Bývalý ligový útočník Pavel Fořt se rozloučil s profesionální kariérou mistrovským titulem s Viktorií Plzeň. Ve své kariéře sázel branky za pražskou Slavii, nebo německé kluby Bielefeld a Drážďany. V rozhovoru pro Ruik zavzpomínal na svou hráčskou kariéru a prozradil, jaká byla jeho reakce, když se dozvěděl o angažmá ve Viktorii Plzeň.

Nejpovedenější období hráčské kariéry jste prožil v pražské Slavii, kde jste se vypracoval v klíčového útočníka a zahrál si evropské poháry. Jak vzpomínáte na angažmá ve Slavii?

Samozřejmě, že vzpomínám na Slavii rád. Do klubu jsem přišel ve dvaceti letech, kdy Plzeň ještě nebyla úspěšná jako tomu je dnes. V té době se tam hrála střídavě první a druhá liga. Ve Slavii jsem poznal velký fotbal, kde jsem si zahrál poháry a poznal skvělé hráče.

Nevím, jestli to bylo úplně nejúspěšnější období, ale bylo to nejdelší angažmá. Beru to angažmá jako úspěšné, ale to jsem byl ještě mladý a měl hodně elánu. Byl jsem rád, že jsem dostal tu příležitost a mohl hrát za Slavii.

Svými výkony ve Slavii jste si vysloužil přestup do francouzského Toulouse. Jak zpětně hodnotíte odchod do Francie? 

Ve Slavii jsem měl dobrou sezónu. Po zranění kolene přišel k týmu trenér Jarolím, na kterého vzpomínám rád, i když to s ním občas bylo těžký. (smích) Já jsem vždycky potřeboval trenéry, kteří na mě byli přísní, a to on byl někdy až moc. Zpětně mu můžu poděkovat, že jsem se dostal do zahraničí.

Tenkrát jsem měl i jiné nabídky, ale Toulouse o mě stálo. Možná jsem si to mohl vyhodnotit trošku jinak, protože francouzská ligy je velmi náročná. Takže nevím, jestli jsem byl typ útočníka pro francouzskou ligu, ale já jsem byl za to angažmá rád.

Z dvouletého angažmá v Toulouse jste strávil rok na hostování v Bruselu a půl roku v pražské Slavii. Neříkal jste si v té době, proč Vás Toulouse vlastně kupovalo, když Vás posílalo na hostování?

Nikdy jsem si neříkal, proč mě Toulouse kupovalo. Když jsem tam přišel, tak klub byl na třináctém místě a v útoku hrál Johan Elmander. Já tam měl jít už v létě, ale tam se tehdy něco zadrhlo. Za podzim dal Elmander pouze tři branky a oni si na mě vzpomněli, tak jsem tam přestoupil až v zimě.

Ve Francii se v té době hrálo bez přestávky, takže jsem tam přišel po dovolený. První tři týdny jsem trénoval individuálně a během toho se Elmander zase rozstřílel, takže trenér neměl důvod nic měnit. Pro mě to bylo první zahraniční angažmá, k tomu těžký jazyk. Já jsem neuměl anglicky, natož francouzsky.

V Toulouse jste měl i složitou situaci v tom, že na hrotu útoku působil útočník Gignac, který hrál ve skvělé formě. Jaký dojem na Vás udělal?

Hrál tam švédský reprezentant Elmander a k tomu ještě přišel Gignac. Musím říct, že to byl taky pěkný živel. (smích) Takže jsem měl k němu docela blízko. Docela jsme se spolu kamarádili. Měli jsme takovou partičku asi šesti kluků, se kterými jsme chodili na večeře.

Byl to skvělý útočník, který měl fenomenální zakončení. Měl nějaké problémy s váhou, ale vždycky to dal nějak do kupy. Byl to jeden z nejlepších útočníků, co se týká zakončení, ale spíše jsem si vzal více od Johana Elmandera, protože to byl ukázkový profík.

Z Toulouse jste nakonec odešel a zamířil do Německa, kde jste se dohodl na angažmá v Bielefeldu. Proč jste dal přednost Bielefeldu před Slavií?

Z Toulouse jsem odešel na hostování do Slavie, kde jsme získali titul a potom jsem se rozhodoval, co dál. Mohl jsem zůstat ve Slavii, ale mě vždycky táhlo to zahraničí. Já jsem byl rád v cizině a byl to můj fotbalový cíl. Takže jsem se dostal do Bielefeldu, kde jsem hrával s Radimem Kučerou.

Byl to tým, který spadl z první ligy a chtěl postoupit hned zpátky. Bohužel se nám to nepovedlo a klub měl i nějaké finanční problémy. Německo mi vyhovovalo asi nejvíce z těch angažmá, kde jsem působil, protože mi tam sedl fotbal. Možná trochu lituji toho, že jsem do Německa nešel okamžitě, když jsem byl v plné formě. 

Jaký dojem na Vás udělali vyhlášení fanoušci Drážďan?

V Drážďanech jsem si zamiloval město i fanoušky. To bylo něco neuvěřitelného, co se tam dělo, kdyby tam byl stadión pro více jak třicet tisíc lidí, tak by tam chodilo klidně i sto tisíc lidí. Bylo to fenomenální, akorát musím říct, že pod takovým tlakem jsem nikde nehrál.

Neexistovala nějaká šedá zóna. Buď se vyhrálo a opěvovali vás, ale když se prohrálo, tak jste nemohl jít ani nakoupit. To většinou musely chodit ženy, protože my jsme nemohli ani skoro do města. Ale když se vyhrálo, tak vše bylo v pořádku.

Fanoušci byli naprostí blázni. Když jsme hráli venku, tak nám vždycky udělali super atmosféru. Vždycky nám fandili, a nikdy se nestalo, že by na nás pískali během utkání. Fandili až do konce, a když se nedařilo, tak nám to dali sežrat až po konci zápasu. Rád na to období vzpomínám, protože se mi tam moc líbilo. Dodnes tam jezdím na zápasy. 

Jaká byla Vaše reakce, když jste byl osloven Plzní v roce 2016, abyste jí pomohl v jarní části o mistrovský titul?

Snídal jsem doma na terase a volal mi Horvi, jestli si nepůjdu zatrénovat s áčkem Viktorky. Takže jsem řekl, že úplně v pohodě, protože trénink v Domažlicích mám až odpoledne. Ještě jsem se ho zeptal, jestli nepůjde večer na pivo a koukat na Ligu mistrů. (smích) A on mi na to řekl, že ne, že jsem hráč Viktorky. Tak jsem mu říkal, co to je za nesmysl.

Tak jsem tam přijel a byl jsem za to určitě rád, protože jsem tam ukončil tu profi kariéru. A můj poslední zápas byl za Plzeň na Slavii. Takže to bylo hezké rozloučení s profesionální kariérou.

V Plzni působíte jako trenér mládeže, ale působil jste i u rezervního týmu. Jak Vás baví trénování mládeže? A nechcete trénovat třeba prvoligový klub? 

No to je otázka, jestli zůstat u mládeže, nebo se snažit dostat do ligového mančaftu. Teď se soustředím na tu mládež, protože mě to s nimi i baví. Mám nějaké zkušenosti, které jim můžu předávat.

Trénoval jsem i juniorku a béčko ve třetí lize, a to musím říct, že mě hrozně bavilo. Byl to takový ten adrenalin a jde tam o ty body. Je to prostě dospělý fotbal, a je tam ten adrenalin trochu větší než u té mládeže. Ale zase, když jste u té mládeže, tak vidíte, jak ti kluci rostou. A pak i rád vidíte, když se někdo z nich někde prosadí.

Během kariéry jste zažil spoustu trenérů, ale jaký trenér jste osobně Vy?

Poznal jsem spoustu dobrých trenérů. V mládeži mi dal hodně trenér Žaloudek, který byl hodně přísný, a pak mě trénovali trenéři Michálek, Rada, Koubek, Jarolím nebo Vrba. Od každého jsem se snažil vzít něco. Já jsem vždycky potřeboval, aby na mě byli přísní.

Když jsem dostával pod kotel, tak jsem fungoval na sto procent. Když jsem měl hodného trenéra, tak jsem toho trochu zneužíval. Takže já se snažím být přísný trenér, ale férový.

Zdroj: Ruik.cz