Okénko minulosti: Akční výbor ´Vítězného února 1948´ zlikvidoval volené vedení fotbalu

V pátek 27. února 1948, hned dva dny poté, kdy se předseda Komunistické strany Československa a předseda vlády Klement Gottwald vrátil z Hradu od prezidenta republiky Edvarda Beneše a oznámil na Staroměstském náměstí v Praze desetitisícům shromážděných ´vítězství pracujícího lidu´, nastaly ve fotbalové struktuře zásadní změny. Akční výbor zlikvidoval demokraticky zvolené vedení.

Nikým nezvolená a maximálně Ústředním výborem KSČ pověření skupina pučistů odvolala řádné vedení Českého svazu fotbalového a nastolila nové poměry při vítězství ´pracujícího lidu´, které vešlo do dějin jako Vítězný únor, od této události uplynulo 75 let. Nejzásadnější změnou bylo, že všechny složky přešly pod jedinou – Sokol. Tedy i fotbal.

S novými poměry šly i personální změny. Okamžitě byl akčním výborem odvolán předseda fotbalového svazu Václav Valoušek, dlouholetý šéf fotbalové Slavie.

Na jeho místo byl dosazen novinář Rudého práva Miroslav Stjažkin. „Ani si nevybavuju, že by patřil mezi výrazné novinářské osobnosti deníku,“ probírá fotbalový historik a pamětník Miloslav Jenšík. „Byl členem sportovní rubriky, ale o fotbale skoro vůbec nepsal,“ pokračuje.

Jako renomovaný znalec nejen fotbalových událostí však nabádá nehledat ve Stjažkinově pověření nějakou logiku. „Akční výbory si dělaly, co chtěly,“ přibližuje Jenšík poměry v únoru 1948.

„Utvářely se překotně, nebyl v nich žádný systém,“ popisuje. „A bylo v nich hodně svévole, vzhůru se draly mladé kádry, které jako jedinou hodnotu předkládaly svou uvědomělost,“ odkrývá Jenšík.

Odvolaný Václav Valoušek prožíval těžké období i po životní stránce. Stal se jako bohatý podnikatel a majitel rozsáhlého majetku vykořisťovatelem a třídním nepřítelem lidu.

V lednu 1949 byl poprvé zatčen, brzy však propuštěn, v březnu byl zatčen opětovně tentokrát pro vážné podezření z členství v ilegální skupině Strana národní jednoty. Podezření se nepotvrdilo, ale věděl, že ho doma, v novém politickém systému, nic dobrého nečeká.

V listopadu 1949 se celé rodině podařilo za velmi dramatických okolností emigrovat do Švédska. Tajný odlet ze starého letiště v Ruzyni provázelo drama, naštěstí se z připravených zbraní nestřílelo. Osmnáctiletý syn Zdeněk podle svědectví příbuzných ovšem zcela zešedivěl.

Na Valouškovo místo usedl velice uvědomělý partajník, jenž však fotbalové problematice málo rozuměl – zda ne vůbec. Vrcholný fotbalový orgán – tedy Odbor kopané Čs. obce sokolské – už v socialistickém Československu dostal do čela skutečného odborníka až v roce 1949, kdy funkci převzal Emil Bryndač, který si hodně odpracoval už v předválečné době na úseku rozhodčích.

Určitě byl osobou, která nové vládě nevadila, a pamětníci dokladují, že míval hodně levicové postoje, ale znal fotbalové prostředí a uměl se v něm pohybovat.

A byl s ním i příbuzensky spřízněn. Jeho dceru si vzal brankář Alexa Bokšay, rodák ze zakarpatského Užhorodu, který v roce 1938 nahradil v brance Slavie Praha legendárního Františka Pláničku a vyhrál v dresu s červenou hvězdou na hrudi Středoevropský pohár.

Zdroj: SK Slavia Praha, Wikipedia