Srdce Škodovky: Rozhodnutí za 45 vteřin je obrovský stres. Vojtěch Tulačka o práci videotrenéra, medailích z dvacítek i rozborech pro hráče

Vojtěch Tulačka působí v hokejovém klubu HC Škoda Plzeň v nenápadné, ale o to důležitější roli videotrenéra. Ve druhém díle našeho exkluzivního seriálu přibližuje, co všechno obnáší příprava týmu na soupeře, jak probíhá dramatické rozhodování o trenérských výzvách během zápasu a jak si díky práci u videa splnil reprezentační sen v podobě tří cenných kovů z mistrovství světa juniorů.

• Videotrenér plzeňské Škodovky připravuje detailní rozbory soupeřů, analyzuje odehrané zápasy a pomáhá také při skautingu nových posil
• Nejstresovější částí práce jsou trenérské výzvy během utkání, kdy má na klíčové rozhodnutí společně s kolegou jen zhruba 45 vteřin
• Jako videokouč české reprezentační dvacítky získal na světových šampionátech už tři medaile, které má doma vystavené v obýváku

Sportovní portál RUIK.cz a hokejový klub HC Škoda Plzeň spojují síly. S hrdostí představujeme nové mediální partnerství, díky kterému vám budeme pravidelně přinášet exkluzivní obsah. V našem seriálu Srdce Škodovky nahlédneme pod pokličku tradičního západočeského celku a vyzpovídáme klíčové osobnosti. V prvním díle jsme se podívali do zákulisí marketingu a PR s Alexem Martinákem.

Těšit se můžete i na exkluzivní díly podcastu Čtvrtá třetina. První epizoda s útočníkem Adamem Měchurou o tvrdé zámořské realitě a předsudcích je již nyní online.

Od rozborů přesilovek až po skauting nových posil

Vojto, jak bys vlastně vysvětlil běžnému fanouškovi nebo laikovi, v čem spočívá tvoje práce a co všechno obnáší?

Ono to není úplně jednoduché říct takhle zjednodušeně, protože to obnáší opravdu hodně věcí. Tou hlavní částí je ale příprava videomateriálů. Jednak rozebíráme zápas, který jsme zrovna odehráli. Koukáme na to, co jsme dělali dobře, co špatně, na co se zaměřit v tréninku a co pustit druhý den klukům na poradě.

Následně pak chystám přípravu na soupeře, se kterým budeme hrát. Sleduji základní tendence jejich hry, jak zakládají útoky, jak brání obranné pásmo nebo jak hrají v tom útočném. K tomu samozřejmě přesilové hry, oslabení a buly. Zkrátka všechno, co se týká hry soupeře, abychom na něj byli co nejlépe připravení.

Další kapitolou je pak pomoc při výběru nových hráčů, kteří k nám chtějí jít nebo které chceme přivést my. Nakoukávám si jejich videa, abychom měli co nejlepší informace pro finální rozhodování.

Ty máš k západočeskému klubu hodně blízko, v mládeži jsi tu dokonce nosil kapitánské céčko. Jak ses k hokeji dostal a co pro tebe Plzeň znamená?

Úplným rodákem z Plzně sice nejsem, narodil jsem se v Ostrově nad Ohří, pak jsme s rodinou bydleli v Tachově a s hokejem jsem začínal v Mariánských Lázních. Když se ale rodiče rozvedli, mamka si našla nového manžela v Plzni a já jsem se sem s ní v šesté třídě přestěhoval a začal hrát tady.

Plzeň je pro mě srdcová záležitost v tom, že jsem sem přišel už v útlém věku a odehrál tu převážnou část svého života, ať už jako hráč, nebo pak po konci kariéry v téhle roli. Nechci, aby to znělo jako klišé, ale žádný jiný klub jsem pořádně nezažil. Mám v něm nějakou historii, mám ho rád a záleží mi na něm.

Jak se vlastně z aktivního hráče stane videotrenér? Oslovil tě někdo z vedení, nebo ses nabídl sám?

Tuhle otázku dostávám poměrně často a byla to úplná náhoda. Zavolal mi Martin Straka (majitel plzeňského klubu a bývalý hráč NHL, pozn. red.), jestli bych neměl chuť si tuhle práci zkusit. Tehdy u týmu byli trenéři Láďa Čihák s Jirkou Hanzlíkem, skládali si nový realizační tým a tahle pozice v klubu do té doby skoro neexistovala. Oslovili mě, já se do toho zapojil a právě tihle trenéři mi v začátcích hrozně pomohli.

Po konci hráčské kariéry totiž najednou zjistíte, že je to úplně něco jiného. Byť jste ten hokej hráli, musíte se na něj začít dívat trochu jinýma očima. Každodenní prací v kanceláři a debatami o hokeji pak postupně zjišťujete, co zrovna trenéři chtějí a jak tu práci vlastně dělat.

Jak dlouho ti trvalo, než ses naučil ovládat potřebný software a získal pro hru ty správné „trenérské oči“?

Samotný software je asi to nejjednodušší, to je jako v každé jiné práci. Nějakým způsobem si ho osaháte. Nejtěžší je poznat herní systémy a pochopit to, co vlastně chceme hrát. Ani nevím, jestli jsem se to doteď naučil dostatečně, zdokonaluji se každým rokem.

Trvalo mi ale zhruba rok nebo dva, než jsem se vůbec odvážil říct nějaký svůj vlastní názor a věděl, že je opravdu relevantní. Hokej se ale neustále vyvíjí, takže tím, že na zápasy pořád koukám a rozebírám je, učím se každým utkáním a každou poradou. Tenhle proces nikdy nekončí.

Ranní přípravy, zápasový kolotoč a souhra s kolegou

Když se přesuneme do praxe, jak vypadá tvůj běžný pracovní den, když se zrovna nehraje?

V extralize se většinou hraje v úterý, v pátek a v neděli. Když vezmu třeba pondělí, na zimák přicházím většinou už v sedm hodin ráno. V tu chvíli už ale mám de facto všechno hotové a zpracované z domova, abychom se s trenéry měli rovnou o čem bavit.

Ráno si sedneme a řekneme si, co pustíme hráčům na poradě v 8:30, což bývá vyhodnocení předešlého zápasu. Pak následuje příprava na trénink, do kterého se snažíme zapojit věci, které nám v zápase nešly, a podle toho se volí i cvičení. V deset hodin začíná trénink, který natáčím.

Po něm si zase s trenéry sedneme, projdeme videa z ledu a já jim pak stručně nastíním přípravu na nadcházejícího soupeře. Tím pro mě netréninkový den na zimáku končí, ale doma si ještě dodělávám zápasy našeho dalšího soupeře a chystám poradu na další den.

A jak se tvůj režim promění v samotný hrací den?

Dopoledne máme většinou porady na speciální týmy, tedy přesilovky a oslabení, a rozbruslení. To už mám volnější, protože veškerá příprava je hotová, já jen pouštím video a slovo mají trenéři. Odpoledne před zápasem následuje hlavní porada na soupeře. Během samotného utkání jsem pak živě připojený k videu a rovnou si značkuji jednotlivé herní situace.

O přestávkách chodíme za kluky s tím, co bylo v třetině dobře a co špatně, po zápase si to znovu vyhodnotíme, vezmu si materiál domů na zpracování a druhý den jedeme nanovo. Určitě bych ale chtěl zmínit, že na to nejsem sám.

Mám tu kolegu Marka Soukupa, který se do toho zapojil po konci své hráčské kariéry a hrozně mi pomáhá. Postará se o spoustu věcí, které mě třeba tolik nebaví nebo na ně nemám čas, takže já se můžu soustředit na to hlavní. Jsem moc rád, že ho tady mám.

Jak na video reagují samotní hráči? Jsou v kabině i takoví, kteří si chtějí rozebírat každé své střídání?

Je to hodně individuální, hráč od hráče. Nedělám si iluze, že to video každý miluje, já jako hráč jsem určitě nebyl jiný. Snažíme se to ale dělat tak, abychom jim pomohli. Když už si s někým sednu individuálně, snažím se mu to podat pozitivně, abych ho neshazoval a neukazoval mu jen chyby. Spíš hledáme cesty, jak v zápase být lepší, na co si dát pozor a jak situace příště vyřešit líp.

Dneska už jsou navíc všichni takoví profíci, že si z videa každý vezme to, co potřebuje. Hraje se skoro obden, spousta věcí se opakuje, takže něco hráči určitě přecházejí, ale myslím si, že když to mají pořád na očích, dostane se jim to pod kůži i podvědomě. Dřív, v mých začátcích, za mnou kluci chodili sami častěji, že chtějí vidět svá střídání. Dneska už jsme spíš my těmi iniciátory, kteří jim ukážou, co je potřeba.

Máš mezi hráči nebo trenéry někoho, s kým se ti spolupracovalo vůbec nejlíp?

Z hráčů asi nechci nikoho konkrétně jmenovat. Největší radost mám vždycky z toho, když někomu něco poradíte, on to v následujícím zápase přesně tak udělá a ideálně z toho ještě padne gól. Co se týče trenérů, každý mi během kariéry něco dal, ať už víc, nebo míň.

Kdybych měl ale vyzdvihnout někoho konkrétního, byli by to právě Láďa Čihák s Jirkou Hanzlíkem, se kterými jsem začínal. Dali mi úplné základy, naučili mě tu práci dělat a já z toho pak mohl těžit i pod dalšími trenéry.

Tablety na střídačce a adrenalin při trenérských výzvách

Na extraligových střídačkách už nějakou dobu běžně vídáme tablety. Jak moc tuhle technologii využíváte přímo během hry?

Tablet na střídačce máme, využívají ho hlavně trenéři, kteří se potřebují podívat na konkrétní situace, aby mohli hráčům hned poradit. Není to úplně tak, že by si ho brali sami hráči hned po střídání. Letos jsme to navíc s kolegou Márou Soukupem rozdělili tak, že on má počítač se stejnými daty jako já.

O přestávce pak já jdu do kanceláře za trenéry a on míří s počítačem do kabiny za hráči, kteří se u něj můžou podívat na cokoliv, co zrovna chtějí vidět.

V letošní sezóně už máte na kontě čtyři úspěšné trenérské výzvy, další jste přidali v Lize mistrů. Jak takové rozhodování o „challenge“ probíhá v praxi?

Trenérská výzva umožňuje týmu požádat rozhodčí o přezkoumání sporné situace na videu, typicky ofsajdu nebo bránění brankáři před vstřeleným gólem. Pokud výzva neuspěje, tým dostane menší trest (pozn. red.).

To je vlastně úplně ta nejstresovější záležitost z celé naší práce. Máte na to v zápase zhruba jen nějakých 45 až 50 vteřin a během nich se musíte definitivně rozhodnout. Opět musím pochválit kolegu Máru, který během zápasu obsluhuje tablet a okamžitě mi připraví ten správný záběr, který k rozhodnutí potřebujeme.

S trenéry to máme nastavené tak, že tohle rozhodnutí jde čistě za námi. My jim jen dáme pokyn, jestli si výzvu vzít, nebo ne. Zatím jsme měli štěstí, že jsme se vždycky rozhodli správně.

Vybavíš si naopak z minulosti nějakou výzvu, která nevyšla a zpětně tě hodně mrzela?

Vybavím, ale to bylo ještě zhruba před třemi lety, kdy jsme neměli k dispozici současný kamerový systém. Tehdy jsme občas stříleli trochu naslepo a to mě pak mrzelo. Dneska už máme k dispozici devět různých kamer, na které se můžeme okamžitě podívat, takže materiál pro rozhodnutí je nesrovnatelně lepší. Technologie to hrozně posunuly a myslím si, že od zavedení těchto kamer jsme při výzvě neudělali chybu.

Kam se tvoje práce celkově posunula od dob, kdy jsi začínal, a jaké moderní vymoženosti dneska používáte?

Posunulo se to obrovsky a přijde mi, že tím, jak zjišťuji, co všechno se dá dělat líp, mám té práce každý rok o něco víc. Dneska už například pracujeme s mobilní aplikací pro hráče, kam jim nahráváme videa ze zápasů a přípravu na soupeře.

Centři tam mají rozebrané buly, gólmani se tam můžou dívat na soupeřovy nájezdníky a je tam i kompletní playbook. Obrovsky se posunul i samotný střihový software, takže už během zápasu dokážeme zpracovat daleko víc věcí než dřív.

Tři medaile z dvacítek v obýváku a plzeňské vzpomínky

Kromě plzeňské Škodovky působíš také u české reprezentace do 20 let. Jak ses k národnímu týmu dostal?

Bylo to zhruba před třemi nebo čtyřmi lety, kdy u dvacítky zrovna chyběl videokouč. Doporučil mě tam tehdy Denis Havel, což je videotrenér Vítkovic a zároveň šéf reprezentačních videokoučů. Známe se za ty roky z extraligy, tak mě oslovil, já jel na první turnaj, spolupráce se osvědčila a od té doby jsem u týmu zůstal.

Je velký rozdíl chystat videa na krátkodobém turnaji oproti dlouhodobé extraligové sezóně?

Samotná práce je hrozně podobná, snažím se ji dělat téměř stejně a poskytnout trenérům ten nejlepší možný servis a materiál pro rozhodování. Největší rozdíl je v čase. Na mistrovství světa dvacítek jdou zápasy strašně rychle za sebou, hraje se hodně „back-to-back“ a není tam tolik prostoru jít do úplných detailů. Musíme se spíš zaměřit v globálu na to, co týmu chybí, takže je to mnohem namáhavější z hlediska časového presu.

Hodně odlišná je ale samotná práce s mladými kluky oproti zkušeným extraligovým harcovníkům. Starší hráči se nechtějí každý den koukat na to, co udělali dobře a co špatně, takže je už necháváme trochu být a mají víc volnosti. S mladými je ta práce mnohem intenzivnější. Snažíme se jim neustále radit, aby se posouvali a jednou se z nich ti zkušení hráči stali.

S juniorskou reprezentací jsi zažil obrovské úspěchy, z mistrovství světa máš už tři medaile. Jak jsi tyhle momenty prožíval?

Každý rok, co jsem s dvacítkou na šampionátu byl, jsme přivezli placku. Nejprve ze Švédska, pak z Kanady a naposledy z Ameriky (MS juniorů 2024, 2025 a 2026, pozn. red.). Úplně nejhezčí pro mě byla hned ta první ve Švédsku.

Jako hráči se mi nikdy nepodařilo dostat se do nároďáku nebo dosáhnout takového úspěchu, takže jsem si tenhle sen splnil až díky své současné práci. Byl to neskutečný zážitek. Emoce jsou samozřejmě intenzivnější, když jste přímo na ledě jako hráč, ale i v téhle roli mě to hřálo opravdu hodně. Všechny tři medaile máme doma vystavené v obýváku, je to taková naše malá síň slávy.

🥉| Plzeňská stopa na MS U20 v Kanadě!

Rok se s rokem sešel a Česko opět zazářilo na mistrovství světa juniorů!👏🏻 Součástí bronzového tažení byl videotrenér Vojta Tulačka, k němu se přidal Adam Jiříček a kustod Petr Šulan, který v poslední době na co sáhne, to cinkne!😁👀 pic.twitter.com/XtkONG6PxG

— HC Škoda Plzeň (@HC_Plzen) January 6, 2025

Když se vrátíme zpátky do Plzně, jaký byl tvůj nejsilnější moment na klubové úrovni? A zažil jsi naopak nějakou velkou krizi?

Výsledkově největší úspěch přišel hned v mé první sezóně, kdy jsme postoupili do semifinále. Nejhezčí moment, který mám nejvíc v paměti, je ale z loňského čtvrtfinále proti Spartě. Hrálo se ještě ve staré aréně, byla plná hala a my je tam dokázali dvakrát porazit. Série pak sice nedopadla, ale ty dva zápasy byly nádherný okamžik.

A co se týče krizí? Těch je během sezóny spousta, pokaždé když se dvakrát třikrát prohraje, už začíná být menší krize. Za ty roky už si to ale tolik nepřipouštím, pracujeme pořád stejně, jen je zkrátka v kabině buď lepší, nebo horší atmosféra. Zaplaťpánbůh jsme tu nikdy nehráli o udržení nebo baráž, to je pak úplně jiný druh stresu a doufám, že se do toho nikdy nedostaneme.

Co bys na závěr poradil někomu, kdo by se chtěl v budoucnu také stát videotrenérem u hokejového týmu?

Zrovna loni mi volal jeden kluk, který dneska dělá videokouče v Litvínově, a ptal se mě na úplně to samé. Říkal jsem mu, že prvním předpokladem je, aby v nějakém klubu (ideálně ve městě, kde bydlí) bylo volné místo a chtěli ho tam. Musíte zkrátka poslat přihlášku a doufat, že vám dají šanci.

Pak už je to jen na vás. Žádný trenér nemá iluze, že tam přijdete a hned z vás bude nejlepší videokouč na světě. Základem je naslouchat trenérům, vnímat informace, o kterých se baví, a každým dnem se učit, přesně jako jsem začínal já. Neexistují na to žádné školy, které by vás připravily, ale pokud vás to bude bavit, budete se tomu věnovat a budete vnímaví, šance určitě přijde.

Tento rozhovor je součástí exkluzivního seriálu Srdce Škodovky v rámci mediálního partnerství sportovního portálu RUIK.cz a klubu HC Škoda Plzeň. Pravidelně vám přinášíme unikátní pohledy do zákulisí západočeského celku a odkrýváme realitu fungování profesionálního hokeje. Nezapomeňte si naladit i náš přidružený podcast Čtvrtá třetina! První epizoda s Adamem Měchurou je již venku.

Seriál Srdce Škodovky

Formát	Host	Téma
Podcast	Adam Měchura	zámořská realita a předsudky
Rozhovor	Alex Martinák	PR a marketing
Rozhovor	Vojtěch Tulačka	videotrenér

Všechny epizody podcastu najdete na stránce Čtvrtá třetina.