Když zásady a tradice jsou více než peníze! Jak Athletic Bilbao jedinečně čelí globalizaci ve fotbale?
Moderní fotbal již není pro každého a nemálo lidí se od něj odvrací. Ať už kvůli stále více sílící globalizaci nebo extrémně přehnaným sumám za přestupy a vysokým mzdám. V LaLize však najdeme jeden tým, který jde napříč celou svou historií proti tomu všemu.
Athletic Bilbao patří mezi nejtradičnější týmy ve Španělsku vůbec. To dokazuje i skutečnost, že od vzniku LaLigy v roce 1929 ani jednou nesestoupil, což už pak nikdo jiný mimo Real Madrid a Barcelonu nedokázal. Nicméně oproti dvěma velkoklubům je tento počin u Bilbaa mnohem obdivuhodnější.
Podíváme-li se na počet získaných titulů, je Bilbao čtvrtým nejlepším týmem v historii LaLigy. S 33 tituly vede Real Madrid, následuje Barcelona s 26 trofejemi. Desetkrát trofej pro mistra Španělska zvedli nad hlavy hráči Atlétika Madrid a osmkrát ji získalo Bilbao. Což je opět obdivuhodné. Mnohem obdivuhodnější než u všech tří týmů, které LaLigu vyhráli vícekrát.
A proč je to vše tak jedinečné? Když se mluví o katalánské hrdosti ve spojení s Barcelonou, pak je nepochopitelné přehlížení baskické hrdosti ve spojitosti s Athletic Bilbaem. Baskický celek totiž až na prvních 14 let od svého založení, kdy stavěl na Angličanech, jelikož jej právě oni založili, skládá tým pouze z hráčů, kteří se v Baskicku narodili, případně zde mají předky či se zde fotbal naučili hrát.
Takto Bilbao funguje od roku 1912, trvá to tedy již neskutečných 108 let a napříč tomu všemu klub nikdy nesestoupil z nejvyšší soutěže. Zajímavý pak jest náhled do rekordních přestupů. Pouze tři hráči v klubové historii stáli více než 8 milionů eur, což je na dnešní poměry nevídané.
A kteří šťastlivci to byli? Za 12 milionů přišel do týmu v roce 1997 Roberto Rios. V létě 2018 stál Yuri Berchiche 24 milionů a nejdražším hráčem se stal v létě 2017 Iñigo Martínez, jehož příchod vyšel na 32 milionů eur.
Athletic pak obecně není klubem, který by byl založen na komerci a v moderním fotbale je zkrátka jedinečnou anomálií. O tom svědčí i skutečnost, že se tým hodně dlouho bránil tomu, že by na svůj dres měl umístit jakoukoliv reklamu. Zatímco všude jinde to bylo nějaký ten pátek naprosto běžné, Bilbao k tomuto kroku přistoupilo až v roce 2008. Tu čest být první na dresu baskického klubu měla firma Petronas.
Vraťme se ale zpět k požadavkům na baskickou národnost. Jakožto autonomní země v rámci Španělská má Baskicko něco málo přes 2 miliony obyvatel, zhruba 300 000 lidí pak má francouzská část Baskicka. To věru není mnoho. Pokud se tedy Athletic stále drží mezi elitou, musí to znamenat, že se zde rodí po sto let opravdu skvělí fotbalisté. Toho si kdysi byl vědom i největší rival Real Sociedad, jenže chtěl být více konkurenceschopný a tak se této filozofie v roce 1989 vzal. A rozhodně to dlouho v touze být lepší nepomáhalo.
Hodně se mluvilo o tom, že Bilbao je rasistickým klubem a že tedy diskriminuje ostatní národnosti. Dokonce i vedení LaLigy se snažilo dotlačit klub k tomu, aby se svého nepsaného pravidla vzdal. Jenomže smůla. Vždyť je k tomu nepřiměla ani situace, kdy v sezoně 2016/17 byli blízko sestupu. Nicméně, pravdou jest, že v posledních letech musel klub alespoň částečně na svých požadavcích trochu zmírnit.
Dříve klub dbal vyloženě na tom, aby se fotbalista v Baskicku narodil. Nyní, jak již bylo výše zmíněno, postačí, pokud byl jeden z předků z této země. Případně se již toleruje i to, že hráč v zemi nejen fotbalově vyrostl. Poměrně nedávným příkladem z roku 2018 je rumunský obránce Cristian Ganea, který se v Rumunsku narodil, ale do Baskicka se s rodiči nastěhoval během svého mládí. Za klub odehrál jediné utkání.
Pravidlo s baskickou národností se ale nevztahuje jen na A-tým. Stejně tak jej dodržuje rezervní tým, jejich farma CD Bastonia, mládežnické týmy a také ženský tým. Nicméně pro trenéry a personál obecně to neplatí, když klub v minulosti vedli trenéři z Argentiny, Francie, Anglie, Maďarska či Německa.
Zajímavostí na tom všem je, že až v roce 2011 se do týmu dostal první hráč tmavé pleti. Jednalo se o Jonáse Ramalha, jehož otec byl z Angoly a matka z Baskicka. Bilbao bylo vůbec posledním klubem v La Lize, za nějž hráč tmavé pleti nastoupil. O čtyři roky později se pro změnu Iñaki Williams stal prvním takovým, který se za Athletic prosadil gólově. Williams přitom je synem ghanských přistěhovalců narozený v Baskicku.
Nicméně v mládežnickém systému se objevil hráč tmavé pleti již v roce 2000, jmenoval se Blanchard Moussayou. Jeho kariéru sice zničila zranění, on sám ale prozradil, že pro něj bylo dvakrát tak těžké se v klubu prosadit právě kvůli barvě pleti. Zato prvním Francouzem, který prošel mládežnickým systémem Bilbaa až do A-týmu, byl Aymeric Laporte. Ačkoliv se okolo jeho osoby vedly diskuse, baskický původ rodičů mu pomohl.
Největší hvězdou, kterou Athletic zvažoval přivést do týmu, byl Antoine Griezmann. To ještě v době, kdy hvězda Barcelony působila v mládeži rivalů z Realu Sociedad. Jenže vedení se neshodlo, zdali jeho působení od 14 let v baskickém klubu naplňuje podmínky pro splnění kritéria alespoň nějakým způsobem splňuje podmínky o spojení s Baskickem. Žel, prý kritéria nesplňoval a sám prý příliš o odchod do Bilbaa nestál.
Skoro to až působí, jako by Athletic Bilbao byl klubem z jiného světa. Snad žádný jiný tým na této planetě neřeší takovéto „problémy“. Rozhodně to však je sympatické a doufejme, že žádná situace nepřiměje klub tuto jedinečnost jen tak odhodit. Obzvláště v dnešní době, kde peníze jsou tím nejdůležitějším, je nutné si existence podobného klubu cenit o to více.
