Jestli vyrazíš na nároďák, už si nezahraješ! Já na to: Poslouchej, tohle je nejdůležitější zápas pro naši repre, jde o všechno. Já prostě musím, upřednostnil Hašek národní tým před Štrasburkem
Sedmnáct fotbalových osobností – čtrnáct mužů a tři ženy – nechávají proniknout do svého nitra, odhalují své mnohdy tajné bolístky a nejistoty, které je často překvapivě provázely v kariéře. Mluví upřímně. Obsah ostatně trefně vystihuje název knihy Hrdě za repre – BEZ FRÁZÍ, která vychází v BF Media s.r.o.
Životnímu ´výslechu´ se podrobily skutečné osobnosti českého fotbalu včetně reprezentačního trenéra Ivana Haška a kapitána týmu Tomáše Součka, kteří svou zpovědí vlastně zvou na letošní mistrovství Evropy, kde by český tým toužil dosáhnout nějakého úspěchu.
A osobní prožitky zpovídaných postav dokládají, že bez úporné snahy, sebeobětování, mnohdy i úkroků stranou či dokonce dozadu to nejde. Překážky se nepodlézají, ty se překonávají.
Odkrýt své vnitřní tajemství se odhodlalo sedmnáct odvážných. Koho autoři považují za nejvzácnější úlovek? „Patrik Berger,“ praví bez zaváhání (a bez frází) ředitel obsahu František Suchan, jenž společně s dalšími autory – Jakub Hlaváč, Adam Sušovský, Alena Panovská a Jan Podmol – zachytával příběhy.
Vicemistr Evropy 1996 a legenda anglického skvostu Liverpool FC je opravdu vzácná trofej. „Nerad se do médií vyjadřuje, má k tisku velice rezervovaný vztah. Ale k nám byl otevřený a upřímný, měl k nám důvěru,“ cení si Bergrova přístupu Suchan.
Rovněž si považuje, že se k projektu vstřícně připojil reprezentační trenér Ivan Hašek. „Ten je sice naopak velice ochotný vyjadřovat se ke všemu, ovšem o sobě a hlavně o období, které pro něj nebylo příliš přívětivé, mluví nerad a málo, skoro vůbec,“ odkrývá Suchan, proč je pro něj kapitán československého výběru na mistrovství světa 1990 v Itálii tak hodnotný. A zařadil ho na první místo seznamu zpovídaných.
Malá ukázka z Haškovy kapitoly to jenom dokládá. Vyznal se v ní, co pro něj reprezentace znamená. „Upnul jsem se k vidině mistrovství světa 1994. Přestože jsem tou dobou kvůli přetrvávajícímu zranění břišních svalů prakticky dva roky nehrál za reprezentaci, ale na rozhodující zápas kvalifikace v Belgii na podzim 1993 už jsem byl zase uzdravený. Ve Štrasburku jsem od začátku sezony hrál, dával jsem i góly a cítil jsem, že můžu pomoct.“
Bez váhání přijal pozvánku trenéra Václava Ježka, který zaskakoval na konci kvalifikace. Ve francouzském klubu to však nevítali radostně. „Trenér nechtěl, abych jel, protože jen tři dny po Belgii jsme hráli ligu. Řekl mi, že jestli vyrazím na nároďák, u něj si už nezahraju. Já na to: Poslouchej, tohle je nejdůležitější zápas pro naši repre, jde o všechno. Já prostě musím.“
Bezgólová remíza ovšem posunula do USA belgický tým. A ve Štrasburku bylo zle. „Trenér mi druhý den ráno oznámil, že sobotní kolo se mě netýká a v neděli si mám jít zahrát za béčko. Měl jsem sice fazonu, ale skousl jsem to a v neděli skutečně za rezervu vyběhl. Jenže další týden se opakovalo to samé. A věřte mi, když jako hráč prvního týmu ve Francii nastoupíte za béčko, dostáváte na hřišti naloženo.“
Situace se nezlepšila. „Když jsem takhle musel do rezervy ještě i potřetí, řekl jsem si: OK, tohle nikam nevede. Chci pryč. Okamžitě.“ Tak skončila Haškova hráčská kariéra ve francouzském klubu, který později trénoval a nyní spoluvlastní…
I další poutavé příběhy se čtenář dozví v knize Hrdě za repre.
