Proč se legendární Bobby Moore nehonosil titulem Sir?

Dříve narozeným nebude jméno Robert Frederick Chelsea Moore neznámé. Excelentní obránce West Ham United, mistr světa – Zlatou Niké zvedal na hlavu jako kapitán Albionu – a elegantní příkladný sportovec. Proč tedy nikdy, podobně jako jmenovec Robert Charlton, nedostal od královny čestný titul sir?

Začít musíme v Anglii, kde se konal šampionát 1966. Fotbalová mužstva Brazílie a Argentiny opouštěla Ostrovy rozzuřená, co si k nim soupeři dovolili. Legendární Pelé byl prý tak okopáván, že prý utržil během jednoho zápasu s Bulharskem (tam se o něj „staral“ obránce Žečev) tolik ran, jako za celou svou kariéru.

Vše pak dorazil brousek Morais z Portugalska a Pelé dokonce prohlásil po návratu do Brazílie, že na MS už ho nikdo nikdy neuvidí (nakonec historie dokládá, jak bylo dobře, že svůj kategorický postoj změnil). Argentinci se zase asi dodnes budí ze spánku, když zazní jméno Kreitlein.

Neduživý krejčí z NSR je totálně zazdil v utkání s domácí Anglií, když bez zjevného důvodu vyloučil kapitána Rattína, prý kvůli urážce. Jenže Kreitlein uměl jen německy a minimálně anglicky, Rattín zase ovládal jen španělštinu… Každopádně obě země obvinily jak Anglii, tak i FIFA, že podobnou likvidaci dopustila.

Když bylo rozhodnuto, že příští šampionát bude v Mexiku, jihoameričtí giganti se nijak netajili tím, že chystají Anglii odplatu. Argentina si o ní mohla nechat jenom zdát, ale Brazílie si na obhájce titulu brousila zuby, protože se oba týmy dostaly do stejné základní skupiny. Jak se ale zdálo, nebyli Brazilci jediní, kdo se rozhodl rozložit Angličany ještě před začátkem mistrovství.

Protože se zápasy hrály v poměrně vysoké nadmořské výšce a byla tu už čerstvá zkušenost z letních olympijských her, kde byli mnozí sportovci nezvyklými podmínkami zaskočeni, Angličané velmi správně odcestovali do dějiště šampionátu celý měsíc před jeho začátkem. Že to na jednu stranu bylo rozhodnutí správné, dokazovaly potíže jiných týmů, které dorazily později (mezi nimi i reprezentace ČSSR). Konspirátoři zase poukazují na fakt, že se tím reprezentanti se třemi lvy ve znaku stali možným terčem útoků různého ražení.

Vedení výpravy dojednalo dva přípravné zápasy, takže mužstvo odcestovalo dva týdny po příletu do Mexico City do kolumbijského hlavního města Bogotá a 18. května 1970 rozbilo svůj dočasný tábor v hotelu Teqendama. Byl to typický komplex s mnoha obchody různého zaměření, mezi nimiž bylo i klenotnictví Fuego Verde (Zelený oheň). Zmíněného dne kolem půl sedmé navštívili obchod Robertové Moore a Charlton za doprovodu lékaře výpravy Neila Phillipse.

Blíže neurčenou dobu si prohlíželi zboží ve výkladu a vitrínách, poté odešli s tím, že se jim žádný šperk nelíbil. Když dorazili do hotelové haly, přiběhla za nimi prodavačka Fuego Verde slečna Clara Padilla a prohlásila, že po odchodu trojice postrádá náramek ozdobený drahokamy.

Nastal pochopitelný poprask, na místě se objevila turistická policie, hotelový personál a manažer týmu Alf Ramsey, jehož mezitím přivedl Phillips. Před nimi Moore i Charlton odmítli obvinění a byli ochotni podstoupit osobní prohlídku.

Prodavačka nadále tvrdila, že někdo z trojice náramek ukradl, ale policie po konzultaci s Ramseyem pouze formálně oba hráče vyslechla a poté manažer anglického týmu učinil oficiální prohlášení. Když pak druhého dne Angličané nastoupili proti kolumbijskému mužstvu, dokonce byla Mooremu a Charltonovi ze strany hotelových zaměstnanců tlumočena omluva za zmíněné komplikace.

V Evropě o těchto událostech nikdo nic prozatím netušil, protože britští novináři nechtěli jitřit atmosféru a slíbili národnímu týmu formou gentlemanské dohody, že nechají tuto událost pod pokličkou. Mimochodem, zápas obhájci titulu vyhráli 4:0.

Program mužstva pokračoval, zástupci Albionu se 24. května přesunuli do Ecuadoru, kde je čekal další sparingpartner, tým Quito. Poté se Angličané měli přesunout do Mexico City, aby už se připravovali na samotný šampionát. Speciál měl naplánované mezipřistání v Bogotá s přestávkou čtyři a půl hodiny. A opět se rozebíhají konspirační dohady. Lékař Phillips navrhl, aby se letělo až do Panamy, což bylo později vykládáno jako snaha vyhnout se odpovědnosti, jenže Moore i Ramsey tuto variantu odmítli.

Důvodem byla právě snaha dokázat, že Bobbyho svědomí je čisté a nehodlá se skrývat, Ramsey to zase chápal jako vstřícný krok vůči jihoamerickým příznivcům. Angličané opět zamířili do hotelu Tequendama a v jeho kině sledovali film Shenandoah. A pak události nabraly dramatický směr: Mooreho oslovili dva muži v civilu, jak se vzápětí ukázalo, šlo o kolumbijské policisty. Poté byl fotbalista formálně zatčen za krádež diamantového náramku.

Důvodem pro tento postup byl mladík Alvaro Suárez. Ten se 22. května přihlásil na policejní stanici a uvedl, že může dosvědčit Mooreovu vinu, protože ho viděl přes výlohu obchodu při krádeži. Choulostivou situaci nakonec řešil britský velvyslanec, na jehož žádost mužstvo odletělo do Mexika a Moore tak nebyl zadržen v areálu letiště, kde se pohybovaly filmové štáby.

Hráč tedy zůstal v Kolumbii se dvěma zástupci asociace – tým odletěl bez jakéhokoli znepokojení, protože se nezřídka stávalo, že Moore absolvoval individuální program v oblasti rozhovorů či setkání s významnými osobnostmi. Až když stroj opustil kolumbijský vzdušný prostor, Ramsey si hráče svolal a vysvětlil jim, k čemu v Bogotá došlo. Zároveň dostal i tisk oficiální prohlášení.

Hned zpočátku se rojily otázky: pokud byli v klenotnictví i Charlton a Phillips, proč byl zadržen jen Moore? Tomu po dobu jeho setrvání v Kolumbii poskytl azyl ředitel tamní fotbalové federace Alfonso Senior. Moore měl de facto domácí vězení, ale mohl si odskočit i na zahradu a v rámci možností trénovat – měl vždy „k ruce“ dva ozbrojené strážce. Když pak Moore vypovídal při procesu, soudce Peter Dorado nacházel další podivné rozpory.

Během výslechů jednotlivých aktérů například Clara Padilla hájila své obvinění s tím, že si Moore vložil ukradený šperk do levé kapsy saka. Inkriminovaná část oděvu anglického kapitána však na této straně vůbec kapsu neměla. Dívka viditelně znervózněna a začala popírat dřívější tvrzení, zaplétala se do vlastních výroků, nakonec říkala vyslovené nesmysly a ve finále v slzách z místa pro svědky doslova utekla.

Alvaro Suárez zase nedokázal soudci vysvětlit, proč se svým svědectvím čekal celé čtyři dny. Další velmi trapná situace nastala, když se soudce dotázal na cenu údajně zcizeného šperku. Prodavačka udala 500 liber, zatímco majitel klenotnictví Danilo Rojas hovořil o 6500 librách. Clara Padilla se další rozpor snažila obhájit tím, že jí vyšetřující špatně rozuměli a ona měla na mysli pět tisíc liber…

V zákulisí se pochopitelně intervenovalo a bylo nad slunce jasné, že Kolumbie by nejraději celý skandál sprovodila ze světa, protože skutečně působil vyumělkovaným dojmem. Předseda Labour Party Harold Wilson kontaktoval zástupce kolumbijské vlády s žádostí o okamžité propuštění a čtyři dny po svém zatčení Moore opravdu opustil soudní síň „středem“, tedy byl soudcem Doradem zproštěn viny „… na základě nedostatečných důkazů.“

Musel však přislíbit, že v Mexiku se ohlásí na kolumbijském konzulátu a nadále bude s úřady země spolupracovat. Ještě než samotný šampionát začal, i tato povinnost padla, neboť „… důkazy, vedoucí k jeho obvinění, nebyly potvrzeny.“

Moore tedy dorazil se zpožděním za výpravou do Guadalajary, kde učinil i oficiální prohlášení: „Jsem rád, že jsem volný a obvinění se ukázala být jako nepravdivá.“ Ramsey ho měl k dispozici hned v prvním zápase s Rumunskem a nemusel řešit náhradní sestavu.

Leccos naznačovalo, že skutečně šlo o plánované spiknutí, snahu zdiskreditovat „nenáviděné“ Angličany a rozvrátit jejich koncentraci a soustředění. Dokládá to i další historka: po příletu do Guadalajary informoval brazilský tisk o „bandě opilců a zlodějů“ a podložil své tvrzení očitým svědectvím o potácejících se hráčích opouštějících letadlo. Jenže pravda byla taková, že útočník Jeff Astle měl přímo panickou hrůzu z létání, takže si v bogotském baru před odletem dal pár sklenek na kuráž. V letadle se mu ještě přitížilo a po příletu do Mexico City jej hráči museli podpírat, což bylo pro číhající reportéry tučné sousto.

Moore však sklízel i sympatie a asi největší přišla od někdejšího trenéra brazilského národního mužstva Joao Saldanhy. Ten prohlásil, že když hrál v Kolumbii se svým týmem Botafogo, zažil přesně tutéž příhodu: zaměstnanci obchodu ukryli šperk a poté se dožadovali náhrady s pohrůžkou, že vše předají tisku. Saldanha si nebral servítky a celý skandál označil za „ostudnou pomluvu“. Když pak Moore vběhl na hřiště, ozýval se pokřik „ladrón“ (zloděj), ovšem Bobbyho skvělá hra a celkové vystupování záhy křiklouny umlčelo. Po zápase s Brazílií už sklidil potlesk na otevřené scéně.

Angličané postoupili do čtvrtfinále, kde se utkali se svým předchozím finálovým soupeřem. A opět můžeme hledat něco tajemných událostí. Opora týmu, brankář Gordon Banks, prý snědl nedostatečně ošetřené ovoce a pro zápas nebyl fit. Zastoupit ho musel Peter Bonetti a zjevně podlehl atmosféře – u dvou branek neměl rozhodně čisté svědomí.

Nabízí se otázka: když už Angličané věděli, že jim není okolí příznivě nakloněno (kolem jejich sídla v Gualadajaře například do pozdních hodin jezdili návštěvníci v autech a na motocyklech a troubili, aby se hráči nevyspali…), proč si neohlídali tak banální věc. Nebo byl Banks tak hladový?

Případ nakonec skončil definitivně až v roce 1972: Charlton a Moore u městského soudu v Bow Street naposledy provedli výpověď a tím byl případ definitivně uzavřen. Kolumbijci s ním byli hotovi ještě dříve – v říjnu 1970 konstatovali, že nové okolnosti se neobjevily a tudíž šetření končí. Ještě dříve zmizelo ze světa klenotnictví Fuego Verde – bezprostředně po skončení mistrovství jeho majitel Danilo Rojas zmizel neznámo kam a stánek osiřel. Clara Padilla po nějaké době opustila zemi a žila v USA.

Alf Ramsey ve svých memoárech uvedl, že „bogotský náramkový incident“ byl jedním z nejhorších období, které ve fotbale prožil. Ačkoliv byl Moore očištěn, určitý stín pochybností nejspíš zůstal, protože tento vzorný sportovec – jako jemu podobní – se od královny nedočkal titulu sir, na fotbalovém trávníku zůstal jen pomyslným rytířem.

Naposledy se tato událost přetřásala krátce po Robertově smrti. Životní pouť ukončil po marném boji s rakovinou 24. února 1993. Poté jeho životopisec Jeff Powell zveřejnil informaci, kterou po dohodě s Moorem směl uvést až po jeho smrti. Hráč se domníval, že náramek byl opravdu odcizen jedním z mladíků v týmu a považoval situaci spíš za klukovinu než záměr.

Mluvit o tom nechtěl, aby případnému viníkovi nezničil kariéru, jenže neměl absolutní jistotu – stál zády do místnosti a jen se domníval, že to někdo mohl udělat. K této hypotéze se klonil i doktor Phillips a celkem pochopitelně i manželka Roberta Tina Moore. Jenže kdo měl tím hráčem být, když ve Fuego Verde údajně byli jen Moore, Phillips a Charlton? Někdo, kdo vešel? I jeho výklad má hodně hluchých míst a odborníci ho spíš brali jako tendenci potvrdit, že on sám je bez viny.

Nejvíc fanoušků se kloní k variantě, že šlo o záměrnou provokaci a jistou formu odplaty za MS 1966. Do důsledků se nenaplnila, protože evropská mužstva v Mexiku nevyhořela a Itálie dokonce ve finále vzdorovala Brazílii, ale Zlatou Niké jí nevyrvala.

Článek sepsal fanoušek Ruik Football – Robertino.