Okénko minulosti: Slavný Ladislav Kubala utíkal z totalitního režimu v uniformě sovětského vojáka

Hrál za tři reprezentační výběry: maďarský, československý a španělský. Vedl španělskou a paraguayskou reprezentaci. Ladislav Kubala si vydobyl světové jméno jako hráč i trenér. Jak složitá byla jeho cesta do demokratického zřízení popisuje renomovaný fotbalový historik Lubomír Král ve svém třísvazkovém díle ´Fotbalové osudy´, které vychází v nakladatelství Epocha.

László, Ladislav či Ladislao prožil nevšední životní příběh, který je zachycen ve svazku ´Všichni dobří (fotbaloví) rodáci´. Jeho fotbalová kariéra byla obdivuhodná, ať už na hřišti nebo později na lavičce.

Mnohem poutavější však byly jeho životní cesty, doslova námět na oscarový scénář pro filmová studia v Hollywoodu. Aby se mohl sportovně i lidsky rozvíjet, musel opustit komunistický režim, který po 2. světové válce zachvátil půlku Evropy, i jeho rodné Maďarsko.

Dejme však slovo autorovi: „Maďarsko se vydalo po stejné linii, jako tomu bylo v Československu, okolo Laca začala kroužit maďarská tajná státní policie Államvédelmi Hatóság, stejně tak se nerealizoval slib Vasasu, že bude moci odejít na italské angažmá. Prosincové zápasy v lize, které mu herně nadmíru vyšly, tak byly i posledními.

S celkovou bilancí v maďarské lize – 80 zápasů a 46 gólů, nastaly jeho poslední maďarské Vánoce. Jeho žena, Daučíkova sestra, Anna Viola, které se říkalo mezi nejbližšími Ibojka, se již dříve, po dohodě s Lacem, vrátila do Československa. Přebývala u příbuzných na jihu Slovenska, v Šahách, v lednu 1949 porodila prvního syna – Branislava Kubalu.

Ve stejném období již Laco realizoval několik měsíců připravovaný ilegální odchod na Západ, spolu se spoluhráčem z Vasasu, György Marikem. V partě s několika dalšími utečenci, všichni převlečení do uniforem sovětských vojáků, s doklady v azbuce, na korbě náklaďáku s azbukou psanou poznávací značkou, absolvovali dobrodružný a zároveň poněkud bláznivý přechod maďarsko-rakouských hranic. Podařilo se!

Dalším, daleko složitějším byl přechod ze sovětské okupační zóny do zóny americké. Již v civilním oblečení, v zimě, pěšky a především v noci se dostali utečenci až do zóny francouzské, do Innsbrucku. Následovalo pár dní v tzv. detekčním centru, kde se ověřovala totožnost a případná „závadnost“ jednotlivých osob. I tato překážka byla nakonec překonána a Laco se ocitl ve Švýcarsku, odkud potom hned přešel do Itálie.

A domů na Slovensko odeslal vzkaz své ženě, že je čas i jejího odchodu. Ani ten nebyl z hlediska dramatičnosti a nebezpečí nikterak jednodušší. V březnu, kdy již byl připraven a dohodnut její odchod, se tak i stalo. Za pomoci převaděče, který dobře znal terén a možnosti překročit Dunaj.

Na nafouknuté pneumatice z náklaďáku byl pevně připoután tehdy dvojměsíční Branko, s tímto „ zavazadlem“ přeplavala Ibojka ledovou řeku do sovětské okupační zóny, do Rakouska. S pomocí dalších převaděčů, což rozhodně nebylo zadarmo, se dostala postupně až do Švýcarska a následně i do Itálie.“

Další podobné příběhy nabízí publikace Lubomíra Krále – Fotbalové osudy.