Nejstarší český prvoligový rozhodčí Jan Jevický ovlivňovat zápasy neuměl

Pozdravil se s Josefem Bicanem, zastal se Jozefa Adamce, domluvil Antonínu Panenkovi. Bývalý prvoligový rozhodčí Jan Jevický se v polovině ledna dožil úctyhodných devadesáti let. Vysvětlení pro svůj věk má: nikdy nepodlehl nátlaku, aby ovlivnil zápas. „Já to neuměl, a co neumím, nedělám,“ doznal své krédo.

Zjišťoval jste si, zda jste skutečně nejstarší žijící český prvoligový rozhodčí. K čemu jste dospěl?

Bude nejspíš pravda, že jsem nejstarší. Nenašel jsem nikoho, kdo by měl víc roků a pátral jsem po celé republice. A je jenom hrozné, jak to letí.

Stoletých občanů je přitom ve společnosti poměrně dost. Máte vysvětlení, proč se prvoligoví rozhodčí nedožívají vyššího věku? Není to tím, že byli neustále vystavení tlaku naklánět zápasy na jednu stranu?

Já jsem se takovým pokusům vyhýbal. Když po mně chtěli, abych se zavděčil, tak jsem odpovídal: Pánové já to neumím, a co neumím, tak nedělám. Možná mi to pánbůh vrátil na věku.

Kolik máte odpískaných prvoligových zápasů?

Jako hlavní osm a čtvrt. Tenkrát se rozhodčí nedělili na skupiny na hlavní a asistenty, nastupoval jsem s píšťalkou i praporkem. Ta čtvrtka znamená, že jsem střídal zraněného kolegu Fauska v utkání Žilina vs. Lokomotíva Košice.

Není to málo?

Nějak se to nesešlo. Měl jsem několikrát nastartováno přejít do nejvyšší soutěže, když mě bylo přes třicet, říkali mi, seš mladej, ještě máš čas. Tehdy rozhodčí například Vlček nebo Charouzek pískali ligu, i když jim bylo přes padesát. Bohužel jsem v tom věku prodělal náročnou operaci ledviny, což mě v kariérním postupu dost pozastavilo.

Také se mi stalo, že jsem byl v pořadí na postup do nejvyšší soutěže na druhé příčce, ale příslušní lidé vybrali devátého či jedenáctého v pořadí. Já se do ligy dostal až ve svých třiačtyřiceti letech, tedy dost pozdě.

Který zápas vám nejvíce utkvěl v paměti?

Asi Lokomotiva Košice proti Spartaku Trnava. Trnava, pětinásobný mistr Československa, už pozvolna ustupovala ze své slávy, ale pořád ji vedl legendární trenér Anton Malatinský, zvaný Toni Báči.

Hrálo se v únoru na zledovatělém zabláceném terénu, v poločase vedli domácí už 4:0. Do čeho kopli, to tam padlo. Vybavuju si, jak košický hráč od rohového praporku vykopl bezděčně míč nahoru směrem k brance hostů a on zapadl za zadní tyč. Brankář Kéketi jen zděšeně koukal.

Nakonec utkání skončilo 5:2. Instruktor mi vyčetl, že jsem na sebe nechal sáhnout od Joži Adamce. Já o tom nevěděl. Stavěl jsem zeď, posunoval ji dál, Adamec za mnou přišel, že ještě a já odpověděl, že si to vyměřím sám. V té prý chvíli mi dal ruku na rameno, ale nic jsem necítil.

Při odchodu ze hřiště na něj domácí fanoušci pokřikovali, on se zastavil a chtěl si to s nimi vyříkat. Já vicemistru světa z roku 1962 v Chile řekl: „Pane Adamec, nechte je, vy jste fotbalista, oni kokoti.“ Podíval se na mě a pronesl: „Pán rozhodca, máte pravdu a šel.“

Není vám líto, že vám nesvěřili slavné derby pražských S?

Každý by ho chtěl. Ale k tomu bych potřeboval víc sezon. Jak už jsem řekl, dívali se na mě několikrát, ale postup pořád nepřicházel. To vždycky člověka trochu znejistí. Rozhodoval jsem však dvakrát ženské derby, vždy vyhrálo hostující družstvo.

Na kterého hráče rád vzpomínáte?

Na zimním turnaji na Tatře Smíchov v roce 1971 jsem pískal Bohemku a Antonín Panenka, jehož velká sláva měla teprve přijít, moje verdikty pořád komentoval. Já mu řekl: „Pane Panenko, nemluvte mi do toho, já vím, co se má pískat, znám pravidla.“ Za tři minuty se mi omluvil.

Jak jste začínal?

Jako snad každý rozhodčí jsem hrával nejprve fotbal za rodné SK Loštice, ale táta mi to zakazoval, neboť jsem byl strašně subtilní. Bál se, abych si neuhnal souchotiny. Poprvé jsem pískal za svých studentských let na obchodní akademii v Praze na chmelové brigádě. Hráli jsme proti nějakému gymnasiu, nevešel jsem se do sestavy, tak mě pověřili pískáním.

Pak jsem v roce 1956 pískal v rodišti zápas staré gardy s místními rybáři, kteří darovali soupeři asi sedmikilového kapra. Tehdy jsem nabyl přesvědčení, že se stanu rozhodčím. Když mi bylo šestadvacet, přišel mimořádně velký nábor mezi rozhodčí. Patřil jsem vzhledem ke svému věku mezi perspektivní, to jsou paradoxy, mladší byl jen student Lobotka, bylo mu jen dvacet. V náboru byli známí fotbalisté jako bratři Pražští a další.

Máte spočítáno, kolik jste si jako rozhodčí v lize vydělal?

Hlavní dostával pět set korun, ale z toho si musel platit nocleh. Přijeli jsme ráno v pět do Žiliny, ubytovali se, šli si lehnout na pokoj. Hrálo se od tří, vlak jel po půlnoci. Chtěli po nás, abychom zaplatili ještě jednu noc za neuklizený pokoj, když jsme lehali do stejných lůžkovin. Když se dozvěděli, kdo jsme a Žilina vyhrála, tak nám druhou platbu odpustili.

Setkal jste se s pokusy, abyste zápas naklonil?

Kam jsem přijel, vyslechl jsem si nářky, jak je zápas pro oba týmy důležitý. Jak je v minulém utkání rozhodčí poškodil, jak jsou na tom špatně, když nevyhrají, odnese to trenér, továrna nebude vyrábět.

V Ostravě přišli straničtí funkcionáři, že jde o udržení jediné lidové zábavy pro těžce pracující horníky a hutníky. Peníze mi však nikdy nenabídli. Jak už jsem uvedl, já to neuměl, tak jsem to nedělal. Když mě k ničemu nepřiměli, šli na manželku, jestli má kožich.

Rozhodčí od klubu, nebudu uvádět kterého, dostávali kožich pro manželku, pokud domácí vyhráli. Když se na to poptávala, řekl jsem jí: „Myslíš, že dostaneš norkový? Leda králičinu ze chcíplých králíků.“

Dozvěděl jsem se, že na rodné Loštice nezapomínáte. Je to tak?

V roce 2017 jsem jim pořídil putovní pohár pro dorost. Bohužel dva roky se turnaj nekonal. Tak snad letos.