Okénko minulosti: Fotbalovou Indonésii kdysi objevoval už i český Zlatý míč

Čeští reprezentanti Ondřej Kúdela a Michael Krmenčík budou působit v daleké Indonésii, po fotbalové stránce pro českého občana exotické a dosti neprobádané zemi. Doslova českými pionýry, kteří poznávali neznámé končiny po fotbalové i lidské stránce, byli v letech 1989-1991 Josef Masopust, Zlatý míč Evropy 1962, a jeho asistent Milan Bokša. Měli na starosti přípravu olympijského výběru ostrovní země.

Na dalekou štaci je doprovázely rodiny, proto nejprve zkoumali, do jakých přiletí podmínek. „Pro nás to byla tehdy absolutně neznámá oblast, hodně jsme se toho obávali,“ přiznává Bokša. „Josef využil možnost, aby se přijel napřed podívat,“ vydal se vicemistr světa 1962 nejprve na průzkum.

Vrátil se uklidněný, veškeré obavy rozprášil. „Řekl, že zabezpečení pro naši činnost, tedy hlavně ubytování pro rodinu, bude v pohodě, vlastně hodně nadstandardní v porovnání s tím, na co jsme byli zvyklí u nás, když jsme přijali nějaké angažmá mimo domov,“ vzpomíná Bokša. „Lékařské služby, škola pro děti, bydlení, nemocnice, všechno bylo na špičkové výši,“ uznal starostlivost hostitelů.

Nevydali se na turistický výlet, přiletěli pracovat – připravit olympijský tým. K tomu potřebovali patřičné zajištění. „Kvalita povrchů byla špatná, jako hráč bych na takových terénech hrát nechtěl, tréninkové zázemí pak vysloveně nedostačující,“ vybavuje si Bokša.

Připouští ovšem, že se za třicet let mnohé v Indonésii změnilo. „Manželka se byla v Indonésii podívat před dvanácti lety, některá místa, kde jsme se pohybovali, ani nepoznávala,“ upozorňuje.

Zjistili, že místní fanoušci mají fotbal nesmírně rádi. „Jejich oddanost mě až překvapovala,“ přiznává Bokša. „Přestože je to ze světového měřítka chudší země, na fotbal chodili. Dvacet tisíc diváků na zápas nebylo nic neobvyklého. Nevím, kolik vzhledem k jejich životním nákladům představovalo vstupné, ale muselo být nízké, aby si ho mohli dovolit. Na stadionech neměli žádné velké pohodlí, ochozy většinou ke stání, ale fotbal měli rádi,“ zdůrazňuje.

A nebyli nijak nároční. „Měli až neskrývanou radost z každé akce, která se povedla,“ vybavuje si Bokša. „Připomínali mi malé děti. Jako když Sparta proti Glasgow Rangers směla pustit na stadion jen mládež, taková bývala atmosféra,“ nachází přirovnání. „Nadšení, tleskali, skandovali. Bavili se. Žádné násilí, byla to pro ně zábava,“ dodává.

Pro hráče z mírného středoevropského pásma jsou však dosti nepříjemné tropické klimatické podmínky. „Obrovskou výhodou ovšem je, že celý rok se teplota pohybuje mezi třiceti a třiatřiceti stupni. Stačí vám tričko, kraťasy, víc nepotřebujete,“ poznal Bokša na vlastní kůži.

„Ale i v Indonésii je vhodné trénovat brzy ráno nebo k večeru, kdy zapadá slunce. Na to také nejsou čeští fotbalisté zvyklí. Ráno jsme na trénink odjížděli v pět hodin. Navíc vadí silné deště, které také mohou ovlivnit přípravu,“ doporučuje.

Ondřej Kúdela a Michael Krmenčík jsou prvními českými hráči, kteří v klubu Persija Jakarta na největším ostrovu Java poznají nejvyšší indonéskou soutěž.