Spojte se s námi


Fotbal

Zapomenutý kanonýr Just Louis Fontaine, který drží prakticky nepřekonatelný střelecký rekord mistrovství světa

S rozebíhajícím se mistrovstvím světa 2022 se vedou debaty kolem možné změny tabulky kanonýrů. Při důkladném pohledu v ní najdeme na doposud 4. místě jméno, které mnoha fanouškům říká jen opravdu málo.

Publikováno

dne

S rozebíhajícím se mistrovstvím světa 2022 se vedou debaty kolem možné změny tabulky kanonýrů. Při důkladném pohledu v ní najdeme na doposud 4. místě jméno, které mnoha fanouškům říká jen opravdu málo.

Dokonce jsem jednou četl „odborný“ názor, zda se nejedná o chybu – aby jeden hráč nastřílel v rámci jediného šampionátu tolik branek? I když se jednalo o přelom 50. a 60. let, kdy divoké výsledky nebyly zase takovou vzácností? Proč se tedy výjimečný střelec neprezentoval v dalších letech?

Ne vždy se na vás paní Štěstěna usmívá. Právě náš hrdina by o tom mohl vyprávět. Just Louis Fontaine se narodil 18. srpna 1933 na územní tehdejšího francouzského protektorátu Maroko. Jeho původ byl běžný pro tamější prostředí – otec Delphin Louis Martin Fontaine byl Francouz, zástupce tabákového koncernu, a matka Dolorès Ortega pocházela ze Španělska. Devítičlenná rodina žila Marrakéši (okres Guéli) a tady také Just jako správný kluk objevil fotbalový míč.

Záhy předváděl své umění v juniorském týmu AS Marrakesch, ale poté ho studium zaválo do mnohem slavnější Casablancy. Těžko říci, zda něco tušil o slavném filmu Michaela Curtize s Humphrey Bogartem a Ingrid Bergman v hlavních rolích, ale fotbal mu imponoval stále více. Důkazem budiž jeho vyloučení z univerzity Lyautey a přestup do týmu USM de Casablanca, kde získal profesionální kontrakt.

Tady jako sedmnáctiletý benjamínek ve své první sezóně mezi dospělými nastřílel v 16 zápasech 23 branek. I v dalších dvou sezónách si udržel skvělý průměr minimálně jedné branky na zápas. Už tehdy se však ukázala i stinná stránka jeho kariéry – na středního útočníka byl relativně malý (174 cm) a často ho pronásledovala zranění.

Evropští a zejména francouzští „zvědové“ si šikovného hrotového hráče, jemuž maminka říkala Justo, všimli a jako první reagovali lanaři z OGC Nice. Za přestupem stál Mario Zatelli a přestože Fontaine ze své střelecké potence poněkud slevil, pořád si udržoval pověst kanonýra.

Jeho kariéru nenarušila ani povinná vojenská služba, zdůrazněná událostmi v Alžírsku. Jestliže mladí muži v Československu nadávali na dvouletou prezenční službu, čili nepopulárních 730 dní, Fontaine musel absolvovat ještě o 180 dní navíc.

Je ale pravdou, že v Joinville měl poněkud volnější život a dokonce byl kapitánem místního reprezentačního družstva vojenských mužstev, s jehož pomocí se Francouzi kvalifikovali na vojenský šampionát v roce 1957.

U toho však Just už nebyl. Především mu vojenská povinnost vypršela půl roku dříve. Navíc se před ním otevřela další obrovská příležitost. Věhlasný francouzský fotbalista a Fontainův kolega z národního týmu Raymond Kopa se totiž upsal Realu Madrid a zástupci týmu Stade de Reims si jako náhradu vyhlédli právě Fontaina.

Just už byl v té době reprezentantem, přičemž oslavil svůj debut proti Lucembursku, jehož konto 17. prosince 1953 zatížil třemi brankami. S OGC Nice se loučil jako mistr země (1955-1956), navíc v roce 1954 měl lví podíl na zisku Coupe de France.

Jen málokdo ví, že trenérské duo Albert Batteaus / Paul Nicolas s Fontainem pro šampionát 1958 nepočítalo jako s hráčem základní sestavy. Jenže když se zranil Justův konkurent René Bliard, sestavili trenéři famózní útok Piantoni, Kopa, Fontaine, Vincent a Wisniewski, před nímž se třásli všichni soupeři.

Paraguayi v úvodním zápase nastřílel Just hattrick, následovala porážka s Jugoslávií, kde ale Fontaine skóroval dvakrát, jednou se trefil i v závěrečném zápase skupiny proti Skotsku. Další dvě trefy přidal ve čtvrtfinále proti Severnímu Irsku a Francie si sebevědomě věřila i na Brazílii.

Zápas možná mohl dopadnout jinak, kdyby si záhy nezlomil nohu střední obránce Jonquet, což byla pro zástupce galského kohouta citelná ztráta. Fontaine se opět jednou trefil, ale toho dne vládl Pelé a pro Francii zbyl jen zápas útěchy proti obhájci titulu Německé spolkové republice.

Tady Just zazářil naplno a čtyřikrát pokořil Heinze Kwiatkowskiho v německé brance. Suma sumárum – šest zápasů, 13 branek a záviděníhodný průměr 2,16 gólu na jeden zápas, to byla vizitka čtyřiadvacetiletého borce, před nímž se otevíral svět.

Ačkoliv po mistrovství Fontaine dál zářil a se Stade de Reims dobyl mistrovský titul a v sezóně 1958-1959 dokázal se svým týmem postoupit do finále PMEZ, jeho dny se pomalu krátily. Při zápase se Sochaux hraném 20. 3. 1960 mu Sékou Touré z Pobřeží slonoviny nešetrným zákrokem nadvakrát zlomil levou nohu.

Následovalo dlouhé léčení a rehabilitace, opatrný návrat a další rána osudu: při zápase s Limoges 1. ledna 1961 utrpěl Fontaine opětovnou zlomeninu levé nohy. Sám velice záhy pochopil, že už nikdy nebude schopen hrát bez obav z dalšího zranění, proto se v červenci 1962 rozloučil s kariérou aktivního hráče a věnoval se trenérské činnosti.

Ani tady mu pšenka příliš nekvetla. V roce 1967 stál dvakrát na lavičce francouzské reprezentace, ale dvě porážky ukončily jeho působení. Více štěstí měl jako kouč Paris St. Germain – tento dnes velmi úspěšný klub dovedl v roce 1974 do francouzské první divize, tedy v podstatě 1. ligy.

Do rodného Maroka se vrátil v roce 1979 – 1981, kam odešel z FC Toulouse. Bylo i jeho dílem, že Atlasští lvi dosáhli v šampionátu Afriky na třetí místo (1980), ale Fontaine u tohoto triumfu chyběl – pár dní před závěrečným turnajem u Meknes havaroval a musel se na čas vzdát svých povinností.

Fontaine proslul i založením UNFP (L’Union Nationale des footballeurs professionals) – Národní unií profesionálních fotbalistů, na níž se podíleli Eugène N’Jo a právník Jacques Bertrand. UNFP hájila zájmy hráčů proti diktatuře klubů a sponzorů. Just také spolupracoval s firmou Adidas jako její zástupce, v roce 1965 po přesídlení do Toulouse provozoval dva obchody Justo Sport (uzavřeny byly v letech 1986 a 1990).

V dnešní době sociálních sítí a vyspělých PR praktik by Fontaine byl skutečnou hvězdou první velikosti. Každopádně dokázal něco, na co – snad s výjimkou Gerda Müllera – potřebují dnešní hráči tři, někdy i čtyři šampionáty. Můžeme tvrdit, že dnešní fotbal je náročnější, ale hráči 50. let neměli k dispozici špičkové materiály, kopačky na míru a nejmodernějšími technologiemi vytvářené míče.

Z tohoto hlediska se příběh Justa Fontaina zdá být téměř neuvěřitelný – a přesto se stal. Odborníci se shodují, že jeho rekord v počtu branek na jednom šampionátu bude hodně dlouho nepřekonán, pokud se ho vůbec podaří zdolat.

Zdroj: FIFA, Wikipedia

Reklama

Fotbal

VIDEO: Belgii po hráčích Maroka ničí maročtí „fanoušci“! Násilné oslavy propukly zejména v Bruselu, potíže hlásí i Nizozemsko

Belgie v neděli navázala na výkon proti Kanadě, tentokráte už ale neměla to štěstí, že by dokázala zvítězit. Maroko jí nedalo šanci a zvítězilo 2:0. Země ze severozápadu Afriky měla důvod slavit, nicméně Maročané žijící v Belgii pojaly oslavy nečekaně násilně. Násilnosti hlásí i Nizozemsko.

Publikováno

dne

Belgie v neděli navázala na výkon proti Kanadě, tentokráte už ale neměla to štěstí, že by dokázala zvítězit. Maroko jí nedalo šanci a zvítězilo 2:0. Země ze severozápadu Afriky měla důvod slavit, nicméně Maročané žijící v Belgii pojaly oslavy nečekaně násilně. Násilnosti hlásí i Nizozemsko.

Nedělní program světového šampionátu nabídl několik zajímavých výsledků. Jedním z nich byla i prohra Belgie. Na tu si vyšláplo Maroko a dokázalo zvítězit 2:0. Belgičané tak mohou být rádi, že se jim se štěstím podařilo porazit Kanadu, protože jejich výkony nejsou vůbec dobré.

Výhra nad Belgií je však navzdory její špatné formě velmi cenným skalpem. Toho jsou si ostatně Maročané vědomi. Bohužel se však Maročané žijící v Evropě začali chovat více než nevhodně.

Pro Maroko to byla první výhra na mistrovství světa od roku 1998, kdy porazilo Skotsko. Ani to však neomlouvá způsob, jakým výhru v Belgii, tedy v zemi, kde žijí, oslavovali.

Odnesl to zejména belgický Brusel, kde došlo k uzavření několika částí centra města. Ještě před samotným koncem zápasu prý desítky lidí vyloženě vyhledávaly konfrontaci s policí, což samozřejmě ohrožovalo veřejnou bezpečnost.

„Fanoušci“ rozbíjeli výlohy, házeli petardy, dělbuchy, zapalovali auta a ničili majetek. A neodnesl to jen Brusel. Násilí hlásily také Antverpy, nejlidnatnější belgické město, či Lutych.

Násilnosti v Belgii se dokonce podařilo několika lidem natočit a videa byla zveřejněna na sociálních sítích.

Aby toho nebylo málo, došlo k nepokojům také v Nizozemsku, kde rovněž žije nemalé množství Maročanů. Zejména v Rotterdamu byla situace skutečně napjatá, když se k násilí uchýlilo 500 jedinců, kteří na policisty kromě pyrotechniky házeli i sklo.

Další nepokoje hlásily města Haag a Amsterdam, kde bylo zapáleno jedno auto.

Za zmínku stojí, že oslavy v Maroku vypadaly úplně jinak. V marockém hlavním městě Rabatu se oslavovalo zpěvem, tancem a tradičním troubením klaksonů.

Zdroj: Twitter, DW.com, New York Times

Pokračovat ve čtení

Fortuna liga

Uroš Radaković: Sparta? Nevím, proč jsem nedostal druhou šanci. Za Sigmu bych si chtěl ještě sezónu zahrát

Srbský stoper Uroš Radaković na sebe upozornil během angažmá v Sigmě Olomouc, díky kterému si vysloužil přestup do pražské Sparty. V rozhovoru pro Ruik zavzpomínal vytáhlý stoper na angažmá v Itálii, pražské Spartě či v Sigmě Olomouc.

Publikováno

dne

Srbský stoper Uroš Radaković na sebe upozornil během angažmá v Sigmě Olomouc, díky kterému si vysloužil přestup do pražské Sparty. V rozhovoru pro Ruik zavzpomínal vytáhlý stoper na angažmá v Itálii, pražské Spartě či v Sigmě Olomouc.

V osmnácti letech jste opustil Srbsko a vydal se zkusit štěstí do italské Boloni. Jak vzpomínáte na angažmá v Itálii? A co Vám dalo toto působení po fotbalové a životní stránce?

Mým snem a cílem bylo hrát za Crvenou Zvezdu Bělehrad, protože jsem odchovancem tohoto klubu. Ale po mistrovství Evropy U17 jsem měl pohovor s vedením klubu, který mne neviděl v prvním týmu. Navrhli mi, abych odešel na hostování do třetí ligy v Srbsku, což se mi vůbec nelíbilo. A ke všemu jsem měl na stole nabídku z Boloni. Nemohl jsem uvěřit tomu, že Crvena Zvezda mě nechce a Boloňa naopak ano. Po debatě s rodinou nebylo co řešit a odešel jsem do Itálie. 

Na první dojem bylo angažmá v Boloni neuvěřitelné. V týmu byli osobnosti jako Diamanti, Gilardino nebo trenér Stefano Pioli, který získal titul v loňské sezóně s AC Milán. Celkově, co se týká klubu a života, tak je to naprostý sen, tam hrát a žít, protože Boloňa je nádherné město. Po fotbalové stránce to byl samozřejmě velký krok, protože jsem nebyl zvyklý na tak náročné tréninky. Docela mi trvalo než jsem se dostal v tréninku na podobnou úroveň jako ostatní. 

Trénoval jsem s áčkem a zápasy jsem hrál za Primaveru. Ale v klubu si mě připravovali do budoucna pro první tým a dostal jsem i šanci v italském poháru proti Neapoli. Proti mě nastoupili hráči jako Hamšík, Cavani nebo Callejón a my jsme vyhráli 2:1. Potom jsem měl hrát proti Interu, ale bohužel jsem se zranil. Trenér mi potom řekl, že pokud budeme zachránění, tak posledních osm zápasů odehraju. Ale zase jsem se zranil a já ztratil šanci se ukázat. 

V další sezóně jsem měl nastoupit proti Cagliari, ale na tréninku jsem si zlomil nos, tak jsem nenastoupil. Řekl jsem si, že by bylo asi dobré změnit prostředí, protože jsem neměl v Boloni vůbec štěstí. Odešel jsem na hostování do Novary, kde jsem nastoupil v prvních třech zápasech a zase přišlo zranění. Dělali mi různá vyšetření a řekli mi, že budu mít pořád problémy se svaly.

A tak to i bylo. Ale jinak na Itálii vzpomínám jen v dobrém. I na fanoušky, kteří byli úžasní. Na každém tréninku čekalo 50-100 lidí na podpis nebo fotku. A bylo jim úplně jedno jestli hraješ nebo nehraješ. Naučil jsem se i jazyk, pracoval s kvalitními trenéry, posunul se po taktické stránce a celkově to hodnotím jako správným krok.

V létě 2015 jste odešel na hostování do Sigmy Olomouc, kam jste i trvale přestoupil. S největší pravděpodobností jste tam asi zatím prožil nejpovedenější období. Jak vzpomínáte na Sigmu?

V Boloni jsem měl ještě smlouvu na dva roky, ale já jsem chtěl změnit prostředí. O peníze vůbec nešlo, protože jsem v Itálii bral několikanásobně víc než v Sigmě, ale já jsem chtěl zachránit svou kariéru. Chtěl jsem pravidelně nastupovat a když se ozvala Sigma, o které jsem toho sice moc nevěděl, ale zjistil jsem si veškeré informace o klubu.

Tak jsem si řekl, že to půjdu zkusit, protože jsem cítil, že bych tam mohl dostat více příležitostí než v Itálii. K tomuto angažmá mi hodně pomohli Dalibor Lacina s Danielem Šmejkalem. V první sezóně jsme sice sestoupili, ale já se tam cítil velmi dobře a velmi rychle jsem se tam adaptoval. Sigma mi dala strašně moc a vážím si klubu včetně lidí, kteří tam pracují. Klub mi velmi přirostl k srdci a ještě bych si chtěl tam zahrát aspoň jednu sezónu. 

V Olomouci jste nastupoval pod trenérem Václavem Jílkem. Jak se Vám pod ním hrálo?

Příchod trenéra Jílka mě úplně změnil. Líbilo se mi jeho nastavení, a to jak uměl komunikovat s hráči. Takový přístup jsem přesně potřeboval. Když jsme byli třeba ve druhé lize, tak jsem měl nějakou nabídku na přestup, ale klub mě nepustil. Trochu se projevila moje horká krev (smích).

Byl jsem sám proti sobě a začal si říkat, co já budu dělat v druhé lize? Trenér Jílek společně s kondičním trenérem Vencou Smolou se snažili se mnou často komunikovat. A musím jim za to poděkovat, protože mi otevřeli oči a hodně mi pomohli.

Díky skvělým výkonům v Sigmě jste si vysloužil přestup do pražské Sparty. Jak vzpomínáte na Spartu? A proč jste tam nedostal druhou šanci?

Když jsem šel do Sparty, tak jsem věřil tomu, že mám na to abych se tam prosadil. Samozřejmě je to úplně něco jiného než Sigma, protože Sparta je největším klubem v České republice. Mně se ten první rok vůbec nelíbil, protože kabina byla rozdělená na skupinky a nebyla tam parta jako v Sigmě. Ani výsledky nebyly dobrý, a tak přišel velký tlak ze strany médií a fanoušků.

Ale nastupoval jsem v první sezóně pravidelně a samozřejmě nevyšel mi nějaký zápas, ale nemyslím si to, že bych si už nezasloužil druhou šanci. Někteří hráči jí dostali, ale já ne. Dodnes vlastně nevím ani proč. Je mi to líto, protože od prvního až do posledního dne, jsem dal klubu maximum. Takže mě mrzí, že jsme neudělali titul a nepostoupili do skupiny evropských pohárů, ale to se stává, to je prostě život.

Každopádně na Spartu vzpomínám rád a hlavně na fanoušky, kterým moc děkuji a rád vzpomínám na skandování mého jména po Subotici, když jsme hráli doma se Slováckem. Pokud chce být Sparta úspěšná, tak by měla začít výměnou ve vedení klubu, protože tam nejsou správní lidé, kteří by klub dovedli k nějakému úspěchu. Jsem moc rád, že jsem poznal i trenéra Hapala, kterému chci taky za vše poděkovat. Bohužel takový člověk jako on nemá šanci se ve Spartě prosadit, protože je to opravdu čistý člověk.

Sledujete výsledky Sigmy a Sparty? Co na ně říkáte?

Ano, sleduji oba kluby, protože mám v obou týmech kamarády. Jsem i s některými lidmi v kontaktu. Takže jsem moc rád, že se Sigmě daří a mám i radost z toho, že se Sparta zvedla ke konci podzimu. Oběma držím palce.

Ze Sparty jste celkově odešel třikrát a to konkrétně do Orenburgu, Astany a Wisly Krakov. Můžete nějak zhodnotit tato angažmá?

O hostování v Orenburgu jsem se dozvěděl ve vlaku, když jsem byl na cestě do Olomouce za kamarády. Volal mi jeden srbský agent a ptal se mě jak to se mnou vypadá. Tak jsem mu řekl, že můžu odejít ze Sparty na hostování, protože se mnou nepočítá. A on ať mu dám pár minut, že by něco pro mě měl. Zavolal mi zpět, ať se vrátím do Prahy a já v poslední den přestupového období podepsal hostování do Orenburgu.

A musím říct, že v té době to bylo asi to nejlepší. Ke všemu jsem vždycky chtěl hrát v ruské lize, protože se mi líbila ta soutěž. Rád na to angažmá vzpomínám, až na ten konec, kdy jsem měl covid a skončil jsem v nemocnici. To bylo asi nejtěžší období v kariéře, protože jsem byl v nemocnici na kyslíku, žena měla před porodem a já nemohl u ní být. A ke všemu mi ještě umřel tchán, takže na tohle období vzpomínám s těžkým srdcem. Ale je to za námi, jsme silnější a snažíme se dívat jen do budoucna.

Během toho, co jsem byl v nemocnici, tak jsem se dozvěděl o zájmu Astany, kde trénoval trenér Bílek. Jsem mu moc vděčný za příležitost, ale myslím si, že to nebyl správný krok. Měl jsem nabídky z Ruska, ale chtěl jsem jít za trenérem Bílkem, který mi věřil a klub hrál o titul nebo evropské poháry.

A to mě velice lákalo. Bohužel po tom covidu jsem nebyl vůbec formě a necítil jsem se dobře. I doktoři říkali, ať jsem opatrný na sebe. Ale v Astaně mi řekli, že můžu normálně hrát. Trenér Bílek šel za mnou a ptal se mě jak se cítím, jestli můžu hrát předkolo Ligy mistrů a já ho nechtěl zklamat. Bohužel ten zápas nevyšel podle představ asi jako celé angažmá v Kazachstánu, nebylo to lehké období.  

Po konci v Astaně jsem se vrátil do Sparty, kde jsem měl ještě na rok smlouvu. Trénoval tam trenér Kotal a já začal normálně trénovat. Ale nikdo se se mnou nebavil o budoucnosti. Nikdo mi neřekl, že se mnou nepočítá nebo nezeptali se mě, jak to dál vidím. Nebylo to prostě normální.

Tak jsem šel za trenérem Kotalem a řekl mu, že jsem připravený zůstat ve Spartě a porvu se o své místo. A on mi řekl, že o tom nevěděl, že mu lidi z klubu řekli, že chci odejít. Takže si o tom můžete udělat obrázek sami. Vlastně i po tom jsem měl rozhovor s trenérem Vrbou, který mi řekl, že se mnou nepočítá a já odešel do Wisly. První zápas ve Wisle gól a skončil jsem v nemocnici. Byla tam neskutečná podpora od fanoušků, kteří mi psali i do nemocnice. Je mi strašně líto, že klub sestoupil do druhé ligy, protože rozhodně patří mezi polskou elitu. 

Během působení ve Spartě působila jste zažil balkánskou partu do které patřil Plavšić, Vukadinović, Ristić nebo Civić. Proč jste se podle Vás nedokázali prosadit?

Jo, ve Spartě bylo hodně Balkánců. Byla to opravdu dobrá parta. A proč se neprosadili? To je otázka na vedení Sparty. Když se podíváte na některé hráče, kteří se neprosadili ve Spartě a teď hrají náročnější a kvalitnější soutěže než je česká liga.

Třeba Ristić šel do Montpellieru a teď hraje za Benficu. Civič? Ferencváros, kde hraje pravidelně. A není to o tom, že by byl ve Spartě velký tlak a oni to neunesli, tomu nevěřím. V těchto klubech bude třeba i vyšší tlak. Takže si myslím, že nebyl problém v těchto hráčích, ale někde jinde. 

Nyní působíte v tureckém Ankaragücü, jak jste zatím spokojený v novém angažmá?

Měl jsem nabídky ze Saúdské Arábie, Dubaje a Ruska, ale stále jsem vyčkával. A když jsem dostal nabídku z Ankary, tak jsem hned řekl, že jdu do toho, protože se jedná o velmi dobrou soutěž s kvalitními hráči. Fanoušci jsou totální fanatici a na stadionu je peklo, což mě dost motivuje.

Stadiony jsou tady plný a není to jako v Česku, kde třeba někde chodí pouze tři tisíce diváků. I pro život to tady je super místo. Jsem tady zatím maximálně spokojený a i lidi jsou tady strašně přátelští a ochotní. Dokážu si tady představit zakončení své kariéry, ale aspoň tu jednu sezónu v Sigmě bych si ještě chtěl zahrát.

Pokračovat ve čtení

Fotbal

Írán vs. USA: Preview a tipy na sázení

V úterý od 20 hodin se odehrají poslední zápasy skupiny B. Jedním z duelů bude souboj mezi Íránem a USA. Očekává se zajímavý duel, protože oba týmy stále mohou postoupit do osmifinále, který z nich se nakonec bude radovat?

Publikováno

dne

V úterý od 20 hodin se odehrají poslední zápasy skupiny B. Jedním z duelů bude souboj mezi Íránem a USA. Očekává se zajímavý duel, protože oba týmy stále mohou postoupit do osmifinále, který z nich se nakonec bude radovat?

Lepší výchozí pozici v tabulce má tým Íránu, který má na kontě tři body a v tabulce drží druhé místo. Svěřenci portugalského trenéra Queiroze nevstoupili do turnaje ideálně, když podlehli na úvod Anglii vysoko 2:6.

Ovšem z porážky se dokázali oklepat a proti Walesu si připsali důležitou výhru 2:0. Velmi jim napomohlo vyloučení brankáře Hennesseyho v 86. minutě, do té doby totiž hrály oba celky nerozhodně.

Íránci využili přesilovku náramně. V dlouhém nastavení otevřel skóre v 90+8. minutě Cheshmi, když ránu zpoza vápna zakroutil do pravého dolního rohu. Pojistku přidal o tři minuty později Rezaeian, který využil rychlého brejku.

Národnímu týmu USA se zatím na mistrovství světa nepodařilo zvítězit. V prvním zápase sice Američané vedli proti Walesu, ale ve druhé půli zužitkoval penaltu Bale a oba celky se rozešly nerozhodně 1:1.

V druhém utkání narazili svěřenci trenéra Berhaltera na výběr Anglie. Ve statisticky vyrovnaném utkání branka k vidění nebyla, a tak USA patří v tabulce třetí příčka se ziskem dvou bodů.

Tipy na sázení

Vzhledem k tomu, že Íránu stačí na postup remíza, očekávám z jejich strany spíše defenzivní vystoupení. Ovšem USA potřebuje výhru a předpokládám, že se budou hnát hned od první minuty za gólem.

V zápase proti Walesu (především v první půli) jsme viděli, že Američané umí hrát proti obrannému bloku a věřím, že i tentokrát se jim ho podaří prolomit. Následně budou těžit z rychlých brejků a svého soupeře dokáží porazit.

Zdroj: FIFA, ESPN

Pokračovat ve čtení

Oblíbené