Pavla Černého ml. zvaného Rum kila netrápí. Pardubicím pomáhá zkušenostmi

Pavel Černý mladší je lídrem pardubického týmu na hřišti i v šatně. Bez zkušeností člena slavné fotbalové rodiny by si nováček soutěže nedovedl hru ani přestavit.

Koncem ledna oslavil 36. narozeniny, rok už překračuje oficiální označení sportovního veterána. Běhat mezi mladými vlčáky však ještě zvládá. „Zatím ještě docela dobře,“ klepe na dřevo.

„I když stojí to síly a občas i bolí,“ nepopírá. „Ale řekl bych, že snad to není z mé strany tak hrozné, abych nestíhal. Dokud budu stačit, tak bych se rád mezi o hodně mladšími na hřišti ještě udržel,“ věří, že ještě nepatří do sběrného dvora.

Po utkání se však nějakou dobu dává dohromady. „Už to není jako ve dvaceti, když se druhý den po zápase cítíte, jako by žádné utkání nebylo,“ povzdechne si. „Teď už nějakou dobu potřebuju, únava tam chvilku je, ale tělo mi naštěstí regeneruje docela dobře. Zatím s tím velké potíže nemám,“ pochvaluje si.

Oficiální prameny udávají u jeho výšky 185 centimetrů a hmotnost 87 kilogramů. Na těžkých zimních terénech je hodně namáhavé ji tahat. „Upřímně doznám, že jsem už dosáhl devadesátky…,“ odhaluje Černý. „Je znát, když okolo vás lítají lehounké mušky. Tak však musím tělo a jeho přednosti využít jinak, abych je nepustil k míči,“ dovede si poradit.

Krátká zimní přestávka byla nakloněna jedlíkům, kteří přes svátky nestihli tolik přibrat. Je to i jeho případ. „Přiznávám, že kratší pauzu jsem přivítal a vysloveně mi svědčila. Je mnohem lepší hrát než běhat, kor v zimě, když se začínalo na konci ledna a druhá liga ještě později,“ říká upřímně.

„Jenom běháte, makáte a dřete, to není už nic pro mě. Za kratší pauzu jsem proto rád. Přes svátky si člověk dopřeje, povolí si víc než v probíhající sezoně, ale letos jsem to skutečně nepřeháněl,“ ubezpečuje.

Jeho otec stejného jména zanechal v československém fotbale výraznou stopu -bývalý reprezentant, dvojnásobný mistr se Spartou. Po něm zdědil přezdívku ´rum´, a aby se to odlišilo s příklonkou ´mladý´.

„Abych řekl pravdu, nikdo mi tak nikdy neřekl,“ vyvrací tento názor. „Tedy s tím ´mladý´,“ upřesňuje. „Jenom jsem si někde na internetu přečetl, že ji mám, ale ve skutečnosti jsem ji nikdy neslyšel. Říkají mi po tátovi ´rum´, to nepopírám, nebo jménem Pavle,“ vysvětluje.

A vůbec mu to nevadí. „Slýchával jsem to od dorostu a za ta léta, asi dvacet let, jsem si zvykl. Rozhodně to neberu jako urážku, odkazuje na tátu, který něco ve fotbale dokázal. Na mě spadla automaticky a nikdy jsem se jí nebránil,“ přijímá odkaz slavného předka.

Rivalita mezi Pardubicemi a Hradcem Králové, odkud pochází, je velká. V Hradci Králové zářil otec, děda byl dokonce členem památného mistrovského týmu z roku 1960. A jejich potomek kope za ´perníkáře´!

„V tom bych nic špatného nehledal,“ odmítá nálepku zrádce vnuk a syn. „V Hradci mi v červnu 2017 skončila smlouva, prodloužení mi nabídnuto nebylo. Byl jsem volný a začal jsem hledat, kde bych mohl pokračovat ve své kariéře. Ještě jsem si nepřipadal tak starý, abych šel do fotbalového důchodu. Ozvaly se Pardubice. Jednaly rychle, byly seriózní. Beru to jako profesionál, nepídil jsem se, že jdu k největšímu rivalovi. Byl to pracovní posun,“ obhajuje svůj krok.

Nikdo mu to ani nevyčítal. „Jen od fanoušků jsem něco málo schytal, něco si k tomu řekli,“ ukazuje mezi skalní. „Ale je to stejné, jako kdyby vás vyhodili z továrny Hyundai a dostal jsem nabídku od Škody,“ nachází vhodný příměr. „Pokud o mě klub neměl zájem, je to něco jiného, než kdybych já nechtěl v Hradci pokračovat. Já bych zůstal, ale vedení klubu a trenér Havlíček byli jiného názoru,“ poukazuje na vztah k rodnému městu.

„Pro mě bylo především zklamáním, že jsme sestoupili. Měli jsme výborný mančaft, hráli jsme i celkem slušný fotbal, věřil jsem, že se to nestane. Bohužel… A také jsem si myslel, že tým dostane další rok šanci znovu se o návrat porvat. Kádr se však začal čistit, my starší jsme pomalu odcházeli, šanci dostávali mladší,“ upozorňuje.

Pardubice jsou v lize nováčkem, při postupu se objevovaly obavy, zda budou na nejvyšší soutěž vůbec stačit. „Před ligou nám moc nevěřili, prorokovali nám, že můžeme atakovat bilanci nejhorších týmů, které se do ligy probojovaly. Jestli vůbec získáme aspoň devět bodů,“ přiznává nedůvěru okolí.

„To člověka namotivovalo, aby se ještě víc snažil. Obavy o mužstvo jsem neměl. Za tři roky, co jsem v Pardubicích, jsem ho poznal, věděl jsem, jak pracuje, jakou má kvalitu. Nebál jsem se, že uděláme ostudu, byl jsem přesvědčený, že Pardubice budou hrát důstojnou roli.

Jsem rád, že to potvrzujeme a pohybujeme se v klidném středu tabulky. I když vím, že je za námi jen půlka sezony, na jaře se ukáže, na co máme. Každý zápas bude boj. Odstartovali jsme však dobře a to nám hodně pomohlo. Bylo by fajn to udržet a vyhnout se obavám o záchranu,“ věří v sílu týmu.

O pardubickém týmu se říká, že je to soubor bojovníků a běhačů a k nim chytrý ´Rum´. „Rozhodně bych k tomu přidal Honzu Jeřábka,“ ukazuje na zasloužilého spoluhráče. „Je o rok straší než já, v Pardubicích je čtrnáct let a prožil v nich všechny postupy a i ten prvoligový. Honza je velmi důležitý článek jak v kabině, tak na hřišti, okolo něj se všechno točí,“ skládá obdiv kolegovi.

Zkušení mají v kabině jinou pozici. „Tak to snad vesměs funguje ve všech klubech, že starší hráči mají trošku jiné postavení než mladší,“ zamýšlí se Černý. „Hlavně v odpovědnosti. Jsme na to naštěstí s Honzou Jeřábkem dva a ve dvou se vždycky lépe táhne,“ znovu připomíná roli spoluhráče.

Sportovní Pardubice vždy ve společenském životě reprezentoval hokej. Teď se do něj snaží proniknout i fotbal. „Nevím, jestli hokej můžeme nějak ohrozit, má ve městě obrovskou tradici, i když se Kometě nedařilo, zimák byl vždy plný,“ rozebírá.

„Ale rádi bychom se dostali na úroveň, aby byl fotbal vnímán, aby i na nás chodili lidi. A až se postaví nový stadion, bylo na něm také plno. Pokud půjde všechno dobře, za dva roky by mohl stát,“ hledí optimisticky vstříc budoucnosti.

„Věřím, že se toho dočkám ještě v aktivní kariéře a ne jen za starou gardu,“ hodlá na hřišti ještě něco předvést.