0,2 vteřiny, které změnily Extraligu. Masarykův pohár se může přejmenovat

Wow! Tohle byla jízda! Totální euforie. Tipsport Extraliga má za sebou play-off, které vstoupí nesmazatelně do dějin této hry. HC Oceláři Třinec dokráčeli k pátému titulu v řadě. Už to je samo o sobě počin, po kterém musí smeknout klobouk i jejich největší rivalové. Ještě úctyhodnější ale je, jakým způsobem parta Zdeňka Motáka k tomuto poslednímu zlatému zářezu došla.

Vsaďte si s bonusem a získejte 500 Kč zdarma

Vsadit si

18+ Ministerstvo financí varuje: Účastí na hazardní hře může vzniknout závislost.

Zlatý příběh jménem HC Oceláři Třinec

Klidně můžeme použít legendární větu komentátora Roberta Záruby, který zahlásil po zlatém tažení českých hokejistů ve Vídni na MS 2005: „Ještě jeden zlatý večírek pro tuhle partu.” S tím rozdílem, že tohle zdaleka nemusí být poslední mejdan. Alespoň ne s nasazením a přístupem, který ve slezském klubu nedaleko česko-polských hranic hokej hrají. 

Až bude někdo chtít natočit další celovečerní hokejový film, podobný jako Hokejový zázrak, klidně si jako předlohu může vzít cestu Ocelářů k poslednímu extraligovému titulu. Sport píše hromadu poutavých příběhů, v některých případech člověk až žasne, jak je to vůbec možné. A tohle je rozhodně jeden z nich.

Stále se najde dost lidí, kteří definují zisk titulu pro Oceláře jako pořádnou porci štěstí. Jak praví sám jeden ze strůjců zlaté mašiny Andrej Nestrašil: „Já na štěstí nevěřím.” Všechno se podle něj děje z nějakého důvodu. V sedmém finále za Ondřejem Kacetlem cinkaly tyčky. Štěstí, řekl by kde kdo. A částečně má asi taky trochu pravdu.

Jenomže Třinec nedovedly k pěti titulům v řadě šťastné okamžiky, tyčky ani náhodné odrazy kotoučů. Dovedla je k tomu totální a nezlomná síla vůle: „Je to charakter. Dobře složené mužstvo, které chce vyhrát, a jeden o druhého se staráme,” vyprávěl Nestrašil pro sport.cz.

Gól, který si budeme navždy pamatovat  

Tam, kde by to už většina týmů zabalila, Oceláři zůstali nezlomní. Stejně jako v sérii se Spartou, ve které prohrávali už 0:3 na zápasy. Obzvlášť v dnes už navždy památné situaci, kdy Daniel Voženílek vzal soupeři úsměv z tváře 0,2 vteřiny před koncem zápasu.

Vraťme se k celé situaci. Do konce zbývají tři vteřiny, Oceláři nahazují kotouč do rohu za brankou Jakuba Kováře. V ten moment Voženílek koukne na časomíru. Moc dobře ví, že času není moc, ale stále nesvítí na kostce čtyři nuly. A tak jede s nějakým pocitem víry za branku, že se třeba něco stane. 

Jen díky tomu se Voženílkovi vteřinu před koncem dostane kotouč na čepel a dodnes naprosto nepochopitelně ho dostal za záda brankáře Kováře.

Člověk ani z pozice zarytého fanouška už nevěřil, že se může něco mimořádného stát. Věřte, měl jsem to na místě z první ruky. To, co následovalo v dalších vteřinách a minutách ve WERK ARÉNĚ, je nepopsatelný gejzír, jenž v ten moment přesahuje i titulovou radost.

Třeba i Jakub Jeřábek po včerejším sedmém finále řekl, že klukům na tribuně věřil do poslední vteřiny. Jak? „Věřil jsem. Věřil… Škubal jsem si vlasy a věřil. Furt jsme věřili,” vyprávěl v rozhovoru pro iSport. To jen podtrhuje tu týmovou vůli na všech postech. Od kustoda na střídačce až po zraněné hráče v ochozech.

„Byli jsme i v pozici, že jsme neměli co ztratit. Trošku jsme to změnili, hráli jsme více aktivně. Nechci říct, že jsou sedmé zápasy o štěstí, protože na to úplně nevěřím, ale nějak to nahoře bylo napsané, že to má tak dopadnout,” dodal Nestrašil.

Mančaft eliminačních zápasů

Ať už to byl tento moment nebo nepochopitelný zkrat kapitána Sparty Michala Řepíka, po kterém Tomáš Kundrátek seřezal Michala Kempného, jako kdysi Varaďa Vašíčka v semifinále 2011 proti Slávii. Za ten skutečný zlom v sérii můžeme vybrat více okamžiků. Faktem ale je, že tyto momenty ukázaly, že když si jeden celek skutečně věří, drží při sobě, tak může dosáhnout čehokoliv.

Oceláři vybojovali titul po třech sériích hraných na maximální porci sedmi zápasů. Proti Motoru byli na pokraji totální blamáže, když ztratili vedení 3:0 na zápasy. Stačil jeden gól, který by multi-obhájce extraligového titulu nalomil a průšvih byl na světě. Ale to se nestalo.

Sedmé semifinále se Spartou rozhodlo až čtvrté prodloužení. Ještě před tím tahal Kacetl zázračné zákroky jako kouzelník Pokuston králíky z klobouku, a to před natřískanou O2 arénou. To, co se Motoru ve čtvrtfinále nepovedlo, dokázali třinečtí hokejisté dotáhnout do konce. 

Stali se historicky prvním klubem v české nejvyšší soutěži, který sérii z 0:3 otočil. Ještě proti hvězdné Spartě na domácí půdě, díky čemuž se považuje tento počin za prakticky nemožný. Zkuste to ale vyslovit v Třinci. 

Další zlatá jízda

Po pátém finále v Pardubicích byli Oceláři opět odepisováni. Jeden krok od porážky. A přesto se zase zvedli. Dokázali v jednom play-off zvládnout sedm eliminačních zápasů o všechno. „Třinci už dojde dech”, psalo se během vyřazovacích bojů. Nedošel.

Naopak, jsou to Oceláři, kteří dokráčeli k pátému titulu v řadě a dorovnali slavnou dynastii legendárního Vsetína z konce devadesátých let. Ovšem způsob, jakým tentokrát k poháru dokráčeli, zůstane už navždy v paměti všech hokejových fanoušků. Po tom všem i největší rivalové fandili Třinci, aby dotáhnul pohádku až do konce.

S výjimkou koronavirové sezony tak vládne Třinec hokejovému Česku už dlouhých šest let. Masarykův pohár se vozí pouze do Slezska a zpátky. Až jednou někdo bude uvažovat o přejmenování trofeje, mohla by se jmenovat Ocelářský pohár, jako symbol neskutečné železné vůle a odhodlání nikdy nic nevzdat. 

A když nikdy, tak opravdu nikdy. Ani když se už polovina obecenstva v hale zvedá a chce vám poděkovat za odvedenou práci v dané sezoně. Když už jim nikdo nevěřil, vždy dokázali vytáhnout Oceláři nějaký extra trumf z rukávu navíc, na který už nikdo nenašel odpověď. Tak třeba za rok. I když… pořád to bude ten Třinec.

Zdroj: Tipsport Extraliga