Český mistr znovu ostrouhal. Berou vůbec Oceláři Ligu mistrů vážně?

KOMENTÁŘ – Těžko se to chápe. Když se podíváme na výčet úspěchů třineckých Ocelářů v české nejvyšší soutěži za posledních pět let, jeden by řekl, že klub ze Slezska v tomto prostředí snad ani nemá konkurenci. A že se logicky bude upínat o level výše. Třeba v Lize mistrů. Jenomže tam se Třinci nedaří prosadit už léta.

Oceláři letos konečně po šesti letech proklouzli přes základní část Champions Hockey League. Bohužel, více se jim už nepovedlo. Úterní duel na ledě švédského celku Skellefteå AIK znamenal v letošním ročníku CHL pro třinecké hokejisty derniéru.

Třineckému fanouškovi nezbývá nic jiného, než si vydechnout a říct si: „Tak snad třeba příště”. Na semifinálovou účast z roku 2017 už mohou jen vzpomínat. Stejně jako sportovní manažer klubu Jan Pererek, který tehdejší domácí zápas proti finskému celku Jyväskylä označuje téměř za největší zábavu, která kdy byla ve WERK ARÉNĚ k vidění.

Oceláři přitom cestovali do Švédska s dobrou náladou a jednobrankovým náskokem z úvodního duelu. Ještě veseleji bylo ve čtvrté minutě, když Jakub Jeřábek otevřel skóre. Tím jakoby ale někdo najednou mávnul kouzelným proutkem.

Od té doby byl soupeř až na ojedinělé pasáže zápasu lepší. Těžko říct, jestli celkový dvougólový náskok třinecké hráče dostatečně ukolébal nebo soupeř jen zařadil o dvě rychlosti více. Celkově zvítězila Skellefteå 8:6 (3:4, 5:2).

Další zmařený pokus. Kde je zakopaný pes?

Když se ohlédneme do minulosti, finále Ligy mistrů si zahrála Sparta nebo Mountfiled HK. Navíc v době, kdy tyto celky v extralize příliš nedominovaly. Dokládá to nepsané pravidlo, že CHL a TELH je jiná soutěž.

Přesto, když nějaký tým v Tipsport Extralize sbírá tituly jak na běžícím pásu, očekáváte trochu víc i na mezinárodní scéně. Na lavičce mistrů stál dříve Václav Varaďa, teď vše řídí Zdeněk Moták. Výsledek? Ne-li stejný, tak minimálně podobný.

Nabízí se tedy otázka, kterou si třinecký fanoušek pokládá už léta. Berou Oceláři evropskou soutěž nejlepších klubů vůbec vážně? Když se zeptáte na tiskové konferenci zástupců nejvyššího vedení, tak budou vždy skálopevně tvrdit, že ano.

Říkají ale pravdu? Možná skutečně ano. Možná jde jen o celkové nastavení hlavy, které se nese celou společností. Ani po devíti letech není hokejová liga mistrů brána napříč hokejovou komunitou jako mimořádně prestižní záležitost. Možná jen příjemným zpestřením sezony.

Malý zájem – málo peněz – malá motivace

Odráží se to i na zájmu diváků, kterých chodí až na výjimky na tuto soutěž celoplošně málo. Dokonce ani pardubický HockeyTown nenažene na tribuny více než pět tisícovek diváků, přestože ligový průměr přesahuje hranici 9500 lidí.

Těžko pak samotní hráči přijmou soutěž jako prestižní, když se návštěva blíží číslům z předsezónního období. Malá motivace vyždímat ze sebe zázraky částečně tkví také ve slabých finančních odměnách. Aby byla pro klub soutěž rentabilní, musí si sáhnout alespoň na semifinále.

Ani celkový tlak okolí není tak silný, jako v extralize. Když v české nejvyšší soutěži prohraje Třinec pět zápasů, fanoušci o tom hodně diskutují. Žádají vysvětlení i změny. Samotné hráče to potom štve a snaží se ze sebe vymačkat víc.

Tento společenský tlak v CHL zkrátka neexistuje. A když Oceláři vypadli, na sociálních sítích se to naopak začalo hemžit komentáři, že zbyde alespoň více sil na extraligu.

Když Třinec nepostoupí v extralize mezi nejlepších osm celků, bude z toho regionální katastrofa. Když se to ale nepodaří v Lize mistrů, většina lidí nad tím jen mávne rukou. Tady je ten zásadní rozdíl a možná celý klíč neúspěchu. 

Zdroj: HC Oceláři Třinec