Osobnosti českého fotbalu: Bijec Svatopluk Pluskal aneb Když motor běží na plné obrátky

Svatopluk Pluskal a Josef Masopust bylo ve své době nepřekonatelné duo, ze kterého těžil celý tým Dukly Praha. Defenzivnější záložník z této dvojice odvedl pro své spoluhráče velkou spoustu černé práce a do fotbalu přinesl řadu nových prvků, které jeho protivníci brzy začali kopírovat. Pluskal byl motor, který jel od začátku až do samého konce na plný plyn!

Svatopluk Pluskal se narodil 28. října 1930 ve Zlíně, kde odstartovala i jeho fotbalová kariéra. V tehdejším Gottwaldově dokonce nakoukl i do první ligy, do které se musel se spoluhráči probojovat.

Ještě během svého působení ve Zlíně se dostal do mládežnické reprezentace, kde se poprvé setkal v juniorském výběru s Josefem Masopustem, který v té době hrál za Teplice. Právě tam začalo vznikat silné pouto, které v blízké budoucnosti bude postrachem světových týmů.

Z té doby existuje jedna velmi vtipná vzpomínka pana Jaroslava Vejvody, který na webu fkdukla.cz zavzpomínal na první setkání s Pluskalem: „Poznal jsem ho ještě jako hráč. Ve Vítkovicích. Tam hrál Sváťa svůj první mistrovský zápas za Gottwaldov zrovna o postup do první ligy. My jsme vedli brankou Bicana, rozhodčí proti nám zapískal desítku. Mezi soupeři zavládla nervozita, nikdo na to nechtěl jít. A najednou vidím, jak chytili za tričko toho nejmladšího, takového šlachovitého, hubeného blonďáka, a vlečou ho ke značce pokutového kopu. Jen jsem zaslechl: ´Ananásku, jak ji nedáš, rozbijeme ti hubu!´“

„Sváťa se rozběhl, náš gólman Petruška skočil k tyči a balón skončil uprostřed branky, v síti. Pluskal se potom po létech dušoval, že chtěl skutečně střílet k tyči. Brankář to poznal podle pohledu, ale Ananásek se skutečně netrefil. Možná, že to tak nebylo. Ale pro Sváťu je to typické. Dokázal si i sám ze sebe dělat legraci a všechny své zásluhy vždycky tak nějak rozpačitě shodit.“

Přišel rok 1951 a Pluskal zamířil do Prahy, kde se stal členem nově budovaného armádního fotbalového oddílu. V Dukle, tehdy ATK, vytvořil na dlouhé roky neprostupnou středovou dvojici s Masopustem, ke kterým se později přidal i Novák a tak vznikla „svatá trojice“.

Pluskal se stal známým především díky svým skluzům, které obdivoval i legendární trenér německého národního týmu Sepp Herberger. „Hrál vždy s plným nasazením. Nikdy necouvl. Jeho způsob hry byl ale riskantní. Nebyl technik. Nahrazoval to vlastním způsobem. Dokázal svýma dlouhýma nohama protihráče doslova obklíčit. Kapitola sama pro sebe byla Sváťova hlava. Měl ve hře i ve střelách hlavou snad větší přesnost a techniku než v ráně nohou.“ vzpomínal Vejvoda.

Prvního velkého úspěchu se dočkal v roce 1953, kdy se radoval v tehdejším klubu ÚDA Praha z prvního ligového titulu. Stejný počin zopakoval se svými spoluhráči již pod názvem Dukla Praha v roce 1956. Poté už vyhrávala Dukla poměrně pravidelně 1957/58, 1960/61, 1961/62, 1962/63, 1963/64 a naposledy se Pluskal radoval z ligového prvenství v sezoně 1965/66.

Když v roce 1967, tehdy již v druholigovém Jablonci, ukončilo Pluskalovi kariéru zranění kolena, jeho počet ligových zápasů se zastavil na čísle 279. Radoval se i ze 37 gólů, ovšem ty nebyly nikdy jeho prioritou.

„Jeho výdrž byla obdivuhodná. Nenarodil se jako velký fotbalista, ale díky svým vlastnostem se jím stal. Svou neúnavnou dřinou a spolehlivostí při obranné hře dával Masopustovi klid, aby mohl rozvíjet před ním své strategické kombinace. Hráli spolu poslepu,“ říkal Vejvoda.

Velkých úspěchů se dočkal i v reprezentaci, když nejprve dokázal získat bronzové medaile na mistrovství Evropy 1960 a na mistrovství světa o dva roky později se dokázali naši fotbalisté probojovat až do finále, kde podlehli Brazílii. Na mistrovství světa měl možnost hrát celkem třikrát, předtím se podíval ještě do Švýcarska a do Švédska.

Pluskal se dal poté na trenérskou kariéru, když vedl plzeňský tým a také Bohemians Praha, který dovedl do první ligy. Několik let také trénoval na Kypru celek Enosis Neon Paralimni.

Začátkem roku 2004 byl Svatopluk Pluskal po vážné mozkové příhodě upoután na lůžko a nakonec zemřel 29. května 2005 v domově důchodců v Ústí nad Labem.