Miloš Bosančič: V Liberci chci ukončit kariéru. Zavolám tam, že bych hrál za jídlo a ubytování

Srbský záložník Miloš Bosančič nastupoval během své bohaté kariéry za největší srbské rivaly Partizan a Crvenou Zvezdu Bělehrad. Nejvíce na sebe ovšem upozornil ve Slovanu Liberec, kterému pomohl k mistrovskému titulu a stal se oblíbencem místních fanoušků. Zkušený záložník, který se skvěle naučil česky během působení ve Slovanu, prozradil pro Ruik, jak obrovská je rivalita mezi srbskými giganty nebo jaký má vztah s Jindřichem Trpišovským.

V Srbsku jste nastupoval za oba největší rivaly Partizan a Crvenou Zvezdu. Mohl byste čtenářům přiblížit, jak velká rivalita panuje mezi těmito kluby?

Mezi fanoušky je obrovská rivalita, to jsem nikde nezažil. Pro mě to byly hodně těžké časy, když jsem se vrátil hrát za Crvenou Zvezdu, protože někteří fanoušci nesouhlasí s tím, aby bývalý hráč Partizanu hrál za jejich klub. Naopak, když přestoupí hráč do Partizanu z Crvene Hvezdy, tak to není takový problém. Já jsem se v tu dobu ještě rozváděl se svou první manželkou, takže jsem trávil spoustu času doma, protože to bylo pro mě nejbezpečnější. Bál jsem se toho, abych se venku nedostal do problému s nějakým fanouškem Partizanu, takže jsem chodil jen na trénink a domů (smích).

Po fotbalové stránce jsem, ale nebyl spokojený, protože klub měl finanční problémy a bylo to dost cítit. Takže můj sen se sice splnil hrát za Crvenou Zvezdu, ale nebyl jsem z toho nadšený, tak jak jsem si představoval.

Který z těchto dvou bělehradských klubů má k Vašemu srdci nejblíže?

Celá moje rodina fandí Crvene Zvezdě. Jako devítiletý kluk jsem se svým bratrem, který byl o dva roky starší než já, začal společně hrát za Crvenou. Trenéři byli se mnou spokojeni a říkali, ať zůstanu v klubu, ale brácha ať odejde. Náš táta se naštval a vzal bráchu do Partizanu. Já jsem ještě chvilku zůstal v Crvene, ale začalo se mi stýskat po bráchovi a tak sem tátu poprosil, aby i mě vzal do Partizanu. Ale i přesto je klubem mého srdce Crvena Zvezda.

Nejlepší fotbalové období své kariéry jste zažil ve Slovanu Liberec. Jak vzpomínáte na toto angažmá? A sledujete pořád Slovan?

V květnu mi bude 32 let a když se podívám takhle zpátky, co jsem všechno zažil během své kariéry, tak mohu říct, že v Liberci jsem prožil ty nejlepší časy, jak po fotbalové, tak i po osobní stránce. Poprvé jsem do Slovanu přišel, když mi bylo nějakých 21 let a když bych to nešel zkusit, tak to vypadalo na můj konec s fotbalem a dělal bych asi něco jiného.

Slovan pořád sleduji a mám ho ve svém srdci. Je to klub, který mi v mojí kariéře pomohl úplně nejvíc.

Do Liberce jste se jednou během své kariéry vrátil a blízko k návratu jste měl i před letošní sezónou. Proč nevyšel Váš návrat do Liberce v létě?

Když jsem do Liberce přišel, tak jsem nebyl fyzicky dobře připravený, ale to jsem nebyl skoro nikdy (smích). Zapracoval jsem trochu na sobě a trenér Hoftych a pánové Kleibl s Koukalem o mě měli zájem, ale na poslední chvíli se něco přihodilo v mé rodině a já se musel z rodinných důvodů vrátit do Srbska.

Měl jste možnost pracovat pod úspěšnými trenéry Jaroslavem Šilhavým a Jindřichem Trpišovským. Jak se Vám s nimi spolupracovalo a co říkáte na jejich poslední úspěchy?

Během své kariéry jsem pracoval se spoustou trenérů, ale úplně ten nejlepší byl pro mě Petr Rada. Trénoval mě sice krátce, ale pod ním jsem byl nejšťastnější.

Jarda Šilhavý je výbornej trenér a strašně hodnej člověk. Dokázali jsme pod ním získat mistrovský titul a teď je trenérem reprezentace. To mluví za vše.

Trpišovský? (smích) Když jsem se vrátil do Slovanu, tak to nebylo mezi námi ideální. Časem jsme si ale začali rozumět a fungovalo to mezi námi. Klubu se pod ním dost dařilo a kdyby neodešel do Slavie, tak jsem říkal, že bychom bojovali klidně o titul v Liberci. Ale čas bohužel nejde vrátit. Jsme spolu občas v kontaktu a napíšeme si něco ve stylu „Brácho, jak je?ʹʹ a tak. (smích)

Jinak je to výbornej člověk, trenér a psycholog. Stačí se podívat na jeho úspěchy, to taky mluví za vše.

Během své kariéry jste si vyzkoušel několik angažmá v Asii. Jak vzpomínáte na ně?

Už jsem mnohokrát říkal, že Jižní Korea za mě byla TOP. Thajsko super dovolená a Ázerbájdžán velká chyba.

Nelitujete s odstupem času, že jste odešel do Asie a nezkusil štěstí v nějaké kvalitnější soutěži v Evropě?

Když jsme s Libercem vyhráli titul, tak jsem měl nabídku z belgického Genku, co si pamatuji. Ale s majitelem Liberce jsme se domluvili, že zůstanu a zkusíme zabojovat o Ligu mistrů. Bohužel to nevyšlo, ale nelituji toho.

Vy jste hráč, který je impulsivní a umíte projevit své emoce na hřišti. Já si vzpomínám při Vašem posledním působení v Liberci, jak jste proměnil penaltu v Edenu proti Slavii a šel jste se radovat před tribunu Sever. Pamatujete si na tento moment?

Já jsem takovej, že mě víc baví velké zápasy než ty menší. Slavia patři v České republice úplně mezi ty nejlepší a ten zápas mě strašně bavil. Když rozhodčí pískl penaltu, tak jsem si řekl: „Super, tak teď dám gól a bude srandaʹʹ. Já jsem před tím slyšel z tribun nějaké nadávky a když jsem dal gól, tak jsem zareagoval, jak jsem zareagoval. Vypadalo to asi blbě, ale takové věci se občas stávají.

Vím, že je teď složité něco plánovat kvůli šíření koronaviru, ale jste aktuálně bez angažmá. Chtěl byste získat angažmá v Srbsku nebo byste zkusil nějaké další exotické angažmá? Popřípadě, co návrat do České republiky?

Poslední rok a půl byl špatný v mojí kariéře. Říkal jsem si, že bych chtěl svou kariéru zakončit ve Slovanu. Minulé léto to nevyšlo, takže teď zkusím poprosit, jestli mě nevezmou na zkoušku a že budu hrát za jídlo a bydlení (smích). O peníze vůbec nejde v tomto případě. Rád bych za Liberec odehrál dvě až tři sezóny a řekl fotbalu sbohem. Trénuji teď individuálně podle plánu od bývalého kondičního trenéra Liberce Egona Kunzmanna, který teď působí v maďarském klubu FC Puskás. Takže uvidíme, co bude a jestli tu šanci v Liberci dostanu.