Okénko minulosti: Hrát proti domácímu týmu na šampionátu je těžké, ale dá se. Bilance je příznivá

Český tým nastoupí na EURU 2020 proti Anglii na její půdě, vyběhne na kultovní stadion ve Wembley. Tak rozhodl los v Bukurešti. Je předem poražený? Angličané jsou vysokými favority a nejen vzhledem k domácímu prostředí. Ale přihodit se může cokoli.

Pohled do historických análů a zkoumání výsledků ukazuje, že český či československý tým není předem ztracený. A může se směle postavit i silným soupeřům, byť hrají doma.

Při prvních dvou účastech v závěrečných kolech evropských šampionátů brala československá reprezentace při přímém střetu s domácím výběrem dokonce medaile – bronzové. V roce 1960 porazila Francii 2:0, když v semifinále neuspěla se Sovětským svazem (0:3) a Francouzi padli v přestřelce s Jugoslávií (4:5).

V roce 1980 v Itálii poprvé usilovalo o titul osm mužstev, ze dvou skupin postupoval do finále vítěz, druhý v pořadí bojoval o bronz. A obhájci titulu (mistři 1976 v Jugoslávii) přetlačili squadru azzurru na památné střely ze značky pokutového kopu 9:8, když v normální hrací době skončil zápas 1:1.

Už samostatný český výběr si zdatně vedl proti hostitelům na EURU 2008, kdy porazil v základní skupině spolupořadatele Švýcarsko 1:0 gólem Václava Svěrkoše. Dvě následné porážky s Portugalskem a Tureckem ho však dál nepustily.

O čtyři roky později ovšem výhra nad domácím Polskem k tomuto úspěchu vedla. Po dvou zápasech – s Ruskem 1:4 a Řeckem 1:0 – se hrálo kdo s koho a gól Petra Jiráčka rozhodl.

Jediným nezdarem na EURU proti domácím přišel tedy v roce 2000 proti Nizozemsku 0:1, ale kdo si vybavuje zářezový pokutový kop italského arbitra Pierlugiho Collini, naštve se ještě dnes.

Zkušenosti z mistrovství světa jsou o trochu horší, padají do doby federální éry a jsou opět spojeny s pachutí nespravedlnosti. V roce 1934 ´Zlatí hoši´ ze Říma podlehli ve finále (1:2) více fašistické ideologii Benita Mussoliniho, teorii nadřazené rasy přijal bohužel i švédský rozhodčí Ivan Eklind.

V roce 1990 znovu na šampionátu v Itálii už o vyřazení nešlo, ze základní skupiny (ještě USA a Rakousko) postupovaly Itálie i Československo. Ale domácím se nechtělo cestovat do dalekého Bari, chtěli zůstat v Římě, což chápal i francouzský arbitr Joël Quiniou a neuznal regulérní vyrovnávací gól Stanislava Grigy na 1:1. Zápas skončil 0:2.

Angličané jsou doma silní a zákulisně nebezpeční, což dokazuje průkazně podezřelé získání jejich jediného titulu světových mistrů v roce 1966, přirozeně na domácí půdě.

Ale více než znalost prostředí hovoří pro ně především vyšší kvalita hráčů. I přesto svěřenci trenéra Jaroslava Šilhavého předem poraženi nejsou.