Česko opět jako fackovací panák na ledě i mezi fanoušky. Jet s Pešánem na olympiádu je risk

KOMENTÁŘ – Jestli si český hokejový fanoušek představoval, jak si zpříjemní sobotní odpoledne či nedělní ráno při pohledu na reprezentační hokej, šeredně se přepočítal. Ano, víme, že český hokej ztrácí šťávu, žádné zázraky už snad ani nečekáme. Jenomže z toho, co vidíme, bolí fanoušky nejen oči, ale i pověstné české srdíčko. Bude se dále čekat na zázraky nebo jednat?

Po křečovité Karjale vzal Filip Pešán a spol na druhý reprezentační podnik zkušený tým. Žádné nováčky. Žádné kluky, kteří se na mezinárodní scéně zatím oťukávají.

Možná s touhou odčinit částečně listopadové utrpení z Helsinek, zároveň pro soupeře vystavit vzkaz, že to s tou olympiádou budeme myslet skutečně aspoň trochu vážně. Ať už bylo důvodem cokoliv, nic z toho se nepovedlo.

Chvílemi si říkám, že je to snad nějaká podivná forma taktiky. Udělat ze sebe totální lůzry, aby nás v Pekingu pro jistotu podcenili i Dánové. Protože v opačném případě nás v únoru čeká záplava smutku a nadávek, bez ohledu na to, jestli se na turnaji objeví hráči NHL či nikoliv.

Ve čtvrtek v O2 Aréně zachránil českému týmu jediný bod vlastní gól Finů. Jinak značně silnější česká repre na značně slabší Finsko nestačila. Dokonce i bookmakeři nám věřili před zápasem víc, což už je co říct, protože tento stav je v dnešní době spíš sváteční záležitostí.

Víkendové zápasy celé utrpení jen podtrhly. Vrcholem všeho byla první třetina utkání s Ruskem. Listopad vs. prosinec – jiný tým, stejný výsledek, stejný propadák. Jen vzhledem k pohledu na soupisku o něco víc neodpustitelný.

I samotní hráči začínají skloňovat výraz “ostuda”. Jan Kovář působil po prohraném zápase s Ruskem mezi novináři hodně vytočeně, v neděli po zápase se Švédy rozdával postřehy ve stejném duchu brankář Šimon Hrubec.

Tihle dva a ještě Milan Gulaš. Tohle je jediná trojice, která šla na turnaji prvního programu vidět, zbytek byli komparzisti. Jen do počtu. Ne, že bychom nad výsledky a projevem hokejového nároďáku v posledních letech neplakali, mohli jsme reprezentační výběry plácat po ramenou alespoň za bojovnost. Teď už ani to ne.

TRENÉR = POLOVINA PROBLÉMU 

Opravdu nejsem ten, který by stavěl hlavu každého trenéra za každou nepovedenou akci národního týmu na špalek. Ne všechno jde vždy automaticky na hrb kouče, přestože je to v našem kraji velice populární řešení.

Každý trenér potřebuje sbírat zkušenosti a dostat tak trochu naloženo, aby se zformoval v úspěšného alfasamce, který bude schopen táhnout lví smečku za úspěchem. Trochu jsem věřil, že zkušenost z posledního světového šampionátu bude tou správnou lekcí.

Od té doby však letí projev českého hokeje na mezinárodní scéně nadále strmě dolů. Za sezonu a půl se Filipu Pešánovi podařilo najít jen jeden jediný fungující útok, od kterého můžeme očekávat nějaké body.

Všude jinde naděje hasne. Většinou jsme nořili hlavy ve svých dlaních až po některé ze skončených reprezentačních akcí, tentokrát jsme vystrašení už dva měsíce před olympiádou.

Určitě nelze říct, že by aktuální rychlá změna trenéra zajistila hokejistům medaili, takhle naivní opravu nikdo není. Potřebujeme však naději, že alespoň něco bude fungovat. Že to nebudou dva týdny strávené v křečovité atmosféře, po které si budou hráči spravovat chuť ve svých klubech.

I v méně úspěšném  období jsme na hráčích viděli, že je hokej na mezinárodním bitevním poli baví. Že se hrdě staví i proti největším favoritům. I přesto, že kvalita českého hokeje už léta nepatří do výstavní skříně, tak se fanoušci na vrcholné akce těšili. Teď se bojí.

Zatím má český tým po šesti zápasech v aktuální sezoně šest porážek. V roce 1997 měl český hokej podobně nevydařený start do sezony, tehdy se rozhodl Luděk Bukač rezignovat. V Pešánově případě asi nic podobného nečekejme. Už na konci loňské sezony se nechal slyšet, že není zbabělec, aby utíkal.

Stejně tak ho podržel na střídačce svaz. Teď je ale situace, kdy by stálo za to všechno ještě jednou přehodnotit. Stojíme před největší hokejovou událostí, která se opakuje jednou za čtyři roky. 

Nabízí se otázka, jestli má smysl svěřit největší akci do rukou někomu, kdo za rok a půl na svém postu nikoho nepřesvědčil ani náznakem. Ani v minulém desetiletí nebylo vždy veselo, ale takhle rozladěně a depresivně se český hokej snad ještě necítil. 

Zdroj: Český hokej