Vyhlídky české repre? Svět hraje fotbal, my házíme auty

Komentář: Velkolepé MS sice napsalo nádherné fotbalové příběhy, pro českou reprezentaci ale skončilo vystřízlivěním. Národní tým totálně vyhořel v jedné z nejslabších skupin historie turnaje, získal jediný bod a zanechal za sebou herní agónii, ze které se bude tuzemský fotbal těžko vzpamatovávat. Jaké jsou reálné vyhlídky české reprezentace, když z týmu zbylo jen spáleniště?

Patrik Schick, Tomáš Holeš i Václav Černý skončili a další hvězdy konec zvažují
Z herního projevu bolely oči, Češi ale statisticky ovládli produktivitu z autových vhazování
Česko hledá nového trenéra

Reprezentace už nebaví ani vlastní hvězdy

Česká fotbalová reprezentace dostala za oceánem brutální facku, ale místo pokorného zpytování svědomí sledujeme totální rozpad v přímém přenosu. Jediný bod ze skupiny s Jižní Koreou, Jihoafrickou republikou a Mexikem je sice sportovní tragédie, jenže se zdá, že to nejhorší se děje v zákulisí.

V kabině po krachu na MS ve fotbale 2026 vybuchly nahromaděné emoce a začal postupný útěk opor. Když v pouhých třiceti letech zabalí reprezentaci Patrik Schick a hned po něm skončí i Tomáš Holeš, není to náhoda. Je to jasný protest proti tomu, jak to u nás (ne)funguje.

Václav Černý de facto práskl dveřmi už před turnajem, protože necítil uznání, a teď nad koncem reálně přemýšlí Tomáš Souček i Lukáš Provod, ze kterého udělali jen neúspěšného náhradníka. Skoro to vypadá, že hvězdy z top evropských lig zkrátka raději utečou, než aby si dál nechaly kazit jméno.

Zatímco se tým hroutí, svazoví mocní hrají klasické alibistické divadlo. Trenér Miroslav Koubek sice u kormidla po zásluze skončil a aspoň ukázal charakter, když odmítl milionové odstupné, ale kde je ten hlavní viník?

Generální manažer Pavel Nedvěd, který Koubka do funkce protlačil jako svou „první volbu“ a v Americe se od týmu nehnul ani na krok, po krachu prakticky zbaběle zalezl. Před kamery byl častěji předhozen jen předseda FAČR David Trunda, zatímco držitel Zlatého míče spíše mlčí a odmítá nést odpovědnost.

Kapitán Ladislav Krejčí sice na letišti trefně apeloval na konec alibismu a příchod nové generace moderních trenérů, jenže s lidmi, kteří český národní tým momentálně řídí, jsou moderní fotbalové trendy jen utopií.

Češi jsou mistři světa v házení autů

Když se podíváte na fotbalové statistiky z turnaje, je to až k pláči. Česká reprezentace přijela do Severní Ameriky s kádrem plným hráčů z elitních evropských soutěží, ale předvedla hru připomínající spíše fotbalový pravěk.

Češi byli s pouhými 2,37 očekávaného gólu (xG) a třiceti čtyřmi střeleckými pokusy jedním z nejhorších týmů celého šampionátu. To i Uruguay, která na turnaji vybouchla snad ještě víc, protože od ní lidé reálně měli i nějaká očekávání, měla xG na hodnotě 4,24 a zaznamenala 49 střeleckých pokusů. Všechny naše branky navíc padly po standardních situacích.

V mezihře nebyl národní tým schopen vytvořit absolutně nic. Namísto fotbalové moderny jsme sledovali jen profesorskou nudu, nakopávané míče a alibistický strach o výsledek.

A teď to nejvtipnější. Víte, v čem byl český výběr na MS 2026 absolutně nejlepší na celém světě? V házení autů. Díky novému pravidlu FIFA o pětisekundovém limitu na vhazování sice celkově autů ubylo, ale Češi z nich dokázali vytěžit historické maximum.

Podle Opty jsme se stali statisticky nejefektivnějším týmem celého turnaje v produktivitě z autových vhazování, ze kterých jsme dokázali vyprodukovat hned osm střeleckých pokusů. Krejčího hlavička po dlouhém autu Coufala proti Jižní Koreji či Sadílkova trefa proti JAR sice statisticky vypadají hezky, ale nastavují českému fotbalu brutální zrcadlo.

Zatímco ostatní národy bavily svět rychlou kombinací a dravostí, my jsme na gigantických stadionech zaujali pouze tím, jak daleko umíme hodit míč rukama.

Rozdíl mezi námi a zbytkem fotbalového světa byl nejlépe vidět v kontrastu s týmy, jako jsou Kapverdy. Výběr z malého ostrovního státu bez jakýchkoliv velkých hvězd pobláznil fotbalové fanoušky po celé planetě svou vášní, obrovskou obětavostí a moderním přístupem. Česko oproti tomu působilo jako utrápený celek bez energie, který turnaji na kvalitě spíše ubral a nezaujal vůbec nikoho.

Chceme na další šampionát?

Co nás čeká dál? Jaké jsou reálné vyhlídky české reprezentace? Změňme přístup, nebo zapomeňme na úspěch. FIFA sice rozšířila mistrovství světa na 48 týmů, takže pokud to nezmění, možná se na příští turnaj znovu prokoušeme. Ale stojí to vůbec za to? Chceme se na světové scéně dál jen trápit a předvádět bezzubou agónii?

Doba výmluv skončila. Český fotbal nutně potřebuje nový impuls. Vedení svazu musí přestat strkat hlavu do písku a začít jednat. Zaplaťme kvalitní mládežnické trenéry a dejme jim zázemí. Přiveďme zahraniční odborníky bez vazeb na lokální prostředí, kteří sem přinesou moderní trendy. Vychovejme novou generaci hráčů, kteří se nebojí hrát fotbal, mají jasnou identitu a na hřišti dominují.

Buďme ale realističtí. Zázraky na počkání nefungují a český fotbal neuzdravíme ze dne na den. Je to běh na dlouhou trať a do příštího šampionátu se toho pravděpodobně moc nezmění. Pokud ale nechceme zůstat věčnými outsidery, musíme změnit systém od samého základu a nastavit jasnou, poctivou koncepci. Podívejme se třeba na Norsko. Zemička, která roky na MS ani nevkročila, dokázala systematickou prací zničit Brazílii a pobláznit vlastní národ. A nejen ten.

Sport představuje asi tu nejsilnější reklamu pro celou zemi a dokáže lidi dokonale spojit. Tohle je investice, která se státu jednoznačně vyplatí. Jen tak dáme příští generaci šanci, že jednou zase uvidí kvalitní a hrdý český fotbal. Přesně to si totiž český fanoušek už opravdu zaslouží.

Zdroj: Opta, autorský článek