Okénko minulosti: Bican proti Čepičkovi. Fotbalový prezident

Šestisetstránkové monumentální dílo BICAN PROTI ČEPIČKOVI – Fotbal ve stalinistickém Československu provází čtenáře dobou, kdy se nerozhodovalo na hřištích, nýbrž ve stranických sekretariátech, prohry se přičítaly nešvarům minulosti a výhry třídnímu uvědomění. V době nejkrutější komunistické totality 1948-1956. Napsal ho renomovaný historik Zdeněk Zikmund a vydává nakladatelství PROSTOR.

Jako v celé společnosti se největší zrůdnosti odvíjely na přelomu 40. a 50. let minulého století. Persekuce a nesmyslná rozhodnutí velmi pozvolna přestávaly od roku 1953, kdy v krátkém období zemřeli největší představitelé totalitních režimů Josif Stalin v Sovětském svazu a Klement Gottwald v Československu.

Prezidentem se po něm stal Antonín Zápotocký, který měl ze všech nejvyšších hlav státu v celé historii k fotbalu nejužší vztah. O tom vypovídá jeho portrét, který je v knize vylíčen na str. 69, v kapitole Politik a činovník Antonín Zápotocký.

Nechme však promluvit autora.

Nejlepším fotbalistou mezi prezidenty byl Edvard Beneš, nejvlivnějším činovníkem Antonín Zápotocký (1884–1957). Jako tajemník a redaktor sociální demokracie šéfoval před první světovou válkou proletářské SK Spartě Kladno. Ve druhé třídě, kam spadala, byly lepší pouze SK Pardubice s AFK Unionem Žižkov, v roce 1914 postoupila do semifinále Poháru dobročinnosti.

Vyřešil pojištění hráčů, prosadil, aby se příjmy z příspěvků ukládaly na úročených vkladech, zřídil pěvecký sbor a knihovnu. S podporou členů ho zvolili do zastupitelstva, kde na oplátku domluvil, že město klubu pronajme pozemek pro hřiště. Jako schopný rétor patřil k nepřehlédnutelným účastníkům valných hromad Českého svazu fotbalového.

S vinohradským Ludvíkem Dykem vedl vzpouru malých klubů, ve svazu se stal místopředsedou a pomáhal obnovit činnost, ochromenou spory velkoklubů. Výbor, v němž působil, prosadil první trestní řád, první přestupní řád i s karenční lhůtou, navrhl župní uspořádání a otevřel kancelář v čele s Maxmilánem Švagrovským.

„Nejschopnější činovník malých klubů,“ uklonil se Ferdinand Scheinost. S bafuňařinou se rozloučil potom, co v létě 1914 narukoval. Při sjednocení si počínal s bolševickou neurvalostí a nezákonně, jako prezident se zdánlivě dobrý odborář podepsal pod sedmapadesát rozsudků smrti. Dlužno ale uznat, že na rozdíl od jiných pohlavárů fotbalu rozuměl a na stadiony nechodil z povinnosti.

Počet přestupů překročil v lednu 1950 devět tisícovek! V amatérské, na zaměstnání vázané kopané se přestupovalo častěji než v profesionálním fotbale. „To znamená, že kvůli sportu vandrovalo deset tisíc lidí z fabriky do fabriky a způsobovali tak fluktuaci a absenci,“ káral Antonín Zápotocký. „Nechceme a nebudeme tuto touhu po vyniknutí u jednotlivých sportovních klubů podlamovat. Avšak musíme si uvědomit, že daleko více, než vyhrají-li Vítkovice sportovní prvenství ČSR, musí nám záležet na tom, jak budou brzo vybudovány Kunčice, abychom měli dostatek železa a ostatního materiálu, který potřebujeme k rozvoji naší výroby.“

Tento příběh i s dalšími podrobnostmi a jiné se čtenář dočte v knize BICAN PROTI ČEPIČKOVI – Fotbal ve stalinistickém Československu.