Mentální kouč Jiřího Lehečky: Paradoxně nejtěžší bývají chvíle, kdy vše jde podle plánu

Před startem US Open poskytl mentální kouč Jiřího Lehečky Vít Schlesinger exkluzivní rozhovor pro Ruik. Hovořil o psychice vrcholového tenisu, dlouhodobé sebedůvěře i o tom, zda je pro českou jedničku náročnější nastupovat do role favorita, nebo outsidera.

• Vít Schlesinger vysvětluje, proč patří tenis mezi mentálně nejnáročnější sporty
• Mentální kouč Jiřího Lehečky popisuje jeho největší přednosti i podobnosti s Tomášem Berdychem
• Řeč přišla také na budování sebedůvěry, tlak role favorita a práci s vnitřním dialogem během zápasu

Mentální síla rozhoduje

Jiří Lehečka se před startem US Open bude spoléhat nejen na svůj tenis, ale také na mentální připravenost. Právě psychická stránka výkonu často rozhoduje o tom, zda hráč zvládne klíčové momenty zápasu, tlak očekávání nebo náročnou sezonu na okruhu ATP.

Vít Schlesinger, který s českou jedničkou spolupracuje, v exkluzivním rozhovoru pro Ruik přiblížil zákulisí mentální přípravy, popsal Lehečkovy nejsilnější stránky a vysvětlil, proč bývá role favorita často těžší než pozice outsidera.

Největší souboj se často odehrává v hlavě

Nevěnujete se pouze tenistům, jak byste porovnal mentální náročnost tohoto sportu s jinými? Kde je tenis mentálně nejtěžší oproti jiným sportům, kterým se věnujete? Je v některých aspektech naopak jednodušší?

„Každý sport má své specifické mentální výzvy. Tenis je podle mě výjimečný hlavně mírou individuální odpovědnosti. Když se něco pokazí, není se za koho schovat. Na kurtu jste úplně sám se svými rozhodnutími i emocemi. A pod drobnohledem diváků.

Navíc tenis nemá klasický časový limit. Zápas může být za hodinu hotový, ale také se může táhnout několik hodin. Můžete vést 4:1, být dva míče od vítězství a za chvíli je všechno jinak. To vytváří obrovský prostor pro práci s psychikou.

Na druhou stranu má tenis jednu velkou výhodu – každé podání je nová příležitost. Uděláte chybu a za několik vteřin můžete začít znovu. V týmových sportech může jedna chyba ovlivnit náladu celého mužstva. Čím více spoluhráčů, tím víc je věcí, které nemůžete ovlivnit. Tenista má v tomto smyslu obrovskou míru kontroly. Jen se ji musí naučit využívat.“

Jaké konkrétní situace během tenisového utkání jsou běžně největšími výzvami ke zvládnutí?

„Největší výzvou bývají paradoxně situace, kdy se nic dramatického neděje. Člověk vede, všechno jde podle plánu a najednou třeba začne přemýšlet o tom, že je to nějaké až moc snadné, co když o náskok přijde. To může zbytečně rozhodit soustředění.

Velmi náročné jsou také momenty po chybě. Ne samotná chyba, ale to, co si hráč řekne během následujících několika sekund. Jedna chyba totiž nemusí nic znamenat. Naučit se pracovat se svým vlastním vnitřním hlasem v takových nepříjemných situacích, to je cesta k mistrovství.

A pak jsou samozřejmě hodně klíčové koncovky setů a zápasů. To je těžké, protože když už máte pocit, že je výhra na dosah, tak je snadné sklouznout v myšlenkách do budoucnosti, chtít ten závěr jakoby přeskočit. Přitom je ještě pořád potřeba zůstat v přítomnosti, ve které se pořád hraje.“

Berdych a Lehečka

Každý hráč je určitě něčím specifický, můžete jmenovat nějakou silnou stránku osobnosti Jiřího Lehečky?

„Jirka má podle mě velmi silnou kombinaci profesionality, ambice a vnitřní citlivosti. Je to člověk, kterému na jeho výkonu opravdu záleží, ale zároveň má schopnost se na věci podívat z odstupu, přemýšlet o nich a pracovat na nich.

To je pro vrcholový sport obrovská výhoda. Nestačí být jen talentovaný nebo tvrdě pracovat. Na určité úrovni už rozhodují velmi jemné věci – schopnost učit se, adaptovat se, přijmout nepohodlí a neztratit přitom sám sebe.

A právě u Jirky vidím velký potenciál v tom, že se neustále vyvíjí. Podle mě je právě tohle u sportovce jedna z nejcennějších vlastností.“

Vaším svěřencem byl také Tomáš Berdych, najdete nějakou podobnost mezi ním a Jirkou? A kde naopak vidíte největší rozdíl mezi nimi?

„Podobnost vidím především v jejich profesionálním přístupu, a že oba mají vysoké nároky sami na sebe. Oba zároveň pochopili, že na nejvyšší úrovni nestačí pouze dobře trénovat. Člověk na sobě musí pracovat komplexně – na kurtu i mimo něj.

Rozdíl je podle mě hlavně v jejich osobnosti a v tom, jakým způsobem každý z nich prožívá určité situace. Každý sportovec má jiný „operační systém“. A právě proto podle mě neexistuje univerzální mentální návod, který by fungoval na všechny.

To je také důvod, proč svou práci nevnímám jako učení nějakých triků. Mnohem důležitější je, aby sportovec převzal odpovědnost za sebe a stával se odborníkem na své nejen fyzické, ale i mentální tělo a hledal způsob, který je přirozený právě pro něj.“

Favorit, nebo outsider?

Co je pro Lehečku nejtěžší mentální situace: být favorit, nebo outsider? Jak se jeho mentální nastavení liší v zápasech, kde je favorit, oproti těm, kde jde proti hráčům TOP 10?

„Být favoritem je často mentálně náročnější, než si lidé myslí. Když jste outsider, máte zdánlivě o dost více svobody, můžete takzvaně jen překvapit. Když jste favorit, máte pocit, že musíte potvrdit něco, co od vás okolí očekává, a to může být paradoxně svazující. Ale záměrně říkám ‚zdánlivě‘. Protože právě přemýšlení v těchto předem daným kategoriích je to, co nás často drží zpátky. Skvělí sportovci se snaží spíše nepropadat těmto příběhům, i když je to těžké.

Proti hráči TOP 10 může být paradoxně jednodušší být naprosto přítomný, protože není potřeba nic dokazovat. Pozornost se přirozeně přesune k samotné hře.“

Hlavně se nepranýřovat

Jak se u Jiřího buduje dlouhodobá sebedůvěra? Co je pro budování dlouhodobé sebedůvěry klíčové během sezóny, která má 11 měsíců a minimum času na mentální regeneraci?

„Dlouhodobá sebedůvěra nevzniká tím, že si člověk bude opakovat, že je dobrý. Vzniká zkušeností, že se na sebe může spolehnout a ví, kým je. Tím myslím zejména své vnitřní hodnoty. A to se buduje každý den. Tím, že člověk dodrží, co sám sobě slíbil. Tím, že zvládne nepříjemný moment. Tím, že se po špatném zápase dokáže vrátit zpátky. A taky tím, že se naučí, že jeho hodnota nestojí na sportovních výsledcích. Nejen u sportovců je hodně nebezpečné stavět sebevědomí pouze na vítězstvích či vnějším úspěchu. To jsou všechno hodně pomíjivé a vrtkavé věci. Mnohem stabilnější je vědět: ‚Nemůžu ovlivnit, jestli dnes vyhraju. Ale můžu ovlivnit, jak budu hrát. Jak se budu chovat, když se mi nebude dařit.‘ A když má člověk opakovaně zkušenost, že zvládne i těžké situace, vzniká z toho skutečná sebedůvěra.“

Jak pracujete s Jiřího vnitřním dialogem během zápasu? A jak pracujete s jeho vnitřním dialogem v momentech, kdy se láme zápas — třeba při vedení 4:1 nebo při návratu po chybě?

„Nejdůležitější je pochopit, že cílem není mít během zápasu dokonale pozitivní myšlenky. To je podle mě nesmysl. Člověk může být nervózní, může pochybovat, může se naštvat. To všechno je součást sportu, i součást života. Přijmout to, nebojovat sám se sebou, a umět tomu dát správný význam, a všechno to stihnout hodně rychle, v zásadě mezi dvěma míčky, to je skutečné umění, které se dá trénovat.

Když udělám chybu, nepotřebuji deset minut analyzovat a pranýřovat se, proč se to stalo. Potřebuji se co nejrychleji vrátit do přítomnosti. Na nejvyšší úrovni je podle mě mentální síla často velmi jednoduchá: dokázat znovu a znovu věnovat plnou pozornost tomu, co je právě přede mnou. Ne minulému bodu. Ne výsledku. Ne tomu, co si myslí diváci. Jen tomu, co je právě teď potřeba udělat. Je to jednoduché, ale rozhodně ne snadné.“