Úspěšný rok dává českému hokeji naději. Po euforii musí přijít tvrdá práce

KOMENTÁŘ – Český hokej má za sebou velmi povedený rok, který čítá hned tři medaile. Nejdříve získal po deseti letech bronzové medaile seniorský nároďák, stejnou barvu kovu se podařilo na přelomu srpna a září vybojovat také českým hokejistkám. Úspěšné období teď zakončili čeští junioři, kteří přivezli z kanadského Halifaxu stříbro.

Poslední léta strávil český hokej v totální křeči. Na mezinárodní scéně začínal bojovat spíš o postup do čtvrtfinále. Ztratil u soupeřů někdejší respekt, na poslední trofeje už sedal prach. Navíc nic nenaznačovalo, že by tomu mělo být v nejbližší době jinak.

Najednou však země ze středu Evropy počítá tolik medailí, co nenasbírala za více než 15 let. Velkou měrou tomu také přispěl vzestup ženského hokeje. Ještě nedávno se zdálo, že dívčí verze ledního hokeje je českým fanouškům zcela cizí. Postup a účast na olympiádě v Pekingu však tohle vnímání zcela převrátilo.

V únoru pod pěti kruhy ještě ženská reprezentace neuspěla, když vypadla ve čtvrtfinále. Nadějně rozehraný turnaj se zlomil nepovedeným utkáním s Dánkami, díky čemuž musely vzdorovat ve čtvrtfinále silnému výběru USA.

O necelý měsíc později překvapil veřejnost odchod trenéra Tomáše Paciny. V oficiálním prohlášení byly uvedeny především zdravotní důvody.

Na letním světovém šampionátu už vedla český kádr zkušená kanadská koučka Carla MacLeodová. Namíchaná chemie zafungovala skvostně, z dánského Herningu přivezly české hokejistky historický bronz.

LÉČBA JALONENEM A JEHO PŘESAH

Mnohem hůř na tom byli po olympiádě v Pekingu čeští hokejisté. Ti dokonce ani nepostoupili do čtvrtfinále, hned po turnaji svaz odvolal trenéra Filipa Pešána. Už za pár dní se začalo spekulovat o příchodu finského kouče Kariho Jalonena.

Možná trochu překvapivě se zanedlouho tyhle spekulace potvrdily. Poprvé v historii angažovala česká hokejová reprezentace zahraničního trenéra.

Pošramocená důvěra fanoušků v český hokej se začala příchodem charismatického kouče zvedat. Byla to doslova trefa do černého. Z mistrovství světa ve Finsku přivezl národní tým bronzové medaile, když přestřílel svého soupeře z USA 8:4.

Českému prostředí ukázal, jak pracuje skutečný profesionál. Nejen, že se velkou měrou zasloužil o medailový zisk, ale ukázal, jak trenéři ve Finsku pracují. Po celou dobu před začátkem šampionátu objížděl extraligová utkání, mluvil s hráči i trenéry. V práci byl prakticky každý den.

Dokonce se zapojil i do spolupráce s juniorským týmem, který v květnu převzal jako hlavní trenér Radim Rulík. Na dohrávaném letním šampionátu v Edmontonu skončili junioři na čtvrtém místě.

Už tam ale položili základ pro úspěch na dalším turnaji. Mnoho mladých hráčů získalo cenné zkušenosti, které o pár měsíců později teď prodali v Halifaxu.

Najednou se v posledních měsících zase začali fanoušci v Česku bavit hokejem. Návrat ztracené hrdosti je však potřeba patřičně využít.

Myslet si, že jedním úspěšným rokem je český hokej vyléčený, by byla hotová sebevražda. I přes srdnatý výkon ve finále proti Kanadě je jasné, že dlouholetá krize má příliš pevné a dlouhé kořeny.

Vykopat je z prohnilé země bude pořádná fuška, na tom se stále nic nemění. Po letech si však mohli fanoušci, mladí hokejisti i vedení českého hokeje čichnout, jak krásně voní úspěch.

Měl by to být potřebný motor, který dotlačí místní prostředí k ještě tvrdší práci. Minimálně z čísel televizních vysílání je jasné, že medailové boje přilákaly zpátky upadající zájem veřejnosti.

Teď aby přilákal k hokeji další mladé kluky i holky, aby si hráli na Pastrňáky a lítali kolem baráku s hokejkou a kulichem na hlavě. Precizní přístup bude český hokej potřebovat na všech frontách. Od prezidenta svazu, až po trenéry, kteří učí malé děti teprve bruslit.

Zdroj: Český hokej