Proti Norsku zazářila elitní česká formace: Bída – Zmar – Utrpení

Komentář – Český národní tým předvedl proti Norsku absolutně bezkrevný výkon. Výsledkem je zcela zasloužená a ostudná porážka 1:4. Hokejová reprezentace dosáhla vrcholu vlastního zmaru. Zastaralá defenzivní taktika, zarputilé ignorování dravosti mladých talentů a neochota reagovat na nepříznivý vývoj ukázaly naši taktickou zaostalost. Jestli se proti Slovákům ukázala lajna Klika – Štěstí – Náhoda, tak v pondělí se do září reflektorů dostali Bída – Zmar – Utrpení.

• Česko poprvé po šestnácti letech podlehlo Norsku
• Seveřané se opírali o obrovskou energii mladých hráčů na rozdíl od Čechů
• Hra v početní výhodě představuje naprosté sportovní zoufalství bez jakékoliv myšlenky či nutného důrazu

Lekce z moderního hokeje v přímém přenosu

Předturnajové obavy z velmi opatrného skládání českého hokejového týmu se bohužel naplnily do posledního detailu. Norská hokejová reprezentace nám nastavila naprosto dokonalé zrcadlo moderního pojetí hokeje.

Seveřané se velkých zápasů vůbec nebáli a do nejdůležitějších rolí bez okolků nasadili dravé mládí. Talentovaní hráči dostávají obrovský prostor na ledě. Trenéři jim bezmezně věří a staví na nich svůj budoucí úspěch.

Je to přesně ta cesta, o které se u nás dlouhodobě pouze teoretizuje. Zatímco Norsko létá po kluzišti s obrovskou energií, naše střídačka svůj vlastní talent tvrdohlavě dusí.

Tomáš Galvas byl degradován do role pouhého sedmého obránce. Matyáš Melovský skončil mimo hlavní rotaci jako odložený třináctý útočník. Tomáš Cibulka po jediné viditelnější chybě zamířil rovnou na tribunu. Jeho místo přitom zaujal defenzivně laděný a výrazně pomalejší hráč.

Jaroslav Chmelař navíc zůstává utopený až ve čtvrté lajně. Jeho agresivita a důraz jsou přitom pro moderní hru zcela klíčové. Tento do očí bijící konzervativní alibismus zkrátka sráží celý tým do kolen.

Zoufale prokouknutý systém a přesilovkové šílenství

Největší ofenzivní bolestí je jednoznačně hra v početní výhodě. Jde o ryzí sportovní zoufalství bez chuti a zápachu. Naše přesilovky připomínají učebnicovou definici šílenství. Neustále a zarytě opakujeme jeden a ten samý vzorec. Zoufale neefektivní střela z kruhu obvykle bez jakéhokoliv nebezpečí končí až za mantinelem.

V předbrankovém prostoru panuje smutná prázdnota. Nikdo se nestaví do rány. Nikdo důrazně necloní brankáři. Absence urostlých hráčů z širší nominace se zde ukazuje v plné nahotě.

Herní systém národního týmu působí těžkopádně a staticky. Soupeřům k úspěchu stačí nečekaně málo. Zcela jednoduše nás takticky zpomalují už ve středním pásmu.

Nepouštějí nás do žádných nebezpečných ofenzivních rotací a pohodlně tak eliminují naši útočnou snahu. Realizační tým je navíc na střídačce expertem v ignorování vývoje zápasu. Nejsme schopni hru včas oživit, zrychlit ani překvapit. Po dlouhých šestnácti letech jsme nenašli recept na norskou defenzivu.

Upracovanost bez lehkosti a ztráta identity

Český hokej působí na mezinárodním fóru nesmírně rozpačitým dojmem. Dokážeme sice předvést precizní zápas a srazit favorizované Švédy, ale vzápětí herně padneme. Výkony létají z extrému do extrému. Hokejisté hrají bez jakékoliv potřebné lehkosti.

Všechno je na ledě maximálně upracované. Puky často jen zbytečně nahazujeme podél mantinelů a v útočném pásmu nám chybí moment překvapení. Odstavování talentovaných hráčů z důležitých pozic za drobné chyby je naprosto kontraproduktivní.

Hokej na této úrovni vyžaduje enormní rychlost, tvrdost a schopnost nečekaného zakončení. Pokud tyto atributy ztratíte na úkor taktické opatrnosti, evropský styl zkrátka k úspěchu nevede. S tímto tvrdohlavým přístupem a bez okamžitého zapojení dravé krve nás ve vyřazovacích bojích čeká kruté vystřízlivění.

Zahozená budoucnost: Místo druhých houslí jen bubnování do popelnice

Nejenže si po očekávaném konci ve čtvrtfinále pravděpodobně sbalíme kufry a vyrazíme maximálně tak směr Máchovo jezero, ale co je mnohem tragičtější, trestuhodně se nám nepodařilo předat neocenitelné zkušenosti mladým hráčům.

Jejich přirozený mezinárodní vývoj se v národním týmu kvůli ustrašenosti trenérů zase o další rok zbytečně zbrzdil. Neúprosně se nám přitom krátí čas do dalších vrcholných turnajů za účasti těch absolutně nejlepších z nejlepších.

Na akcích typu best-on-best budeme při tomto tempu stagnace hrát při nejlepším scénáři opět jen druhé housle. A pokud se v našem celkovém hokejovém myšlení něco opravdu radikálně nezmění, nebudeme mít za chvíli ani na ty housle. Skončíme zkrátka u toho, že budeme jen smutně bubnovat klackem do popelnice někde venku za zimákem.

Samotný sportovní neúspěch by přitom vlastně vůbec nebyl takový problém, kdybychom na ledě viděli jasnou vizi a naději do dalších let. Kdybychom mohli s hrdostí sledovat mladou nastupující generaci. Kdybychom měli možnost fandit kreativním a extrémně pohyblivým talentům, jako jsou Petr Tomek, Adam Benák či Adam Jiříček.

Nebo se opírali o neústupné dříče a nepříjemné provokatéry typu Petra Sikory, kteří by na ledě nechali duši a soupeřům nedali metr ledu zadarmo. Nezbývá tak už nic jiného než doufat, že blížící se konec Radima Rulíka na reprezentační střídačce bude znamenat i definitivní konec této koncepční a herní bídy.

Český hokej zoufale potřebuje nástup něčeho nového a odvážného. Něčeho, z čeho se nám všem konečně vrátí ta opravdová a nefalšovaná radost ze sledování národního týmu.

Zdroj: Autorský článek