Patrikův příběh na pokračování: #3: Nabídka z druholigové Vlašimi

Příběh na pokračování s Patrikem Le Giangem navazuje na druhou kapitolu, kde jsme otevřeně a upřímně popsali nelehké a možná životní rozhodnutí, kdy se nadějný slovenský reprezentant rozhodl vystoupit z komfortní žilinské zóny a jít naproti nové výzvě. Výzva přišla, ale Patrik musel sklopit hlavu, obalit se pevnými nervy a hlavně neskutečnou vytrvalostí a trpělivostí, která mu napomohla, aby si svoje místo mezi třemi tyčemi získal v druholigové Vlašimi.

Přišla tedy jediná nabídka z české druholigové Vlašimi?

Ano přišla konkrétní nabídka z Vlašimi.

Jaká byla tvoje reakce?

Sice se jednalo o druhou ligu, ale věděl jsem, že je to farma Sparty. To byl pro mně takový maják a cíl takový, že se dostanu do roka zpátky do ligy, když dostanu šanci se ukázat.

Šance od Vlašimi přišla?

Přišla, ale bohužel to bylo nastavené tak, že chytat měl Vojta Vorel ze Sparty a byl tam už delší dobu Filip Nguyen, který je nyní v Liberci, takže mi v té době trenér Martin Hašek, který Vlašim trénoval, řekl na rovinu, že to má takto nastavené a nechce vůči kabině udělat nesprávný krok. Už tímto postojem si začal získávat můj respekt.

To znamenalo, že jsi v tu chvíli byl brankář číslo 3?

V podstatě ano. Vrátil jsem se tedy domů na Slovensko, kde jsem se připravoval sám individuálně.

Jak to probíhalo dále?

Po měsíci mi zavolali z Vlašimi, že se jim nedaří a že se mám vrátit zpátky. Chtěli mě s tím, že budu chytat. Já jsem v té době ještě stále klub neměl, tak jsem do toho šel.

Takže jsi se vrátil do Vlašimi a šel jsi rovnou do branky?

No, úplně hned to nebylo. Šanci dostal ještě Filip Nguyen a zrovna jsme po dlouhé době vyhráli a pak jsme chytli vítěznou šňůru sedmi zápasů, takže se sestava neměnila.

To muselo být velmi náročné období pro tvou psychiku.

Trošku jsem si vytrpěl, ale zase mi to velmi dalo jak po fotbalové, tak mentální stránce.

Bylo to doopravdy náročné hlavně po mentální stránce. V konečném důsledku jsem za tyto zkušenosti velmi vděčný, protože mě zocelili a udělali silnějším.

Jak jsi tohle zpracoval ve své hlavě?

Ze začátku to bylo velmi těžké, protože jsem přišel ze Žiliny do Vlašimi, kde ještě pár měsíců zpátky jsem byl na stadionu Athletica Bilbaa, kde bylo 54 000 lidí, a najednou jsem byl ve Vlašimi, kde jsem neměl vyprané věci, ručník, nic.

Nezbývalo nic jiného, než že jsem to musel přijmout tak, jako to je. Bylo to moje rozhodnutí a možná jedno z nejdůležitějších a nejtěžších rozhodnutí životě.

Jaký pro tebe byl začátek v Praze?

Bylo to velmi složité. Jedním z důležitých faktorů bylo to, že jsem šel po finanční stránce na 1/3 platu, i přestože jsem šel žít do Prahy.

Znal jsi někoho v Praze?

Neznal jsem nikoho, kromě Ondřeje Švejdíka, který mi velmi pomohl v začátcích v Praze. První půlrok jsem bydlel dokonce u Ondřeje, za což jsem mu velmi vděčný, protože mi velmi pomohl a změnil celkově můj život. Nutno říci, že jsem Ondru znal pouze tři měsíce ze společného působení v Žilině.

Jak probíhalo čekání na šanci v dresu Vlašimi?

První půlrok ve Vlašimi byl asi nejtěžší, protože jsem nechytal, i přestože jsem cítil, že mám nato, abych chytal.

A co ještě přinesla budoucnost na tvé cestě?

V budoucnu se mi to potvrdilo, ale musel jsem si na to počkat. Po půlroce odešel trenér Martin Hašek, který je pro mě po lidské stránce top člověk, který si mě svojí lidskostí získal a když odcházel, tak jsem mu řekl, že je pro mně nejlepší trenér, kterého jsem doposud v kariéře měl, když to skloubím všechno dohromady.