Adam Petrouš dostával v Kazani peníze v tašce, při podnikání ho okradl společník

Bývalý český reprezentant Adam Petrouš při zajímavých angažmá v Rusku a Turecku vydělal miliony, v tatarské Kazani dostával výplatu v igelitkách. Ale při podnikání, které zpočátku báječně klapalo, o ně přišel. Okradl ho společník.

Třiačtyřicet let není pro sportovce s udržovanou postavou nijak veteránský věk, ale vysoký stoper už dres přes hlavu nepřetahuje. „Kariéru jsem ukončil letos v létě,“ říká.

„Snažil jsem se poslední roky poflakovat po nižších soutěžích, kopal jsem u nás v Neveklově, kde mám barák, za místní Sokol, který hraje okresní přebor na Benešovsku, poslední štací byla 1.B třída ve středočeském kraji v TJ Jíkev.

Sešlo se nás tam díky místnímu mecenáši více hráčů, kteří prošli v mládí Slavií nebo Spartou, byť se do první ligy nepodívali,“ odkrývá svá poslední působiště. „Ale časová náročnost mi jasně ukázala, že se to už nedá stíhat, zvládl jsem jen šest zápasů, víc nešlo,“ zdůrazňuje.

Fanoušek Slavie

Patří do nevelké množiny hráčů, kteří prošli pražskými S. Když přiskočí derby, nezastírá, že fandí Slavii. „Vyrůstal jsem v ní od šesti let, jsem odchovancem,“ vrací se do začátků.

„Kopal jsem v ní do šestadvaceti, kdy jsem odešel do zahraničí,“ připomíná ruský klub Rubin Kazaň. „Ve Spartě jsem strávil jeden rok,“ přesouvá pohled na Letnou. „Přiznávám proto, že v derby fandím Slavii. Nejsem ovšem ten typ, abych napadal fanoušky soupeře, pálil vlajky, to ne, ale jsem slávista,“ řadí se mezi vyspělé fanoušky, kteří uznávají i soupeře.

Slavia mu nyní dělá radost. „A moc velkou,“ vypichuje. „Letos sice nepostoupili do Ligy mistrů, ale loni ano a moc jsem si ty zápasy užil. Nyní jim v Evropské lize první zápas nevyšel, ale díky výhrám doma nad silnými soupeři se dostali zpátky do boje o postup a jsem rád, že to zvládli,“ chválí své následovníky v červenobílém dresu.

Do Slavie se po uzavření profesionální kariéry vrátil jako trenér mládeže. „Působil jsem u devatenáctky, dříve staršího dorostu, společně s Martinem Poustkou, který byl hlavní trenér, já jeho asistent,“ vysvětluje.

„Měli jsme dva roky v kádru Tomáše Součka. Úžasně se výkonnostně zvednul, když odešel do anglické Premier League, udělal mi hroznou radost. Měli jsme také Kuchtiče (Jan Kuchta), Pavel Bucha nyní kope v Plzni a patří k pilířům, brankář Martin Otáhal chytá za Vyšehrad. Byli to zajímaví hráči,“ připomíná své svěřence, kteří postoupili v kariéře hodně vysoko.

Je na ně náležitě hrdý. „Nebojím se říkat, že jsou to moje děti. Byli to pro ně vlastně nejdůležitější roky, kdy se fotbalová kariéra láme. Kdy se ukáže, kdo půjde nahoru a kdo toho třeba zanechá. Co se naučí v tomto věku, to v nich zůstane,“ zdůrazňuje přínos mládežnických trenérů.

„Trénovat dospělé je něco jiného, jde spíš o skladbu mužstva a taktiku. Mám proto hezký pocit, že jsem je trénoval a někam to dotáhli. A ještě neřekli poslední slovo,“ věří v další jejich růst.

Na titul ani Ligu mistrů nedosáhl

Nyní je Slavia úspěšná, za čtyři roky dobyla tři tituly, ale za jeho éry ani jeden. Znamená to, že tam byl ve špatnou dobu? „To bych ani neřekl, dvakrát jsme získali český pohár, jinak jsme končívali druzí za Spartou,“ brání se Petrouš.

„Nejblíže jsme mu byli asi v ročníku 1999/2000, kdy jsme pod trenérem Ciprem měli náskok snad dvanácti bodů a prohráli až ve 24. kole na Viktorii Žižkov. Ale pak jsme v závěru dostali bůra na Spartě (1:5, 28. kolo – poz. red.). Bohužel se nám to nikdy nepodařilo. Sparta měla snad lepší hráče, neměli jsme možná štěstí, nedokážu říct, proč jsme to ani jednou neprolomili,“ přemítá, co se nepovedlo. 

Utekla mu také Liga mistrů. „To mě pořád mrzí,“ nepopírá. „Pokaždé nám chyběl kousek. Nejblíže snu jsme byli se Šachtarem Doněck (srpen 2000), kdy jsme na Strahově dostali v poslední minutě gól po rohu, v prodloužení inkasovali druhý a nepostoupili. To byl šok, pořád ho mám v hlavě,“ nezapomene nikdy.

V kvalifikaci na ME 2004 v Portugalsku, kde se podle odborníků představil nejlepší výběr v historii samostatného českého týmu, nastoupil při vítězném duelu v Rakousku. Pak však z Brücknerova týmu vypadl a evropský šampionát nejel. „Moc mě to mrzí, protože kdybych zůstal ve Slavii a byl nadále na očích, tak jsem možná do Portugalska jel,“ tvrdí.

„Ale ve Slavii nastaly nějaké finanční potíže, ruská Kazaň nabídla za obránce údajně 75 milionů korun, vedení takové peníze potřebovalo. Já byl s Pepou Jinochem (sportovní ředitel) dohodnutý už na tříletém prodloužení smlouvy, pak se ozvala Kazaň. Já po pěti letech v lize ve Slavii a před tím rok v Bohemce do zahraničí chtěl, to nepopírám,“ přiznává.

„Ale do Ruska tehdy moc fotbalistů ze západu nechodilo, jen z východu, nebyli jsme tolik na očích. Ani Jirka Jarošík, jenž získal titul v CSKA Moskva, natož já v Tatarstánu až někde za Volhou. Rozhodly finance,“ podotýká.

Trošku jiné Rusko

Povídalo se, že majitel vyplácel hráče v hotovosti – v dolarech – a vozili domů peníze v igelitkách. „Já používal sportovní tašku, kterou jsem tam dostal na špinavé prádlo. Do ní jsem to nasoukal,“ nenašel český legionář zalíbení v plastu.

„Létalo se přes Moskvu, nebo jinou cestou přes Samaru a Frankfurt. Peníze jsem však posílal po částech do různých bank, v batohu jsem je neměl, to ne. Nevím však, jak jiní. Byly to slušné částky, v přepočtu šlo do milionů korun,“ odhaluje přesun valut do vlasti.

„Měsíční plat na ruku, jednou za rok bonusy a větší sumy. Klub podporovala místní vláda, Tatarstán, který má v Ruské federaci statut autonomie, je to hodně bohatá země,“ říká.  

Kromě angažmá v Rakousku a Německu zažil i další exotičtější destinaci v Turecku. „Na kulturu trošku podobné, ale víc jsme se dostali mezi lidi. Rusové nechodili nikam, doma popíjeli vodku, muslimové alkohol nesmějí, zakazuje jim to náboženství. Na veřejnosti v žádném případě, doma v utajení možná občas někdo. Neviděl jsem spoluhráče, že by se napili i piva. Ale zapálili si. V kabině před tréninkem se normálně kouřilo,“ odkrývá.

Tašku na výplatu však už nepotřeboval. „Všechno probíhalo oficiálně, šla mi na účet,“ potvrzuje legální tok peněz. „Byly tam však jiné zvláštnosti,“ nabízí Petrouš pikantnosti. „Všechny tři ankarské kluby, tedy můj Ankaraspor, Gençlerbirliği a Ankaragücü hrály na jednom stadionu, měli jsme jen své malé sportovní centrum. Nijak velké zázemí, jezdilo se potom za město, kde rekonstruovali starý areál. Pak už byly podmínky slušné.

Ankaraspor a Ankaragücü měly ovšem stejného vlastníka, když to zjistila FIFA, musel jeden jít dolů ze Süper Lig. Odnesl to Ankaraspor, který se později přejmenoval na Osmanlıspor. Sledoval jsem to, nějaké vazby jsem si pochopitelně vytvořil. My hráli o záchranu, uspěli jsme, další rok skončili šestí. Docela vydařené angažmá,“ nevzpomíná ve zlém.

Investoval do restaurací

Vydělal docela slušné peníze, zdálo by se, že je finančně zajištěný do konce života včetně potomků. „O tom jsem byl přesvědčen,“ připouští. „Nebyly to stovky milionů ale desítky, na investice slušné,“ odhaluje šíři bankovního konta.

„Jako fotbalista jsem nijak neškudlil, měl jsem rád hezký život, ale ani moc neutrácel, abych všechno rozfofroval. Nehrál jsem automaty, překotně nesázel, natož drogy. Něco jsem si našetřil,“ prokazuje Petrouš fiskální vyspělost.

Začal podnikat. „Seznámil jsem se a začal spolupracovat se zakladateli řetězce restaurací Ambiente,“ našel zdatného partnera. „S jedním z nich jsem později vstoupil do dalších projektů a on otevřel další čtyři restaurace s italskou kuchyní. Vložil jsem do toho nemalé peníze a půjčil jsem mu i dost vysokou částku na rozjezd,“ prozrazuje.

Všechno klapalo, ale jak to bývá, pak se to zadrhlo. „Uměl to dobře, byl pracovitý,“ oceňuje zdařilé začátky. „Fungovalo nám to deset let, otevírali jsme další hospody, příjmy a výdělky byly,“ popisuje téměř blahobyt. Ale….

„Peníze, co jsem mu půjčil na rozjezd, mi sice nevracel, ale jelo to. Dlouho jsem to neřešil. Když jsem ho později vyzval k vrácení, tak jsem postupně začal zjišťovat, že mě i dalšího společníka okrádal,“ přišlo kruté vystřízlivění.

Dostane peníze zpět?

Obchodní partner spadl pod hranu zákona. „Zkrachoval, šel do insolvence, proběhl soud, dluží celkem asi 160 milionů,“ hledí Petrouš do policejního spisu. „Před dvěma týdny byl nepravomocně odsouzen k šesti letům odnětí svobody za podvod. Odvolal se, ale podle mého je to z jeho strany bez šance. Všechno se prokázalo,“ spoléhá na českou justici.  

Pořád má naději, že dostane peníze zpět. „Nějaká šance je občansko-právní cestou, budu je vymáhat,“ nevzdává se. „Dlouho nikdo netušil, do jaké se dostal situace, žil si na vysoké noze, je sběratelem starých aut, veteránů. Má někde schované mercedesy, pátrá se po nich.

Ke konci si půjčoval už na lichvu, půjčil si milion a splácel měsíčně úrok padesát tisíc. To se nedalo ustát. Přitom peníze z restaurací byly velké, příjem milion za měsíc. Nemusel už nic dělat. Nechápu. Ale pořád měl málo,“ diví se nenasytnosti kdysi úspěšného podnikatele.

Sám se také dostal do finančních potíží. „Rozestavěný barák, rozvod,“ přibližuje situaci. „Nebylo to jednoduché, ale tak nějak jsem se s tím popral. Vyškolilo mě to. Nejsem první ani poslední, koho podvedli, ale nečekal jsem to. Zvláště když to docela mnoho let šlapalo,“ bere jako zkušenost životní poučení.

Pomohla mu nová rodina. „Pět let jsme se ze všeho vzpamatovávali, moje nová paní mě ale úžasně podržela,“ oceňuje statečnost partnerky. „Máme nyní šestiletého kluka, tehdy mu byl rok, najednou na krku hypotéka, výdaje, kapitál jsem už měl minimální,“ říká.

Eshop s koly

Na podnikání však nezanevřel, teď rozjíždí internetový obchod s horskými koly. „Otevřeli jsme eshop, nabízíme horská kola všech typů. Rozjezd nebyl nejhorší, ale teď v koronavirové situaci to není žádná sláva, je nutný i osobní kontakt se zákazníkem. Partnerka si také otevřela obchod s květinami, nebo spíš dekorací,“ láká zákazníky.

Pochází z fotbalové rodiny, ligu hrával otec Václav, docela vysoko i jako trenér se prosadil starší bratr Michal. „Táta je na nás určitě pyšný. Já to asi dotáhl jako hráč dál, bratr jako trenér vedl ligové týmy Bohemky, Slavie, teď je šéfem mládeže na Bohemians. Má nejvyšší licenci, já ještě ne.“