Český futsal mohl slavit velký postup. Tým FK Chrudim v tomto týdnu odehrál skupinu tzv. elite round v rámci Ligy mistrů, přičemž v Kazachstánu ani jednou neprohrál. To však nakonec nestačilo na to, aby se patnáctinásobný tuzemský mistr dostal na závěrečný turnaj.

Své účinkování ve městě Almaty východočeské mužstvo zahájilo středečním soubojem se šampionem prestižní klubové soutěže z roku 2010, tedy Benficou. V tomto utkání se zrodila remíza 3:3.

Přestože byl portugalský tým herně lepší, Chrudim si připsala cenný bod. Důležitou trefu zaznamenal David Drozd ve 38. minutě, na což už favorizovaný tým nedokázal odpovědět vítěznou brankou.

Poté na sebe narazili zbylí dva účastníci skupiny C. V duelu maltského celku Luxol St. Andrews a domácího Kajratu gól nepadl, a tak situace po úvodním dni byla vyrovnaná.

Naopak velký počet branek byl k vidění v pátek, konkrétně v utkání St. Andrews a Benficy. Hráči klubu z Pyrenejského poloostrova v obou poločasech skórovali třikrát, což vyústilo ve vítězství 6:0.

Následně byl na programu důležitý zápas, který chrudimští futsalisté zvládli. Svěřenci brazilského kouče Felipeho Condeho vedli po gólech Radovanoviče z 23. minuty a Torrese z 25. V dramatické koncovce sice na 1:2 z pohledu Kajratu Almaty snížil Vilela, to už ovšem bylo pozdě.

Do závěrečného kola, které se odehrálo v sobotu, tedy Chrudim vstupovala v nadějné pozici. Situaci si ovšem zkomplikovala pouhou remízou s Malťany. Na branku Doši v úvodu střetnutí odpověděl Fumaca, ve druhé půli pak outsider šel díky Alvesovi dokonce do vedení.

Díky vlastnímu gólu Telisiho bylo konečné skóre 2:2, v potřebný výsledek druhého zápasu však pohároví reprezentanti české futsalové scény doufali marně.

Benfica totiž porazila Kajrat v poměru 2:1 a zajistila si účast ve final four Ligy mistrů. Chrudimský postupový sen se tedy nakonec nesplnil.

Finálovou čtveřici dále tvoří druhý zástupce Portugalska Sporting, španělský klub Mallorca Palma Futsal a belgický Anderlecht, který se posunul do konečné fáze na úkor obhájce trofeje z loňského ročníku z Barcelony. Final four futsalové verze Ligy mistrů je na programu na jaře příštího roku.

Konečné pořadí ve skupinách elite round futsalové Ligy mistrů

Skupina A

Skupina B

Skupina C

Skupina D

Zdroj: UEFA, FK Chrudim

Česká ženská basketbalová reprezentace začala kvalifikaci na Mistrovství Evropy 2023 na výbornou. Nejprve dokázala porazit Irsko a následně zdolala v napínavé bitvě Nizozemsko. K postupu má nakročeno velmi dobře.

Kvalifikace o postup na ME 2023 v basketbalu žen začalo už minulý rok na podzim. Česká reprezentace se nejprve utkala s Běloruskem a Irskem. S Běloruskem naše ženy prohrály o šest bodů, ale následně zdolaly Irsko výsledkem 70:54.

Během letošního roku se prohra s Běloruskami smazala, protože výběry Běloruska a Ruska byla z kvalifikace odstraněny kvůli ruské agresi vůči Ukrajině.

Češkám tak zmizely jedny soupeřky a ze skupiny tím pádem nepostupují dvě nejlepší reprezentace, ale pouze vítěz.

Nyní se české reprezentantky utkaly s Nizozemskem. Do zápasu vstoupily jako favoritky, ale nakonec se strhla velmi napínavá bitva, ze které vyšly jen těsně vítězně.

První poločas ovládly, ale ve druhém se více ukázaly Nizozemky. Nakonec utkání skončilo výsledkem 71:66 pro Českou reprezentaci.

Vedení o poločase však bylo o 15 bodů. Nejlepší hráčkou našeho výběru se stala Julia Reisingerová, která nasbírala 19 bodů, 7 doskoků a 1 asistenci.

Tabulka skupiny I
1.Česká republika 4 body
2.Nizozemsko 3 body
3.Irsko 2 body
4.Bělorusko – diskvalifikace

Vítězný tým si do tabulky připisuje 2 body, poražený 1 bod. Dvě výhry znamenají, že české basketbalistky mají velmi dobře nakročeno k postupu. Stačí jediná výhra a mohou se těšit z evropského šampionátu.

Nyní čeká českou reprezentaci pauza. Kvalifikace pokračuje až v únoru. Nejprve se Češky utkají s Irskem 9. února a následně vyzvou Nizozemsko 12. února. Oba zápasy odehrají české basketbalistky doma.

Zdroj: Česká basketbalová reprezentace, FIBA

Horolezec Radek Jaroš zdolal během své kariéry všech čtrnáct osmitisícových vrcholů bez použití kyslíku. Osmapadesátiletý rodák z Nového Města na Moravě by rád vylezl ještě na zbylých šest nejizolovanějších hor světa, od toho jej však zrazuje současná nejistá situace ve světě.

Radek Jaroš v rozsáhlém rozhovoru pro Deník vzpomíná na své začátky, kdy jako kluk lezl na starý lom nedaleko Nového Města na Moravě, odkud pochází. Než začal lézt na osmitisícovky, zdolával vrcholy u sousedů na Slovensku: Malá a Velká Fatra, Roháče, Tatry…

„Řekli jsme si třeba, že pojedeme do Tater. V šest večer jsme sedli do vlaku ve Žďáře a v sedm ráno vystupovali v Popradě. Tou jejich železničkou jsme se nechali vyvézt nahoru a doběhli jsme pod nějakou stěnu. Tu jsme s nočním bivakem slezli a v neděli večer jsme se vraceli autobusem domů,“ popisuje Jaroš jak vypadal takový běžný víkendový výlet.

Domů přijel v pondělí ráno a šel rovnou do práce. Jaroš byl skutečný nadšenec, tehdy ho ale ještě nenapadlo, že se jednou bude prát s těmi nejvyššími světovými horami. O tom začal uvažovat až po přečtení knihy Himalájský tygr.

Když později na staré videokazetě sledoval výstup Petera Habelera a Reinholda Messnera na Everest bez kyslíku, byl z toho u vytržení. „Tenkrát jsem na to čuměl jak puk,“ vypráví.

Poprvé na Everestu

Na nejvyšší horu světa, jejíž vrchol se nachází v nadmořské výšce 8 848 metrů, se Jaroš vypravil poprvé v roce 1994, to se mu ji ale zdolat nepodařilo. Jaroš však kouzlu Mount Everestu podlehl a o čtyři roky později už byl společně s Vladimírem Noskem úspěšný.

V roce 2006 už měl za sebou šest osmitisícovek. S odstupem času popisuje, jak takový výstup vypadal. Z tábora na známý vrchol K2 to bylo nějakých šest set metrů. Do tábora se vrátil po zhruba čtyřiadvaceti hodinách.

„Když jsem byl sám na Manaslu, což je 8163 metrů, pohyboval jsem se rychlostí dvacet kroků, pak jsem se zastavil a dvacetkrát jsem se musel nadechnout, abych udělal dalších dvacet kroků,“ přibližuje Jaroš.

Dnes se věnuje především publikační a vydavatelské činnosti. Mezi jeho nejznámější díla patří knihy Hory shora 2 a Hory má panenko, které vydal ve spolupráci se svoji dcerou Andreou. S Arnoštem Tabáčkem napsal knihu Dobývání nebe a dále je Jaroš autorem titulu „K2, poslední klenot mé Koruny Himálaje”.

Další výstupy jsou uloženy v chladu

Bez pohybu ale nemůže být. Je všestranným sportovcem a málokdo ví, že za Havlíčkův Brod hrál dorosteneckou ligu ve volejbale. Nyní jezdí také na kole, na běžkách a věnuje se rovněž golfu.

Lákaly by ho však i hory. Rád by zdolal patnáct nejizolovanějších hor světa. Na osm z nich již vystoupil, zbývá mu tedy sedm vrcholů. Současná situace ve světě však podle Jaroše realizaci jeho plánů příliš nenahrává.

„Jedna z těch hor je na Kamčatce v Rusku, ta pro mě zůstane navždy zavřená. Ale i ty ostatní jsou v takových pakárnách, že řešením je pro mě golf,“ řekl horolezec.

Jaroše však odrazují i další věci. „Všichni víme, že oblast Austrálie byla dva roky totálně uzavřená. Když Australan uvízl v Evropě, nebyl schopen se dva roky dostat domů. Tuhle hru, kdy zaplatím za letenku mnohonásobně víc než v minulosti, přijedu tam, oni mě zavřou na hotel a šikanujou s respirátorama, odmítám hrát. Z tohoto důvodu je to zatím uloženo,“ vysvětluje.

Zdroj: Deník