Play-off se nehraje na krásu. Kdo to pochopí, nakonec vyhraje
KOMENTÁŘ – Tipsport Extraliga pozvolna vstupuje do cílové zatáčky. Poslední čtyři týmy bobují o to, kdo se po dlouhých šesti letech vyryje na podstavec Masarykova poháru. Jistojistě víme, že třinečtí Oceláři to už letos nebudou. Svým způsobem ale v posledních letech ukázali cestu i ostatním. Ukázali, že play-off nevyhrává primárně zvučná soupiska a hokejová krása. Letošní vyřazovací boje to zatím jen potvrzují.
- Tipsport Extraliga pomalu vrcholí
- Obě semifinálové série jsou vyrovnané
- Co může rozhodnout?
Vzít to optikou papírové kvality jednotlivých kádrů, můžeme před sezonou směle rovnou uspořádat finále mezi Spartou a pardubickým Dynamem. Jenomže realita je poněkud jiná. Ano, Sparta a Pardubice si to nakonec skutečně mohou rozdat v extraligovém finále, ale taky nemusí.
Obě semifinálové série jsou zatím vyrovnané. Sparta – Kometa 2:2, Mountfield HK – Pardubice 1:1. Potvrzuje to jen fakt, jak moc je extraliga vyrovnaná. Hesla typu „každý může porazit každého“ není jen fráze, ale krutá realita. To i přesto, že Dynamo a Sparta do svých kádrů před sezonou mocně investovali, výrazně více než ostatní.
Přesto opět po spoustě vyrovnaných zápasech čteme a slýcháme, že dneska nevyhrál lepší, ale statnější tým. Ostatně, taky Oceláři byli při svém pětiletém zlatém tažení mnohdy označováni za klikaře. Pravdou ale je, že štěstí přeje připraveným. Někdy víc, někdy míň. Ale poslední roky nám ukázaly, že krásným hokejem se poháry nevyhrávají.
Obrana a obětavost jako základ úspěchu
Zlín, pak Kometa, Třinec, teď zase Kometa… Tohle je výčet klubů za posledních několik dlouhých let. Týmy, které došly až na samotný vrchol, přestože nebyly vždy na papíře nejsilnější ze všech.
Takovou předzvěstí defenzivního, ale v play-off účinného hokeje byl kdysi kouč Vladimír Růžička. Do té doby se hrával hokej vyloženě směrem do útoku, ale Růžička tehdy se Slavií ukázal, že to jde i jinak.
Pokud však budeme hledat strůjce vzorované defenzivní a na oko trochu ošklivé hry, většina expertů či fanoušků označí Zlín. Právě on v dobách své největší slávy doslova ničil útočně laděné soupeře strojovou obrannou hrou. Bývalý třinecký útočník Jiří Polanský tehdy nazval jejich styl „debilním hokejem“. Podobné výrazy se ale objevovaly v dalších letech stále častěji.
V letech 2017 a 2018 však přišla Kometa pod velení Libora Zábranského a teprve vlastně ukázala, jak se hraje vítězný hokej. Dva tituly po sobě byly prakticky předzvěstí budoucnosti. Ukázka toho, že tituly se už nebudou vyhrávat z útoku ale především z obrany.
Třinec dovedl defenzivní hru k dokonalosti
Když v roce 2018 Kometa porazila ve finále extraligy Třinec, kouč Václav Varaďa se na lavičce Ocelářů bedlivě koukal a učil. Ještě neměl s trénováním tak bohaté zkušenosti, ale měl obrovskou touhu být ten nejlepší.
V dalším extraligovém play-off už převzal otěže do svých rukou a naordinoval svým svěřencům taktiku ušitou na míru. V případě vedení 2:1 jasná taktika – uzavřít střední pásmo obranným valem a nechat soupeře bušit do červenobílé hradby až do zbláznění.
Jeden rok, pak další a pak další. Když Varaďa z Třince odešel, liga si mnula ruce, že kouzlo Ocelářů pomine. Jenomže Zdeněk Moták nebyl hloupý a na Varaďovu defenzivní stopu navázal. Jen pro pořádek, Třinec opravdu nevyhrál titul jen vyhazováním puků do středního pásma. Když prohrával, uměl kousnout vepředu. Ale když vedl, nikam se nehrnul a tzv. „hokej ze zabezpečené obrany“ dostal dokonalou podobu.
Favorité se učí také letos
Když se podíváme na letošní zápasy play-off, kde už Oceláři nefigurují, můžeme vidět, že hokej ve vyřazovacích bojích se během jednoho roku zase tolik nezměnil. Vyrovnané zápasy jsou jen důkazem toho, že k titulu se dneska nerazí cesta skrz hromadu branek a atraktivní hru.
Zápasy na výsledek 1:0, 2:1 jsou zcela běžné. Jeden zápas vidíme neskutečnou obětavost a dřinu v obranných řadách na straně Komety, zatímco v odvetě to jakoby Sparta pochopí a hraje taky daleko více zodpovědněji, než že by se snažila nastřílet soupeři pět branek.
Skoro vždy, když se Sparta nebo Pardubice snaží hrát co nejútočněji, s co nejvíce střelami na branku, většinou odejdou z bojiště s prázdnou. Najedou i týmy s reprezentačními esy jako Červenkou, Sedlákem, Špačkem či Chlapíkem zjišťují, že jen na herní projev směrem dopředu se vyhrávat nedá.
A kdo to pochopí nelépe, nejspíš to i nakonec celé vyhraje.
Zdroj: Autorský článek
