Srdce Škodovky: Marketing v extralize je jízda. Alex Martinák o zákulisí hokeje v Plzni, práci s cizinci i Lize mistrů

Alex Martinák zastává v hokejovém klubu HC Škoda Plzeň hned několik klíčových funkcí. Od marketingu a PR až po roli tiskového mluvčího a péči o zahraniční hráče. V detailním rozhovoru popisuje extrémní organizační nároky Ligy mistrů, vypráví úsměvné historky se zahraničními hokejisty a radí, jak se dostat k vysněné práci ve sportovním managementu.

• PR a marketingový manažer plzeňské Škodovky funguje pro zahraniční posily jako první kontakt a pravá ruka po příletu do Česka
• Organizace domácích zápasů, a obzvláště těch v Lize mistrů, představuje obrovský stres, při kterém se vždy najde nějaký ten organizační „fu*k up“
• Zájemcům o práci ve sportu radí začít u univerzitních týmů, kde je větší prostor pro kreativitu a sbírání zkušeností

Sportovní portál RUIK.cz a hokejový klub HC Škoda Plzeň spojují síly. S hrdostí představujeme nové mediální partnerství, díky kterému vám budeme pravidelně přinášet exkluzivní obsah. V našem seriálu Srdce Škodovky nahlédneme pod pokličku tradičního západočeského celku a vyzpovídáme klíčové osobnosti.

Těšit se můžete i na exkluzivní díly podcastu Čtvrtá třetina. První epizoda s útočníkem Adamem Měchurou o tvrdé zámořské realitě a předsudcích je již nyní online.

Muž mnoha funkcí a péče o cizince

Alexi, jaká je vlastně tvoje role v týmu a co všechno máš na starosti?

U nás je to hodně různorodé. I když si všichni navenek myslí, že je HC Škoda Plzeň velký tým – možná i kvůli fotbalu a faktu, že jsme čtvrté největší město –, opak je pravdou. Co se týče rozpočtu a celkového zázemí, jsme jeden z nejmenších týmů v extralize, což odpovídá i velikosti kanceláří a počtu lidí.

Nechci to říkat blbě, ale jeden člověk u nás má většinou dvě až tři funkce. Já aktuálně působím jako marketingový manažer, ředitel a koordinátor, do toho dělám PR manažera a s tím se pojí i role tiskového mluvčího. K tomu všemu se ještě starám o naše cizince.

Když přiletí nový zahraniční hráč, většinou ho vyzvedávám na letišti a hned se s ním seznamuji. Jsem ten úplně první kontakt, který v klubu má, provádím ho po městě i po bytě. Byt samotný sice zařizuje někdo jiný, to už bych nezvládl, ale jsem zkrátka jeho první pravá ruka, než si ho převezmou spoluhráči, kapitán a trenéři.

Když máš cizince takhle na starost, na koho vzpomínáš nejvíc nebo s kým sis vybudoval největší vztah?

Mně přijde, že mám se všemi skvělý vztah. Zatím jsem měl štěstí – musím to zaklepat –, že jsem vždycky narazil na dobré cizince. Někdo je samozřejmě výřečnější, někdo méně. První, kdo se mi vybaví, je Lotyš Kristians Rubins, s ním jsme fakt velcí kamarádi i mimopracovně.

Pak hodně vzpomínám na Turnera Elsona, který teď hraje v Bolzanu. Ten k nám přišel loni na podzim kvůli marodce a byla s ním skvělá sranda. Vzpomínám si, jak jsme museli jet řešit něco s jeho vízy na Kladno. Byla to šílená cesta, všude zácpy a bouračky, takže jsem s ním nakonec strávil celý den.

Nesmím zapomenout ani na Markuse Nenonena, který je teď v hradeckém dresu, to je taky super chlap. Nejraději bych ale vyzdvihl všechny, skvělý je třeba i Carter Robertson, takže mám se všemi parádní zážitky.

Tím, že primární jazyk všech není angličtina, nastala někdy nějaká jazyková bariéra?

Ze začátku spíš z mojí strany. Když jsem do klubu nastupoval, moje angličtina nebyla na takové úrovni, ale práce mě hodně posunula, zvlášť teď díky Lize mistrů, kde je všechno v angličtině. Občas jsem ale plaval v odborných názvech, třeba když se řešila cizinecká policie a víza.

Zábavná jazyková bariéra nastala nedávno s Carterem Robertsonem. Přišel za mnou do kanceláře, že prý shání „ejfór“. Pořád opakoval „ejfór, ejfór“ s tím, že mu dole v kabině řekli, ať jde za mnou. Já si říkal: „Co to proboha je ta ejfór?“ Až pak šel kolem trenér juniorky Jirka Hanzlík a se smíchem mi vysvětlil, že po mně chce prostě čistý bílý papír A4. Já to do té doby nedokázal pochopit.

Jinak ale všichni cizinci mluví anglicky perfektně, ať už jsou to Finové, nebo Kanaďani. Třeba Igor Merežko kromě angličtiny rozumí perfektně i česky.

Cesta k hokeji aneb z autocentra až k extralize

Angličtina zřejmě byla nutností. Jak ses ale k téhle práci celkově dostal? Čekal jsi, že to bude až takhle komplexní?

Zhruba od dvanácti let jsem věděl, že chci být u sportu, ať už jako sportovec, nebo v managementu. Čím jsem byl starší, tím víc jsem chápal, že nohama ani rukama to nepůjde, tak to musí jít hlavou. Už od poloviny střední školy jsem cílil na to, že odmaturuji z marketingu a PR.

Věděl jsem, že tímto směrem chci jít dál, ale když jsem se hlásil na vysokou školu, nechtělo se mi z Plzně a marketing tady zrovna nebyl. Šel jsem tedy na ekonomku, která mě vůbec nebavila, a začal si hledat brigády. Našel jsem si pozici marketingového asistenta v autocentru u pana Šmuclera, ze které se postupně stal full-time job.

K tomu jsem ve volném čase napsal Vildovi Fraňkovi na LinkedIn, že chci pomáhat plzeňským Akademikům, abych přičichl ke sportu. Vilda si ťukal na čelo, proč chci dělat další práci, když už jednu na plný úvazek mám, ale vzal mě.

Když pak pan Šmucler plzeňský hokej koupil a zjistil, že se motám kolem Akademiků, nabídl mi pozici u Indiánů. Bral jsem to všemi deseti a za tři měsíce už jsem byl u áčka. Je to neskutečná jízda. Věděl jsem, že to bude náročné, ale nečekal jsem, že až takhle. Každopádně je to příjemně náročné.

Běžný den vs. zápasový kolotoč a extrémní Liga mistrů

Jak vlastně vypadá tvůj běžný pracovní den, když se zrovna nehraje?

To je hodně rozmanité. Většinou přijdu do kanceláře mezi půl devátou a devátou, udělám si snídani a čtu maily, které jsem kvůli zápasům zanedbal. Je to klasická kancelářská práce – vyřizování e-mailů, vymýšlení obsahu na sociální sítě a příprava na další zápasy.

Máme hodně porad s obchodním oddělením a dalšími kolegy. Plánuji si schůzky s mediálními i běžnými partnery klubu a pomáháme jim se zviditelněním. Neustále také sedím s kameramanem a fotografy, pořád něco vymýšlíme a posouváme to dál. Každý den je jiný, což je na tom to krásné.

Jak se ten program změní v zápasový den, ať už hrajete doma, nebo venku?

Domácí zápas je pro mě jednoznačně nejtěžší. Zařizuji tu úplně všechno od A do Z. Od akreditací pro novináře a fotografy až po takzvanou „Run of Show“, což je detailní programový scénář, který dáváme dohromady s produkcí kostky. Musím sepsat texty pro moderátora, připravit s kolegou grafiky a vymyslet celý program.

Pak chystám manuál i pro hostující tým, kde mají rozepsané, v kolik jdou na rozbruslení a na nástup. Do toho dělám sociální sítě, natáčíme, fotíme. Pokud jsou před zápasem nebo během něj nějaké ceremoniály, asistuji u nich a koordinuji je.

Během těch 26 domácích zápasů v základní části se vždycky stane aspoň jeden „fu*k up“. Obzvlášť když přijede televize Oneplay s velkým přenosem a musí se chystat předzápasové rozhovory. Pokud mám všechno načasované „na knop“ a něco se pokazí, úplně mi to rozbije plán.

Naopak u venkovních zápasů s kolegou z Karlových Varů s nadsázkou říkáme, že si na ně jezdíme odpočinout. Scénář a režie nás míjí, chystáme si jen články na web, pozápasové rozhovory a sítě. Potkáváme se s médii a našimi protějšky z hostujícího klubu, ale ten největší organizační stres tam není.

A co zápasy v hokejové Lize mistrů?

To je absolutní a extrémní extrém. Všechno ze strany Ligy mistrů je striktně nalajnované a mají svá přísná reklamní pravidla. Vzhledem k tomu, že nemáme všude LED panely, musíme ručně zakrývat statické reklamy a střídačky, po postupu do play-off i reklamy pod ledem a přelepovat plexiskla.

Vizuál celé haly se zkrátka musí kompletně předělat. Předzápasové i pozápasové rozhovory fungují jinak. Mám tam povinné organizační schůzky před zápasem i po něm s televizí a delegáty, kterých se musím účastnit. Jejich scénář doplňujeme o naše věci a pak ho celý překládáme do češtiny.

A venkovní výjezdy v CHL? Tam řeším letenky, ubytování, jídlo, transfery i časy tréninků. Realizační tým z toho měl zpočátku hlavu kolem, ale byla to obrovská zkušenost a klidně bych do toho šel znovu.

Work-life balance a vliv kabiny na atmosféru

Tím, že se hraje hlavně o víkendech, jak těžké je najít si nějaký work-life balance?

Když hrajeme doma v pátek a v neděli, tak work-life balance prostě neexistuje, jsem neustále na zimáku. Snažím se věci připravovat už den předem, abych měl rezervu na případné zádrhely, ale i tak je to stres. Jak už jsem říkal, když jedeme ven, tak si u toho aspoň trochu odpočineme.

Máš to nastavené jako hráči, že ta pravá pohoda v práci přichází až ve chvíli, kdy tým vyhrává?

Rozhodně. Řídíme se tu pravidlem, že vše děláme primárně pro hráče a pro jejich maximální komfort. Všichni kolem kabiny se na tým vždycky nacítí. Zažil jsem tu sezónu, kdy jsme byli druzí po základní části nebo když jsme teď vedli skupinu v Lize mistrů, ale zažil jsem i období, kdy jsme se plácali dole, skončili dvanáctí a šli do předkola.

Když se nedařilo, skoro jsem se bál jít dolů a řešit s klukama natáčení pro sítě nebo jiné mimozápasové povinnosti. Ale když se daří, když kluci přejedou Rögle nebo otočí zápas se Skellefteou, je to ta úplně největší odměna.

Husí kůže a krizové situace

Měl jsi z nějakého zápasu vyloženě husí kůži? Která je tvá nejoblíbenější vzpomínka?

Těch momentů bylo hodně. Fantastický byl loňský zápas v Mladé Boleslavi, kde jsme si zajistili přímý postup do čtvrtfinále, což se Plzni dlouho nepovedlo. Extrémní zážitek byla domácí otočka s Vítkovicemi z 0:2 na 5:2 v posledním kole základní části, čímž jsme vybojovali druhé místo a postup do Ligy mistrů.

V poslední minutě lidi stáli, řvali a naprosto mě to pohltilo. Skvělé bylo i čtvrtfinále se Spartou, kdy fanoušci stáli pomalu i na oknech a vrátila se ta pravá plzeňská hokejová euforie. Také nesmím zapomenout na mou první sezónu a výhru v derby na Winter Classic pod širým nebem v Klingenthalu – bylo to náročné, ale všechno perfektně vyšlo.

Neskutečné emoce přinesl také speciální zápas k 80. výročí osvobození Plzně, kdy jsme s památečním znakem Indiána v prodloužení otočili zápas z 0:2 a 6500 lidí vyletělo ze sedaček. Jsem v Plzni narozený a od mala žiju jako fanoušek, takže mě to hřeje i vnitřně.

A nesmím opomenout ani to, že máme super partu v realizačním týmu, zajdeme na večeři a umíme si udělat srandu, takže mám i spoustu skvělých společných vzpomínek z výjezdů, i když jsou to historky spíš mimo éter.

Když ale přijdou stinné stránky, vybavíš si nějakou velkou krizovku, kterou jsi musel narychlo hasit?

Každý udělá občas nějaký „fu*k up“, zvlášť při takovém návalu práce. Člověk občas něco zazdí nebo na něco zapomene. Vždycky se to snažím rychle vyřešit a pak to z hlavy raději úplně vytěsnit. Určitě se stalo něco velkého, za co jsem se musel i omlouvat, ale já si teď fakt na žádný konkrétní průšvih nedokážu vzpomenout. Hrozně rád bych na sebe něco prásknul, ale hlava mi to asi milosrdně vymazala.

Jak získat vysněnou práci ve sportu

Kdyby si tento rozhovor četl někdo, kdo chce taky pracovat ve sportu, jaká je nejlepší cesta, jak se do klubu dostat?

Stoprocentně bych doporučil ozvat se univerzitnímu hokejovému týmu u vás ve městě. Liga se neustále rozšiřuje, propojuje se to se školami a za marketingové stáže se dají získat i kredity. Tamní týmy dělají skvělou práci a navíc je tam neomezený prostor – můžete si vyzkoušet cokoliv.

Ti kluci trénují v sedm ráno, v pět odpoledne nebo v deset večer, takže se to dá skloubit. V extraligovém nebo prvoligovém áčku už je to mnohem vážnější, jsou tu složité schůzky, přísné požadavky a není to vždycky jen zábava.

Proto všem studentům radím, ať jdou do univerzitního hokeje nebo klidně do třetiligového či divizního fotbalu, kde založí Instagram a zkusí si natáčet videa. Druhou skvělou variantou je zaměřit se na mládež. Profesionální kluby teď zakládají samostatné sociální sítě pro mládežnické kategorie. Vezměte kluky na led, natočte s nimi nějaké srandy, dejte jim mikrofon na trénink.

I my z našich pozic na tyhle věci hrozně moc koukáme. Když k nám někoho do týmu hledáme, chceme vidět přesně takové zapálení a zkušenosti. V den zápasu je té práce tolik, že pokud pro to člověk není naprosto nadšený, nemá šanci to ustát.

Tento rozhovor je součástí exkluzivního seriálu Srdce Škodovky v rámci mediálního partnerství sportovního portálu RUIK.cz a klubu HC Škoda Plzeň. Pravidelně vám přinášíme unikátní pohledy do zákulisí západočeského celku a odkrýváme realitu fungování profesionálního hokeje. Nezapomeňte si naladit i náš přidružený podcast Čtvrtá třetina! První epizoda s Adamem Měchurou je již venku.