Okénko minulosti: Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou i v českém fotbale
Oslavujeme třicet let od pádu komunismu, třicet let svobody a demokracie. Nabyté hodnoty byly a jsou ovšem v průběhu toku času nadále vystavovány různým atakům, deformovány až vysmívány. V českém fotbale je tomu tak měrou – bohužel – vrchovatou a není valný výhled, že by se to mohlo zlepšit.
Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou – kritizoval vývoj české společnosti po revolučních změnách v roce 1989 písničkář Karel Kryl. Velkému odpůrci komunistického zřízení, který odešel po vpádu vojsk Varšavské smlouvy z Československa v roce 1968 do exilu, vadilo, jakým směrem se stát s novými principy ubírá. Trápil se. Fotbal se stal jeho obav velkým strůjcem.
Už jen to, že prvoligovou stávku v pohnutých listopadových dnech 1989 zahájili fotbalisté Sparty a Dukly Praha, dvou nejprotěžovanějších klubů totalitního režimu, naznačovalo, že demokracie a morální aspekt budou klopýtat po cestách trnitých. Že ovšem padnou až do pangejtu, to netušil před třiceti lety asi nikdo.
Seznamy agentů Státní bezpečnosti, kteří podepsali závazek spolupráce, byly na fotbalové funkcionáře poměrně bohaté. V roce 1990 byl do čela československé federace zvolen Václav Jíra, jenž z pozice místopředsedy UEFA požíval na mezinárodním poli velké prestiže. Doma jeho obraz bezúhonnosti však hatily dva úvazky, druhý, zásadnější, dokonce na úrovni nejvyšší správy.
Dnes je po něm pojmenována Cena Václava Jíry pro zasloužilé pracovníky ve fotbale, která v sobě má zvýrazňovat i morální odkaz.
Mezi konfidenty se objevili i jeho nástupce František Chvalovský, ekonomický ´náměstek´ Jaroslav Vacek a generální sekretář Rudolf Baťa. Nutno ovšem připomenout, že šlo o lidi, kteří v podnicích zahraničního obchodu či ve fotbalových strukturách často jezdili za hranice do kapitalistické ciziny a byli automaticky složkami StB vytěžováni. Mnohdy závazky takových osob byly falešné, upravené či jen poskytovaly jejich strůjcům finanční přilepšení v podobě prémií za uzavřené smlouvy, třebaže druhá strana nebyla jinak aktivní.
Na přelomu století mnoho let vládla československému a následně českému klubovému fotbalu Sparta Praha, která se vlivu starých struktur nevyhnula. Ve vedení seděl nikoli agent, ale přímo pracovník StB Miloš Moravec. Když bez patřičných povolení rekonstruovala stadion na Letné, byl slavnostnímu otevření přítomen i tehdejší premiér a předseda ODS Václav Klaus, který měl v hlavě jedinou věc – aby nebyl s Moravcem fotografován, a tudíž spojován…
Do čela pražského klubu a hodně vysoko vyšplhal až na post místopředsedy za Čechy i ve fotbalové asociaci další prominent totalitního systému Vlastimil Košťál. Kariérní komunista, jenž vstoupil do strany a požíval tak všech výhod s tím spojených v 80. letech minulého století, se proměnil v bezohledného byznysmana, který šel tvrdě za svým cílem – stát se prvním mužem tehdy nesmírně úspěšného českého fotbalu.
On přišel s povinností delegátů fotografovat volební lístky a dokládat tak svou oddanost, důsledně potíral sebemenší náznaky myšlenkové opozice. Naštěstí na trůn nejvyššího nikdy neusedl…
Zatímco jiné organizace se komunistického dědictví postupně zbavovaly, český fotbal se vydal jinou cestou. Asociací a veškerým děním nyní vládne místopředseda za Čechy Roman Berbr, jenž se ke členství v StB otevřeně hlásí a dokonce se tím chlubí. V jeho pýše příslušnosti k této organizaci ho oddaně podporují předseda Martin Malík či člen výkonného výboru Miroslav Liba.
Těžko fanoušci = občané republiky, kteří vnímají společenské hodnoty, mohou pochopit, že člověka s touto minulostí a zavrženíhodnou přítomností může někdo volit, poskytovat mu mandát a vést spolek. Leč je tomu tak.
„Dali nám nové postroje a ač nás chomout pálí. Zaujímáme postoje, místo, abychom stáli“, končil Karel Kryl svou píseň. Prostředí v českém fotbale trefil naprosto přesně.
