Věděli jste, že když byl Zlatan mladý, tak ukradl kolo svému trenérovi, aby se dostal rychleji z tréninku domů?

Máme tady již třetí článek z rubriky „Věděli jste, že…?“. V tomto článku se podíváme na švédského hvězdného hráče Zlatana Ibrahimoviće a jeho příběh z mládí, kdy jednou po tréninku ukradl kolo jednomu ze svých trenérů, aby se dostal rychleji domů.

V předchozích dvou článcích jsme se podívali na to, zda jste věděli o tom, že Fabinho (hráč Liverpoolu) a Samuel Eto’o oblékali dres Realu Madrid.

Už ve svém mládí, konkrétně ve svých třinácti letech, si Zlatan Ibrahimović uvědomil, že pokud si kluk jako on chce získat respekt, tak musí být pětkrát lepší než ostatní a musí trénovat desetkrát tvrději, jinak nemá šanci. Aspoň tedy ne na tomhle světě. Tím spíš, pokud byl zlodějem kol.

Na tréninkové hřiště klubu Malmö FF to měl tehdy mladý Zlatan hodně daleko, přibližně šlo o nějakých 6,5 kilometru a často musel chodit celou dobu pěšky. Někdy pro něj bylo pokušení prostě příliš silné, obzvlášť když viděl super kolo.

„Jednou jsem zahlédl žluté kolo s velkými nosiči a řekl si, proč ne? Naskočil jsem na něj a odjel. Jelo se mi na něm dobře. Po chvíli mi ale něco začalo vrtat hlavou. Na těch nosičích bylo cosi zvláštního. Pak mi to docvaklo, vzal jsem kolo pošťákovi. Jel jsem na kole s poštou pro celou čtvrt, a tak jsem raději zastavil a kolo nechal o kus dál. Nechtěl jsem krást lidem poštu.“

„Jindy se mi stalo, že kolo, které jsem nedávno ukradl, naopak někdo ukradl mě, a tak jsem po tréninku před stadionem stál bez kola. Domů to bylo daleko a já byl hladový a netrpělivý, tak jsem ukradl jiné kolo, stojící u šatny. Jako obvykle jsem vypáčil zámek a vzpomínám si, že se mi to kolo líbilo,“ sdělil Zlatan.

„Bylo pěkné, a raději jsem ho vždycky zaparkoval o něco dál, aby na něj náhodou nenarazil jeho předchozí majitel. O tři dny později si trenéři svolali všechny hráče. Už jsem s podobnými schůzemi měl zkušenosti. Obvykle to znamenalo nějaké nepříjemnosti a nadávání, a tak jsem si začal vymýšlet různá chytrá vysvětlení.“

„Něco jako: Já to nebyl, to můj brácha. Udělal jsem dobře, že jsem měl výmluvy připravené, protože tentokrát se schůze týkala kola asistenta trenéra a zda ho někdy neviděl. Nikdo ho neviděl. Ani já ne! Chci říct, že v takových situacích se drží jazyk za zuby. Tak to prostě funguje. Děláte hloupého a říkáte věci jako: Ach to mě mrzí, je mi to líto, taky mi jednou ukradli kolo a tak dále.“

„Přesto jsem dostal strach. Co jsem to udělal? Mám to ale smůlu – kolo asistenta trenéra! Trenéry je třeba respektovat. Aspoň takový jsem měl dojem. Tedy abych byl přesnější, je třeba je poslouchat a plnit jejich pokyny, zónovou hru, taktiku a další věci.“

„A zároveň je taky třeba je neposlouchat a pokračovat v držení míče a kličkování. Poslouchat i neposlouchat. Takový byl můj přístup. Říkal jsem si, že tohle bylo asi trochu přes čáru. Začal jsem být nervózní, a tak jsem zašel za asistentem trenéra.“

Poté, co přišel Ibrahimović za asistentem trenéra, tak mu sdělil: „Ehm, musím vám něco říct. Půjčil jsem si na chvilku vaše kolo. Byl jsem tak trochu v nouzi. Byla to jednorázovka! Zítra vám ho vrátím.“

Během toho nasadil rodák ze švédského Malmö ze svého repertoáru svůj nejprovinilejší obličej a do určité míry to nakonec zabralo. Trenér to přijal a mladý Švéd v klubu zůstal. A jak se jeho kariéra rozvíjela dále, již všichni moc dobře ví.

Zdroj: Kniha Já jsem Zlatan Ibrahimović