Stinné stránky hokejové slávy nedohnaly jen Vránu. Historie pamatuje i smutnější příběhy

Góly, emoce, tvrdé srážky, šarvátky, burácející tribuny a nezkrotná zábava. Tohle je stručný součet toho, co na hokeji fanoušci tolik milují. Jenomže na úplném konci této zábavy je taky bolest, stres a utrpení, jenž mnohdy končí bez potlesku tribun a se slzami v očích. Tam, kde končí hokejová zábava, nastává mnohdy doba temna.

Když vidíme v hokeji nějaký ostrý hit směřující do oblasti hlavy, po kterém nevydrží ani helma na svém místě, řeší dnes zástupci disciplinární komise výši trestu, která mnohdy vystoupá k zákazu činnosti na několika zápasech.

Zatímco jedna strana publika s těmito tresty souhlasí, ta druhá říká věty typu: „To už dneska není ani pořádný hokej, jako kdysi. Za chvíli aby se hráči navzájem ani nedotkli.” Jenomže málokdo si uvědomuje, že jde v těchto situacích opravdu o zdraví. A když ne v daný moment, tak třeba někdy v budoucnu, klidně až za mnoho let po skončení kariéry.

Často možná hráče trochu moc kritizujeme. Tamten jezdí jako lemra, ten druhý zase nejde do pořádného souboje. Ale abychom byli spravedliví, měli bychom v některých případech stát za nimi. Sportovci jsou lidé, jako my.

Řeší každodenní starosti a trable v rodinách, ve vztazích, ve financích, zkrátka úplně ty stejné životní situace, jako my. Že je vidíme na hřišti s úsměvem po vstřeleném gólu, tak to ještě neznamená, že se smějí i v běžném životě. 

Většina z nich se točí ve stejném kolotoči už od útlého mládí. Zatímco běžný puberťák si užívá školní život na koleji, kde ochutnává první pocity svobody dospělého člověka, hráči, které dnes sledujeme ve slavné NHL, tohle mládí většinou neměli. Od začátku dospívání je na ně vyvíjen tvrdý tlak na trénink a výsledky.

Pak, když se jim podaří úspěšně naskočit do velkého kolotoče dospělého hokeje, přichází tlakoměr fanoušků nebo jejich chlebodárců. V ideálním případě si v následujících letech vydělá hokejista dostatek peněz, aby mohl druhou polovinu života trávit více v klidu.

Jenomže ne vždy se to takhle krásně podaří. Ideálním příkladem je Jakub Vrána, který nedávno nastoupil do Asistenčního programu NHL a NHL PA. Tento program slouží k tomu, aby se hráčům dostala pomoc, dostanou-li se do těžké životní situace. V minulosti tento program navštívilo mnoho hokejistů.

Například Bobby Ryan se několik let potýkal s problémy s alkoholem, až nebyl nakonec schopen si plnit své klubové povinnosti. Program navštívil i brankář Robin Lehner, jenž se v průběhu života potýká s bipolární poruchou. Kvůli psychickým problémům musel přerušit v létě kariéru také Carey Price.

U Jakuba Vrány není sice důvod blíže specifikovaný, v zákulisí se ale mluví o návykových látkách. Kdo by to byl řekl v květnu, kdy slavil s českým národním týmem zisk bronzových medailí z mistrovství světa? Život je hold jako horská dráha a v kariérách sportovců to platí dvojnásob.

Zhruba jedna pětina vrcholových sportovců trpí depresemi a úzkostnými stavy. Bývalí hráči se dostávají až téměř k hranici 40 %! I když si většina z nás řekne, že se jedná na pohled o šťastné lidi. Jsou slavní, krásní, bohatí a mají vše, nač si vzpomenou. Tohle zkrátka tak úplně neplatí.

Této problematice jsme se taky věnovali v nejnovějším díle hokejového video podcastu Ruik Talk.

TRAGICKÉ PŘÍPADY

Někdy jsou to tyhle psychické problémy, které vedou k problémům pod neustálým tlakem veřejnosti. Když se vrátíme na začátek tohoto tématu, nesmíme opomenout následky, kterými hráči trpí po tvrdých nárazech do hlavy.

V těch lepších případech, jako je například Eric Lindros nebo Rick Nash, dochází k předčasnému konci kariéry. Pak jsou tady ale daleko horší případy. Hráči jsou nuceni tyto bolesti často tlumit hromadou prášků, které mají na tělo a mysl člověka z dlouhodobého hlediska naprosto destrukční účinky.

Tvrdé nárazy do hlavy způsobují hráčům vážná onemocnění mozku, příbuzné Alzheimerově chorobě. Posttraumatické stresové poruchy jsou také vyvolané důsledky otřesů mozku. Bývalí hráči s těmito následky často přemýšlejí o sebevraždě.

Tohle je jen stručný výčet případů, které skončily tragicky:

Steve Montador – 35 let
(sebevražda, trpěl bolestmi hlavy a depresemi)

Derek Boogaard – 28 let 
(zemřel po smíchání alkoholu a prášků proti bolesti)

Bob Probert – 45 let 
(zkolaboval při jízdě ve člunu, následky z hokejové kariéry)

Rick Rypien – 27 let 
(sebevražda)

Wade Belak – 35 let
(sebevražda)

Případů bychom samozřejmě našli ještě daleko víc. Daleko šokující je věk, ve kterém tito borci odešli. Přitom měli jen stejné sny, jako každý malý hokejista. Být dobrý v tom, co milují.

Je dobře, že se hokej postupně vyvíjí jiným směrem. Tvrdých nárazů a bitek ubývá. Sice to dělá na oko z hokeje menší show, ale ve výsledku jde v budoucnu doslova o záchranu mnoha životů. 

Stejně tak je dobře, že NHL a jejich hráčské odbory myslí na situace, kdy se mohou v těžké životní situaci ocitnout. Sami si finančně dotují program, který mohou někdy potřebovat. 

V Česku zatím komplexní pomoc v těchto případech neexistuje. Nejen tragické propady z minulosti, ale také čerstvé problémy Jakuba Vrány by měly být pro něco podobného dostatečným impulzem.

Zdroj: NHL, Ruik Talk