes vlastně nevím ani proč. Je mi to líto, protože od prvního až do posledního dne, jsem dal klubu maximum. Takže mě mrzí, že jsme neudělali titul a nepostoupili do skupiny evropských pohárů, ale to se stává, to je prostě život.

Každopádně na Spartu vzpomínám rád a hlavně na fanoušky, kterým moc děkuji a rád vzpomínám na skandování mého jména po Subotici, když jsme hráli doma se Slováckem. Pokud chce být Sparta úspěšná, tak by měla začít výměnou ve vedení klubu, protože tam nejsou správní lidé, kteří by klub dovedli k nějakému úspěchu. Jsem moc rád, že jsem poznal i trenéra Hapala, kterému chci taky za vše poděkovat. Bohužel takový člověk jako on nemá šanci se ve Spartě prosadit, protože je to opravdu čistý člověk.

Sledujete výsledky Sigmy a Sparty? Co na ně říkáte?

Ano, sleduji oba kluby, protože mám v obou týmech kamarády. Jsem i s některými lidmi v kontaktu. Takže jsem moc rád, že se Sigmě daří a mám i radost z toho, že se Sparta zvedla ke konci podzimu. Oběma držím palce.

Ze Sparty jste celkově odešel třikrát a to konkrétně do Orenburgu, Astany a Wisly Krakov. Můžete nějak zhodnotit tato angažmá?

O hostování v Orenburgu jsem se dozvěděl ve vlaku, když jsem byl na cestě do Olomouce za kamarády. Volal mi jeden srbský agent a ptal se mě jak to se mnou vypadá. Tak jsem mu řekl, že můžu odejít ze Sparty na hostování, protože se mnou nepočítá. A on ať mu dám pár minut, že by něco pro mě měl. Zavolal mi zpět, ať se vrátím do Prahy a já v poslední den přestupového období podepsal hostování do Orenburgu.

A musím říct, že v té době to bylo asi to nejlepší. Ke všemu jsem vždycky chtěl hrát v ruské lize, protože se mi líbila ta soutěž. Rád na to angažmá vzpomínám, až na ten konec, kdy jsem měl covid a skončil jsem v nemocnici. To bylo asi nejtěžší období v kariéře, protože jsem byl v nemocnici na kyslíku, žena měla před porodem a já nemohl u ní být. A ke všemu mi ještě umřel tchán, takže na tohle období vzpomínám s těžkým srdcem. Ale je to za námi, jsme silnější a snažíme se dívat jen do budoucna.

Během toho, co jsem byl v nemocnici, tak jsem se dozvěděl o zájmu Astany, kde trénoval trenér Bílek. Jsem mu moc vděčný za příležitost, ale myslím si, že to nebyl správný krok. Měl jsem nabídky z Ruska, ale chtěl jsem jít za trenérem Bílkem, který mi věřil a klub hrál o titul nebo evropské poháry.

A to mě velice lákalo. Bohužel po tom covidu jsem nebyl vůbec formě a necítil jsem se dobře. I doktoři říkali, ať jsem opatrný na sebe. Ale v Astaně mi řekli, že můžu normálně hrát. Trenér Bílek šel za mnou a ptal se mě jak se cítím, jestli můžu hrát předkolo Ligy mistrů a já ho nechtěl zklamat. Bohužel ten zápas nevyšel podle představ asi jako celé angažmá v Kazachstánu, nebylo to lehké období.  

Po konci v Astaně jsem se vrátil do Sparty, kde jsem měl ještě na rok smlouvu. Trénoval tam trenér Kotal a já začal normálně trénovat. Ale nikdo se se mnou nebavil o budoucnosti. Nikdo mi neřekl, že se mnou nepočítá nebo nezeptali se mě, jak to dál vidím. Nebylo to prostě normální.

Tak jsem šel za trenérem Kotalem a řekl mu, že jsem připravený zůstat ve Spartě a porvu se o své místo. A on mi řekl, že o tom nevěděl, že mu lidi z klubu řekli, že chci odejít. Takže si o tom můžete udělat obrázek sami. Vlastně i po tom jsem měl rozhovor s trenérem Vrbou, který mi řekl, že se mnou nepočítá a já odešel do Wisly. První zápas ve Wisle gól a skončil jsem v nemocnici. Byla tam neskutečná podpora od fanoušků, kteří mi psali i do nemocnice. Je mi strašně líto, že klub sestoupil do druhé ligy, protože rozhodně patří mezi polskou elitu. 

Během působení ve Spartě působila jste zažil balkánskou partu do které patřil Plavšić, Vukadinović, Ristić nebo Civić. Proč jste se podle Vás nedokázali prosadit?

Jo, ve Spartě bylo hodně Balkánců. Byla to opravdu dobrá parta. A proč se neprosadili? To je otázka na vedení Sparty. Když se podíváte na některé hráče, kteří se neprosadili ve Spartě a teď hrají náročnější a kvalitnější soutěže než je česká liga.

Třeba Ristić šel do Montpellieru a teď hraje za Benficu. Civič? Ferencváros, kde hraje pravidelně. A není to o tom, že by byl ve Spartě velký tlak a oni to neunesli, tomu nevěřím. V těchto klubech bude třeba i vyšší tlak. Takže si myslím, že nebyl problém v těchto hráčích, ale někde jinde. 

Nyní působíte v tureckém Ankaragücü, jak jste zatím spokojený v novém angažmá?

Měl jsem nabídky ze Saúdské Arábie, Dubaje a Ruska, ale stále jsem vyčkával. A když jsem dostal nabídku z Ankary, tak jsem hned řekl, že jdu do toho, protože se jedná o velmi dobrou soutěž s kvalitními hráči. Fanoušci jsou totální fanatici a na stadionu je peklo, což mě dost motivuje.

Stadiony jsou tady plný a není to jako v Česku, kde třeba někde chodí pouze tři tisíce diváků. I pro život to tady je super místo. Jsem tady zatím maximálně spokojený a i lidi jsou tady strašně přátelští a ochotní. Dokážu si tady představit zakončení své kariéry, ale aspoň tu jednu sezónu v Sigmě bych si ještě chtěl zahrát.