Osobnosti českého fotbalu: Nejlepší střelec historie Josef Bican běhal stovku za 10,8 vteřiny

Josef Bican byl a pravděpodobně již navždy zůstane nejlepším útočníkem ve fotbalových dějinách, a o to více můžeme být pyšní, že šlo o člověka hrdě hlásícího se k Čechům. Pojďme si připomenout pestrý život skutečného fotbalového kanonýra.

Josef Bican se narodil 25. září 1913 ve Vídni českým rodičům a protože v tu dobu stále ještě bylo Rakousko-Uhersko, tak se nejlepšímu fotbalovému střelci v historii připisuje také rakouský původ.

Otec František hrával fotbal za vídeňskou Herthu a právě od něj zdědil svůj velký talent. Bohužel Josefův otec zemřel velmi mladý, a to přežil světovou válku, ovšem když se ve 30 letech po utkání odmítl podrobit operaci, zemřel v následku zranění ledviny.

Rodině nastaly těžké časy a mladý Josef musel údajně kvůli tomu, že jeho matka, která pracovala v kuchyni, neměla dostatek peněz, hrát fotbal bos. Na kopačky zkrátka nebylo. Možná právě tehdy získat budoucí kanonýr skvělý cit pro míč.

S fotbalem začal kolem roku 1925 v mládežnických týmech Herthy Vídeň, ovšem v roce 1931 se objevil v dorostu Rapidu Vídeň, kde se probojoval až do prvního mužstva.

V listopadu 1933 se dokonce střetl Rapid se Slavií a po utkání, v němž Bican nastřílel Pláničkovi pět branek, měli sešívaní jasno v tom, koho chtějí získat do svého týmu, a to i přesto, že funkcionáři pražského celku chtěli původně získat útočníka Bindera.

Ve své době údajně běhal stovku za 10,8 vteřiny, což vždy byl a stále je klíč k úspěchu každého výjimečného útočníka.

„Střílel branky, i když ho střežilo trio obránců. Byl rvavý, hravý, průbojný, nekompromisní. Utekl komukoli a každou skrumáží proklouzl s lehkostí pierota. Omýlil sebebedlivějšího hlídače a kráčel kupředu jako na procházce s míčem na provázku. Když tlumil balón, věděl, jak na to,aby mu neodskočil od nohy; když přihrával, měla jeho obstarožní kopačka cit chirurga i rytce a přesnost kybernetického počítače,“ popisuje Pepiho Vítězslav Houška v knize Věčná Slavia.

Svými výkony si vysloužil i místo v rakouském národním týmu, známého jako Wunderteam. Celek vedený trenérem Hugem Meislem se na mistrovství světa v Itálii v roce 1934 probojoval až do semifinále, Rakušané ovšem prohráli s domácí Itálií a následně i s Německem v boji o 3. místo. Na stejném mistrovství se umístilo Československo na druhém místě.

Poté ale přišly problémy, jelikož Bican chtěl odejít do Slavie, vzal to ovšem ještě přes Admiru Vídeň, načež dostal od Meislela čtyřletý distanc a byl také vyloučen z Wunderteamu.

Zlaté časy ve Slavii

Ihned jak to ale šlo, tak zavítal Bican do Slavie. Tento přestup nakonec řešila i FIFA a vše se dojednalo přestupovou částkou 120 tisíc korun plus odměnou pro hráče. V tu dobu měl Bican na svém kontě tři vítězství v rakouské fotbalové lize (Rapid: 1934/35 – Admira: 1935/36 a 1936/1937).

Poté už se ale stahovala nad Evropou černá mračna a Bican přišel o Mistrovství světa 1938, když odmítl reprezentovat nacistické Německo. Rakousko se na šampionát sice kvalifikovalo, jenomže Hitler rozhodl o tom, že sjednotí země do jednoho týmu.

Bican tak zažádal Československo o občanství, jenomže vinou úředníka nebylo vše dořešeno včas a tehdejší špičkový kanonýr přišel o možnost reprezentovat svoji zem. Všichni se shodovali, že by Pepi výrazně zvýšil naše šance a čtvrtfinále s Brazílií by pro nás nebylo konečnou.

Poté už však začala zlatá éra Bicana ve Slavii, která odstartovala 29. srpna na Kladně. Během působení v sešívaném dresu získal Bican se spoluhráči pět ligových titulů a desetkrát se stal králem střelců. Vlastně krom roku 1945 byl tímto individuálním triumfem poctěn každý rok. Mezi lety 1937-1948 dal ve Slavii 395 ligových branek. Celkem ale ve Slavii v 514 zápasech dal 1131 gólů.

Po válce chtěl Bicana získat Juventus Turín, údajně nabízel částku okolo 6 milionů, ovšem Pepi se rozhodl zůstat ve Slavii, pro kterou kvůli Komunismu nastaly těžké časy a v roce 1948 byl „donucen“ odejít do Vítkovic, jimž vystřílel postup do první ligy. Poté ještě nastupoval za Hradec Králové a nakonec se ještě objevil krátce ve Slavii, tehdy přejmenovanou na Dynamo.

Svůj poslední ligový zápas odehrál Bican 20. listopadu 1955 se Žilinou, a to ve 42 letech.

„Když šel Pepi sám na branku, tak jsem za ním vůbec neběžel, bylo by to zbytečné. Mohli jsme se klidně obrátit a jít zpátky na půlku. Spolehlivě dal gól. Někdy jsme hráli mizerně, prohrávali bychom, ale Pepík se dostal čtyřikrát do šance, dal čtyři góly, vyhrálo se a všichni jsme byli slavní,“ vzpomínal spoluhráč Ota Hemele na Bicanovo umění.

Po problémech s komunistickým režimem se stal trenérem, když vedl Slavii, Liberec, Brno, Příbram, Hradec Králové, Kladno a také belgický Tongerenu, který přivedl ze čtvrté ligy do druhé.

Poté již také přišla řada ocenění. V roce 1997 byl zvolen, spolu s Pelém a Uwe Seelerem, nejlepším střelcem 20. století. V roce 2001 potvrdila světová asociace IFFHS to, že je nejlepší ligový střelec v historii a oproti všem kanonýrům, kteří se umístili za ním, mu na to stačila polovina zápasů. Celkově ale údajně nastřílel i včetně přátelských zápasů přes 5 000 gólů.

Konec Bicana nastal 12. prosince 2001, když zemřel na selhání srdce. Shodou okolností 12. prosince 2011, tedy přesně 10 let po smrti svého muže, zemřela také jeho žena Jarmila.