Olympijský hokej tři na tři: Bláznivý nápad nebo grandiózní zábava?

KOMENTÁŘ – Už jednou tady jeden člověk zcela vážně tuhle myšlenku do hokejového světa vypustil. Před dvěma měsíci řekl jeden z kandidátů na hlavu IIHF (Mezinárodní hokejová federace) Henrik Bach Nielsen, současný prezident Dánské asociace ledního hokeje, že zbrusu nový formát hokeje tři na tři na olympiádě by mohl být zajímavou myšlenkou.

To bylo v době, kdy byl Nielsen jedním z pěti kandidátů na post prezidenta IIHF. Už tehdy měla myšlenka celkem rozporuplné reakce. Na jednu stranu se může jednat o revoluční změnu, která vnese do hokejového prostředí čerstvý vzduch, pro některé to však může vypadat jako nabourání současných tradic.

Tak či tak mi tenkrát přišlo, že se Nielsen snaží touto cestou získat hlavně body navíc, aby se právě on stal nejvýše postaveným mužem v mezinárodním hokeji. K novému formátu tři na tři ještě navrhoval různé dovednostní soutěže o olympijský kov.

NA JEDNÉ LODI

Nielsen se nakonec šéfem IIHF nestal, post obsadil kanadský rodák žijící v Evropě Luc Tardif. Po několika týdnech vybavování kanceláře a rozkoukávání se, teď celou vizi šíleného hokeje tři na tři defacto posvětil. A pokud celou myšlenku podporuje kromě IIHF taky MOV (Mezinárodní olympijský výbor), dá se to už považovat za vážnou diskusi.

Jistá soudržnost všech členů IIHF spočívá v tom, že cílem číslo jedna je hokej v celosvětovém měřítku stále posouvat. Disciplína hraná na menší ledové ploše s určitými změnami v pravidlech toho může částečně dosáhnout.

Každá mince má však dvě strany. Přidání této disciplíny na akci pod pěti kruhy bude patrně obnášet docela dost komplikací. 

Na první pohled se jedná určitě o atraktivní krok. Stačí se jen podívat na prodlužované zápasy v klasickém formátu, kdy se už teď běžně hraje tři proti třem. Otevřený sebevražedný hurá hokej diváky baví, možná baví i hráče. Otázka však je, jak by se oni sami k tomuto kroku postavili.

STEJNÁ HRA, JINÝ SPORT

Jaromír Jágr vždy s oblibou říkával: „Hokej na velkém a málem kluzišti má jenom stejný název, je to ale úplně jiný sport.” Řeč byla o rozdílných rozměrech kluziště v Severní Americe a Evropě, jinak se však až na pár dalších detailů vždy jednalo o hokej tak, jak jej známe od dětství.

Vrcholoví sportovci trénují na olympijské hry dlouhé měsíce i léta. Tak, aby byli připraveni na vrchol své sportovní kariéry, který už se v pravidelném čtyřletém horizontu nemusí znovu opakovat.

Hokejisté mají všeobecně na olympiádě poměrně náročný program. Český tým třeba tentokrát v Pekingu nebude čekat ani jeden trénink, přičemž se vrhnou rovnou do ostrého zápasu. V nabité sezóně NHL, která čítá jen v základní části 82 zápasu, se hraje o každý den.

Myšlenka samostatného formátu tři na tři počítá s tím, že by byla určena jen pro ty absolutně největší hokejové superstar. Svým způsobem se dá říct, taková velkolepá exhibice o medaile.

Každý sportovec chce být však na olympiádě na svou disciplínu maximálně připraven. Samotný turnaj zahrnuje mezi zápasy také tréninky, rovněž je potřebný čas věnován regeneraci. Že by si v tomhle všem ještě nejlepší hráči střihli nějakou tu fyzicky náročnou aktivitu o medaili navíc?

Každý, kdo jen trochu hokej sleduje, tak ví, že prodloužení tři na tři se hraje ve zběsilém tempu, a že je vyloženě založené na bruslení. Zmenšené hřiště a zkrácený čas by v tomto případě nebyly pro hráče nějakým ulehčením, ale naprosto nezbytným krokem. 

I tak se dá předpokládat, že dají současní hráči přednost spíše klasickému hokeji. Sám dám ruku do ohně za to, že ani trenéři reprezentací by nebyli rádi, kdyby jejich nejlepší hráči ždímali své síly v další disciplíně.

SAMOSTATNĚ? MOŽNÁ…

Větší potenciál by mělo, kdyby se tohoto osekaného formátu účastnili hráči, kteří nebudou mít s hlavním hokejovým turnajem nic společného. Samozřejmě by se pořád jednalo o plnohodnotné špičkové hokejisty, nicméně ne ty největší hvězdy pod sluncem.

Na druhou stranu, tohle zase bere vítr z plachet prezidentovi IIHF Lucu Tardifovi o jeho vzrušující představě, kdy vidí na ledě v přímém souboji Connira McDavida a Leona Draisaitla, jak si pohrávají s větším prostorem, kde naplno vynikne jejich mimořádná genialita.

Celkově si myslím, že by z toho vznikl nakonec samostatný sport, který by měl na tuhle disciplínu plně specializované borce.

Inu, myšlenka je to hezká. Jenom bude třeba k dokonalosti zapojit daleko více mozkových buněk.

Zdroj: IIHF