Zrodila se hvězda, prohře navzdory. Týden před zápasem byla v nemocnici, pak si získala srdce fanoušků. Příště budu slavit, vzkazuje Smolková

Veronika Smolková píše nádherný příběh. Slovenská naděje si v sobotu v Bratislavě užila vysněnou premiéru na půdě Oktagonu, bohužel v ní ale prohrála. V rozhovoru pro Ruik bezprostředně po zápase prozradila, že týden před debutem byla v nemocnici, a popsala své pocity.

Smolková píše krásný příběh

Jeden z největších prospektů slovenské MMA scény, kamarádka populární Lucie Szabové a zřejmě i nová hvězda československého publika. Ještě donedávna byla Veronika Smolková poměrně neznámou bojovnicí, teď si získala srdce a sympatie fanoušků.

Dosud bojovala profesionálně v zahraničí, nicméně snila o tom, že si jednou zabojuje v Oktagonu. Před turnajem v Bratislavě dokonce prozradila, že se kdysi na jednom z turnajů, kde bojovala ještě jako amatérka, fotila s promotérem Ondřejem Novotným jako fanynka.

Teď už za sebou ale má premiéru v jeho organizaci. Už před turnajem si získávala fanoušky. Rozdávala úsměvy, pozitivní energii, dobrou náladu. Smolková je zkrátka až příliš sympatická na to, aby jí šlo nefandit.

A v kleci to s ní nevypadalo ze začátku vůbec špatně. V prvním kole byla blízko tomu, aby svou soupeřku Megan Morris ukončila, jenže Angličanku zachránil gong.

„Já už měla pocit, že je po všem a že jsem vyhrála, že ten gong byl konec zápasu, ale pak jsem si uvědomila, že to tak není a že musím jít dál. A tak jsem dál bojovala a ve třetím kole mě chvilka nepozornosti stála zápas,“ vyjádřila se v rozhovoru pro Ruik.

Jak už naznačila, chvilka nepozornosti ji ve třetím kole stála výhru. Britka nasadila armbar a slovenská bojovnice odklepala. „V tu chvíli se mi úplně zpomalil čas. Měla jsem chvilku na to popřemýšlet, jestli mi to stojí za to zranění,“ říká.

„Už jsem věděla, že tu ruku nemám jak vytáhnout. Vím, že chci pořád zápasit, a takové zranění ruky by mě mohlo vyřadit ze hry i na půl roku. A to nechci. Chci se dát dohromady, chodit na kempy,“ dodala, přičemž ji v ten moment přerušila vítězná oslava Matouše Kohouta, který zdolal Roba Pukače. „Tady někdo slaví výhru, příště to budu já,“ poznamenala s úsměvem na tváři.

Týden před zápasem byla na pohotovosti

„Emoce byly velké. Byl můj sen tady zápasit. Čekala jsem, že ten sen dopadne jinak. Ale jsem bojovnice. Budu bojovat až do konce. Minimálně mám ještě takových 15 let před sebou,“ snažila se hledat pozitiva, přestože šlo vidět, že ji prohra hodně mrzí.

Ostatně po konci zápasu se neubránila slzám. Za zmínku však stojí, že Morris se po prvním kole vzchopila. Jestli slovenskou naději ovlivnilo to, že si myslela, že gong prvního kola ukončil zápas v její prospěch? Prý nikoliv.

https://twitter.com/OktagonOfficial/status/1710703777588678947

„Byla jsem motivovaná pak jít vpřed. Věděli jsme, že je soupeřka srdcařka a půjde dopředu. Každý zápas takhle bojovala, věděla jsem, že to nebude lehké. Šlo o to, kdo má větší srdce a sportovní štěstíčko,“ tvrdí Smolková.

Zatímco v prvním kole odmítala všechny pokusy o takedown, v druhém se to začalo měnit, ve třetím to vyvrcholilo. Co se změnilo, že to Angličance začalo najednou vycházet? „Dobrá otázka, na kterou mi odpoví trenéři. Moje odpověď teď je, že problém byl všude. Ale musíme si to prohlédnout, vidět to.“

Smolková uznala, že kondičně na tom v zápase mohla být o něco lépe, nebýt jedné zásadní nepříjemnosti: „Věřila jsem, že jsem kondičně připravená dobře. Sice jsem minulý týden do neděle měla střevní chřipku a byla jsem v nemocnici na pohotovosti na infuzích, ale i tak jsem věřila, že když mám bojovné srdce, tak to bude stačit a že to dám možná i bez takové kondičky, jakou normálně mám.“

„Bohužel to nevyšlo. Teď už ale vím, že příště, když budu nemocná, tak nemůžu takhle riskovat a jít do zápasu. I to je pro mě ponaučení,“ dodala.

Co bude dál?

Kdy uvidíme nadějnou Slovenku v akci znovu, to zatím není jasné. Sama Smolková ovšem chce bojovat ještě tento rok: „Když přijde nabídka, tak ji hned vezmu. Na milion procent chci ještě tenhle rok zápasit.“

„Atmosféra byla úžasná, mám tu rodinu, kamarády, přišlo mě podpořit hodně lidí. Podporovali mě i lidi, které neznám. To mě mile překvapilo. I když jsem prohrála, tak za mnou lidi chodí, fotí se se mnou. Je to nepopsatelný pocit. Jsem za to strašně ráda. O to víc mě mrzí, že to nevyšlo, ale i to je život sportovce a bojovníka,“ zhodnotila turnaj ve zkratce.

„Byl můj sen být v Oktagonu. I v Americe byla úžasná atmosféra, ale tady jsem měla rodinu. Nic víc než zápasit tady není. Nemůžu se dočkat, až to přijde zas, a až se probojuju k titulu, o kterém sním,“ uzavřela své povídání.

Zdroj: Ruik