David Štípek: Fotbal? Mám teď jiné priority. S Mejdrem jsem zaběhl maraton, ale vážně jsem si poranil koleno

Záložník David Štípek je odchovancem Viktorie Plzeň, se kterou získal mistrovský titul a zahrál si evropské poháry. Za sebou má i exotickou zkoušku ve Vietnamu, kde sice neuspěl, ale je za tuto zkušenost velmi rád. V rozhovoru pro Ruik se rozpovídal o svém současném zaměstnání, nebo prozradil i to, co ho vyřadilo na rok a půl ze hry.

V sezóně 2012/13 jste se stal stabilním členem prvního týmu Viktorie Plzeň, se kterou jste získal mistrovský titul nebo si zahrál evropské poháry. Jak vzpomínáte na toto období?

Pro mě to byly krásné časy. Já byl hlavně rád, že jsem v kádru a můžu s kluky trénovat. Pak se mi povedlo, že jsem odehrál i nějaké zápasy a na to vzpomínám velmi rád, protože ta sezóna byla velmi úspěšná. Pro mě jako odchovance klubu a Plzeňáka to byl sen.

V Plzni jste působil od nějakých osmi let a prošel jste všemi mládežnickými výběry. Jak bylo složité pro odchovance klubu dostat se až do prvního týmu?

Když jsem byl mladý, tak jsem nad tím moc nepřemýšlel, ale určitě to bylo složité. V přípravě dostalo vždy pár mladých kluků šanci, ale v sezóně to byla výjimka. Samozřejmě to bylo i tím, že byl v Plzni opravdu nabitý kádr a pan Vrba nerad zasahoval do sestavy. Je to i o štěstí, když se třeba někdo zraní a vy dostanete tu šanci, tak jí musíte využít.

Spoustu lidí si myslelo, že když Plzeň získala první mistrovský titul, tak začne být na ústupu. Ale ona už těch titulů získala šest a čtyřikrát se dostala do základní skupiny Ligy mistrů. V čem je to kouzlo, že je Plzeň stále úspěšná?

Myslím si, že roli v tom hraje více věcí. V Plzni byla vždycky skvělá parta a dařilo se klubu vždycky přivádět kvalitní hráče, i když tam není třeba taková finanční síla jako ve Spartě nebo Slavii. A určitě musím vyzdvihnout plzeňské fanoušky, kteří jsou naprosto úžasní.

Do velkého fotbalu si Vás vytáhl trenér Pavel Vrba. Čím jste ho podle Vás zaujal?

Tak to nevím čím jsem ho zaujal. Ale možná tím, že jsem byl typologicky podobný hráč jako Milan Petržela, který byl v té době na své pozici bezkonkurenční.

Kvůli nabitému kádru Plzně jste absolvoval několik hostování. Na které hostování vzpomínáte nejraději, a na které nejhůře?

Nejraději vzpomínám asi na Hradec Králové a Zlín. S Hradcem jsme sice sestoupili, ale předváděli jsme dobrý fotbal. A se Zlínem se nám zase podařilo vyhrát český pohár. V Boleslavi to hostování nebylo povedené. 

Jak jste zmínil se Zlínem jste vyhrál český pohár a nakonec se Vaše hostování proměnilo v trvalý přestup. Jak vzpomínáte na Zlín?

Na Zlín vzpomínám moc rád. Na Moravě jsou skvělí lidé a i město se nám moc líbilo. Navíc jsem byl u té historické sezóny, kdy se nám dařilo v lize a vyhráli jsme MOL Cup. To byla velká událost pro Zlín a mám na to velmi pěkné vzpomínky.

Po úspěchu v MOL Cupu čekala na Zlín základní skupina Evropské ligy, u které jste už nebyl. Proč jste si neudržel místo v kádru Zlína?

Sám netuším, co za tím bylo. Asi tam byli prostě lepší fotbalisti. Z ničeho nic jsem byl odstaven. Tak jsem se rozhodl odejít někam, kde budu hrát, i když za horší peníze.

V jednom rozhovoru jste prozradil, že jste byl blízko angažmá ve Vietnamu. Jak jste se k této zkoušce dostal a proč to nevyšlo? A jaký dojem jste měl z fotbalu ve Vietnamu?

Dostal jsem se tam přes mého agenta pana Brunclíka a kamaráda Mac Hon Quana, který ve Vietnamu působí. Fotbal je tam takový živelný. Kvalitou bych to přirovnal k naší druhé lize. Přijel jsem na zkoušku a postupně přijížděli i odjížděli hráči.

Mě si tam pořád nechávali a bylo tam volné pouze jedno místo pro zahraničního hráče, protože je tam limit dvou cizinců na tým. Už to vypadalo, že tam podepíšu smlouvu, ale přijel nějaký brazilský útočník, který tam už působil a měl tam dobré jméno.

A dopadlo to tak, že nakonec podepsali jeho. Ale byla to pro mě super zkušenost. Pamatuji si na to, že jsem mezi kluky dobře zapadl. Možná i díky své výšce. (smích) Pozvali mě jako jediného cizince na zápisné a musím říct, že Vietnamci za to umí vzít. (smích)

Po konci ve Zlíně jste působil v Sokolově, Žižkově nebo nižší německé soutěži, kde jste nastupoval za Poppenreuth. Jak vzpomínáte na tyto angažmá? A proč jste už nedostal šanci v první lize?

Na Žižkově jsem šel do druhé ligy a největší výhodou bylo to, že jsem mohl být doma a měl pravidelné herní vytížení. V tu dobu tam trénoval trenér Pilný, který mě chtěl a jeho práce mi dávala smysl. Cíl byla záchrana, což se nám podařilo, ale bohužel tam byly finanční problémy, tak jsem tam skončil.

Pak jsem odešel do Sokolova, kde trénoval Pavel Horváth, se kterým jsem hrál v Plzni. V Sokolově mě fotbal bavil a myslím si, že se mi dařilo po herní stránce. V té době jsem ještě pomýšlel nad první ligou a měl i nabídku z Karviné. Ale jednou jsme dostali s Honzou Mejdrem nápad, že si zaběhneme maratón.

Ten jsme sice zaběhli, ale odneslo to moje koleno. Dostal jsem zánět burzy a rok a půl jsem nemohl hrát fotbal. Za tu dobu jsem podstoupil i tři operace kolene. Když jsem se uzdravil a mohl jsem nějakým způsobem běhat, tak přišel Covid. A to mi došlo, že ten profesionální fotbal je nereálný. Tak jsem zkusil aspoň amatérskou soutěž v Německu, abych zjistil co koleno vydrží.

Naposledy jste působil v ČFL, kde jste hrál za Přeštice. Působíte ještě v Přešticích? A věnujete se pouze fotbalu, nebo máte nějaké zaměstnání?

V Přešticích jsem skončil. Narodila se mi dcerka plus k tomu pracuji jako obchodní zástupce pro Kofolu. Fotbal v ČFL zabírá hodně času a já mám teď jiné priority. Jsem teď naprosto šťastný a nemusím řešit, kde budu za půl roku hrát a kam se budu zase stěhovat.

Člověk si rozšíří obzory, když musí normálně pracovat a není uzavřen v té fotbalové bublině. Dříve nebo později to čeká téměř každého. Úplně s fotbalem nechci končit, protože ho mám rád. Teď řeším jeden klub v Německu, kam bych si jezdil pro radost zahrát.

Zdroj: Ruik.cz