Mirzad Mehanović: Konec v Jablonci? Mrzí mě to. Nejlepší trenéři v kariéře? Frťala a Páník

Mirzad Mehanović se v sedmnácti letech rozhodl opustit svou rodnou zemi, aby se stal profesionálním fotbalistou. Sen se mu splnil a dokázal se prosadit v Mladé Boleslavi, která mu ukázal, jaký je fotbalový svět. Bosenský záložník se pro Ruik vyjádřil ke svému konci v Jablonci nebo nám i prozradil, jak moc jsou pro něj důležití trenéři Frťala s Páníkem.

Už ve svých sedmnácti letech jste odešel z Bosny a Hercegoviny do České republiky, kde jste se dohodl na působení v Mladé Boleslavi. Jak jste se ocitl v Mladé Boleslavi? A jaké bylo opustit svou rodnou zemi?

Do Boleslavi jsem odešel na zkoušku, kterou jsem zvládl úspěšně a zůstal jsem tam nějaké čtyři roky. Nejdříve jsem působil v béčku i dorostu a potom jsem se dokázal prosadit i do áčka. Bylo pro mě samozřejmě velmi těžké opustit svou rodnou zemi, protože bylo všechno naprosto nové. Neuměl jsem jazyk, jiná kultura, nevěděl jsem, jak mě přijmou lidi, takže to nebylo vůbec lehké, ale s odstupem času mohu říct, že to bylo správné rozhodnutí.

Co Vám dalo působení v Mladé Boleslavi do Vaší budoucí kariéry?

Působení v Boleslavi mi dalo hodně, když jsem tam přišel, tak jsem byl mladý a naivní kluk, který si šel za svým snem a myslel jsem si, že vše půjde lehce. Během mého působení jsem zjistil, jak umí být krutý a hezký ten fotbalový svět. Takže tohle angažmá mi dalo hodně a budu na něj vzpomínat jen pozitivně.

Asi největší zlom ve Vaší kariéře nastal, když jste působil ve slovenské Podbrezové a druholigovém Varnsdorfu. Co se stalo, že jste na sebe dokázal výrazněji upozornit?

V Podbrezové bylo nejdůležitější to, že jsem poznal trenéra Frťalu, který ve mně viděl nějaký talent a byl ochotný se mnou spolupracovat, mluvit, podporovat a chtěl mě poznat, jaký ve skutečnosti jsem. Díky němu jsem se potom dostal do Jablonce, takže je to asi jeden z nejdůležitějších lidí v mojí fotbalové kariéře, kterému budu vždycky vděčný za tu šanci a vůbec za všechno, co pro mě udělal.

Jak jste zmínil, tak jste se díky trenérovi Frťalovi dostal do Jablonce, kde se Vám velmi dařilo. Jak vzpomínáte na své působení v Jablonci?

Na Jablonec vzpomínám nejraději ze všech svých působení, i když se to nemusí někomu zdát, po tom konci, ale i přesto Jablonec zůstal v mém srdci. Hrálo se mi tam velmi dobře, ale byl jsem tam spokojený i po životní stránce. Poznal jsem tam skvělé spoluhráče, ale i lidi z vedení klubu. Bohužel během mého působení vznikla kauza kolem pana Pelty, což ovlivnilo asi i naše výsledky. Naštěstí se klubu v následujících sezónách dařilo, dokázal se probojovat do evropských pohárů a prodal i spoustu hráčů do Sparty nebo Slavie. Takže jsem rád, že se klubu přesto všechno stále daří držet mezi českou špičkou.

Jak jste už naznačil, tak Váš konec v Jablonci asi nedopadl podle Vašich představ, když došlo k předčasnému rozvázání ze smlouvy. Můžete nám říct, co se stalo?

Byl jsem pořád ještě mladý a naivní kluk. Dostaly se ke mně informace, které možná nebyly ani v tu chvíli pravdivý. Neunesl jsem to, že jsem jednou hrál, dal gól a další zápas jsem už třeba nehrál nebo byl brzo střídaný. I přes několik rozhovorů s lidmi z klubu jsem byl frustrován a necítil jsem potřebnou důvěru od trenéra. S odstupem času vím, že jsem se měl více kousnout a porvat se s tím. Bohužel pak přišlo to, co nemělo přijít a mrzí mě to, že to takhle skončilo.

Po konci v Jablonci jste jako volný hráč zamířil do Zlína, který se připravoval na základní skupinu Evropské ligy. Byla Evropská liga hlavním lákadlem?

Ano, musím se přiznat, že do Zlína jsem šel hlavně kvůli Evropské lize. Chtěl jsem se poměřit s hráči, kteří působí v kvalitních evropských klubech. Byl jsem ve Zlíně velmi spokojený. Obzvlášť, když tam byl trenér Bohumil Páník, tak pro mě bylo všechno velmi dobrý. Jsem moc rád, že jsem ho mohl poznat, jak z té trenérské stránky, tak i z té lidské. Myslím si, že trenér Páník společně s trenérem Frťalou jsou ti nejlepší trenéři, které jsem ve své kariéře měl.

Po příchodu Michala Bílka na lavičku Zlína Vaše pozice v klubu velmi zeslábla, protože k Vám měl nějaké výhrady. Byl to ten důvod, proč jste odešel do Kazachstánu?

Když odešel trenér Páník, tak jsem věděl, že to budu mít trochu těžší, protože se nám moc nedařilo a trenér Bílek chtěl změnit filozofii týmu a k tomu potřeboval jiné hráče, než jsem já. Každopádně já už před příchodem trenéra Bílka řešil hostování s FK Sarajevo, protože moje manželka byla těhotná. Na soustředění jsem měl i pohovor o své budoucnosti v klubu s panem Grygerou a nakonec jsme se domluvili, že odejdu do Kazachstánu, protože to byla nejlepší možnost pro všechny strany.

Shodou okolností do Kazachstánu odešel i trenér Bílek, který tam trénuje reprezentaci a Astanu. Jaké si tam udělal jméno za tu dobu?

Tak výsledky trenéra Bílka mluví za vše. Udělal si tady výborné jméno, ale nemá to určitě vůbec lehké. Zatím se s tím pere výjimečně, což potvrzuje to, že si ho vzala Astana jako hlavního trenéra. Klobouk dolu před ním za to, co tady dokázal za tak krátkou dobu.

Jak jste spokojený po fotbalové a životní stránce v Kazachstánu?

Když jsem odcházel do Kazachstánu, tak jsem o zemi ani fotbale tady nevěděl vůbec nic. Musím říct, že jsem byl velmi překvapený, jak kvalitní hráči tady hrají a i po životní stránce se nám tady s manželkou líbí. Bohužel kvůli koronaviru ten život už tady není tak snadný, protože vůbec nevíme, co bude dál, ale celkově mi Kazachstán dal strašně moc po fotbalové i životní stránce.

V Ordabasy Šymknet působíte už dva roky. Kam byste se chtěl v budoucnu posunout ve své kariéře? Lákal by Vás i případný návrat do České republiky?

Letos mi bylo teprve 27 let, takže si myslím, že mám ty nejlepší fotbalové časy před sebou, takže si myslím, že mám ještě čas se někam posunout. Bude to i o štěstí a kvůli koronaviru je spoustu věcí teď jinak, takže já teď hlavně sleduji, co se děje doma, když nemohu být se svými nejbližšími. Člověku dojde, že jsou důležitější věci než fotbal a myslím si, že spousta lidí začne přemýšlet jinak. Takže uvidíme, co bude.

A návrat do Česka? Proč ne? Nikdy neříkej nikdy. Odehrál jsem tam velkou část své kariéry, znám zemi i jazyk, takže proč ne.