Karel Rada si k narozeninám přeje Ukrajinu

Přestože po celou aktivní kariéru Karel Rada prohlašoval, že se nikdy nestane trenérem, nakonec si z odříkaného chleba odkrojil nejsličnější krajíc: vede ženy. Druhý březnový den navíc oslavil vicemistr Evropy 1996 kulaté jubileum – 50. narozeniny.

Situace není pro bujaré oslavy zrovna příznivá, to si dobře uvědomoval. „Přišla jenom blahopřání, gratulace, ale to je všechno. Oslavy malé, jen v nejužším kruhu rodinném. Kdyby byla jiná doba, dalo by se něco nachystat. Potkat se s přáteli, třeba na hřišti. Teď ne. Uvidíme, co nám postupně čas dovolí,“ přehazuje větší akce na příhodnější dobu.

Ostatně fotbalový život je pro něj pořád hodně rozcouraný. „Slavil jsem poslední tři roky vždy mimo domov, na Kypru, ve známém letovisku Ayia Napa,“ říká Rada.

„Tam jsme jezdili s reprezentačním výběrem žen na soustředění. Holky na moje výročí nikdy nezapomněly, byl dort, hodily mne do bazénu. Teď se těším na páteční los baráže o postup na mistrovství Evropy, tam by mohl přijít pro mě letošní dárek,“ obrací se ke své pracovní pozici.

Přál by si, aby z osudí byla jeho svěřenkyním vytáhnuta Ukrajina. „Ve skupině jsou kromě nás Švýcarsko, Rusko, Portugalsko, Severní Irsko. A Ukrajina,“ vysvětluje. „Byla by to pro nás soupeř, který by se dal překonat. Byla by to podle mého vyrovnaná partie a dalo by se uspět,“ doufá.

Kdyby český ženský fotbal slavil historický postup na evropský šampionát, byla by to podle něj bomba. „Ženský fotbal na takový úspěch pořád čeká, byl by to pro holky obrovský zážitek a obrovská odměna,“ zdůrazňuje. „Výkonnost týmu se postupně zvedá, věřím, že by přišli i noví sponzoři, zvýšil by se zájem. Propagace by byla mnohem větší,“ vypichuje, co by postup přinesl.

Ženy nejen vede, ale přispívá i osobně k navýšení členské základny. Jeho dvojčata – holčičky, nyní dvaadvacetileté, se potatily a mají ke sportu blízko. „Adéla pořád kope, nyní hraje za Spartu,“ prozrazuje, že jedna z dcer se vydala v jeho fotbalových šlépějích.

„Eliška to zkoušela jako malá, ale pak aktivní činnosti zanechala. Nikdy ji to pořádně nechytlo. Studuje nyní Vysokou školu tělesné výchovy a sportu PALESTRA v Praze a věnuje se, když má čas, kickboxu. Přednášky nyní nemají, všechno jenom online. Nemají to jednoduché. Adélka nadále studuje v Plzni, ale kope už třetí rok ve Spartě,“ upřesňuje.

Nikdy během aktivní kariéry neplánoval, že by se stal trenérem žen. „Ani náznakem,“ nepopírá dřívější kategorický odmítavý postoj. „Já neustále prohlašoval, že se trenérem z povolání nikdy nestanu. Fotbalem jsem byl až přesycený, plánoval jsem, že si od něj odpočinu a vypadnu z něj,“ obhajuje tento postoj.

„To jsem tvrdil mnohokrát. Když jsem však začal vozit Adélku v Plzni na přípravku, tak jsem se do toho zapojil, až mě to chytlo,“ odkrývá, kdy došlo ke změně.

Patří do slavné stříbrné party, která před 25 lety bojovala na ME 1996 v Anglii ve finále o titul evropského šampiona. „No… je to doslova šílené,“ posteskne si, jak to letí.

„Vybavuju si, když jsme v Anglii hráli, jak se vzpomínalo na evropské šampiony 1976. Bavili jsme se o tom s Tondou Panenkou, Karolem Dobiášem a říkali si, to je tedy doba. Dvacet let. A najednou hup, a je to čtvrtstoletí,“ skoro nevěří, jak to uteklo.

Vědí děvčata, že byl takový borec? „Doba pádí a zapomíná se. Některé o tom vědí, ale mám v kádru i holky, které se ani ještě nenarodily, když jsme přivezli evropské stříbro. Generace jdou rychle za sebou,“ nevyčítá nikomu podobné neznalosti. „Kdo nás tehdy sledoval, i když byl třeba ještě dítě, tak si vzpomene. Ale pro mladší je to jenom historie v knihách. Jinak to ani vnímat nemohou, to je přirozené,“ připouští.

Jeho profese ho stále často zavede do zahraničí, kde o něm však vědí. „Funkcionáři ano, ti to prožili,“ znovu poukazuje na generační povědomí. „I když spíš si vybaví naše největší tehdejší hvězdy, Pavla Nedvěda, Patrika Bergra, Míru Kadlece, Pavla Kuku, Radka Bejbla,“ vypichuje osobnosti tehdejšího týmu.

„Na mě si vzpomenou Turci. To jsou fanatici, vědí přesně, kdo kdy kde hrál, kdo prošel jejich kluby,“ připomíná své angažmá v Trabzonsporu v ročníku 1997/1998.

Dnes je Tureckou oblíbenou destinací českých fotbalistů, ale tehdy objevoval neznámé končiny. „Když si to tak probírám, tak se mnou v Turecku skutečně žádný jiný český fotbalista nebyl,“ upozorňuje. „Možná jsem byl úplně první. Vlastně jen trenér Jozef Jarabinský,“ vybavuje si.

Turecko je nyní vnímáno skoro jako ráj pro české fotbalisty. „Dneska je to země, kde pro ně všechno funguje, je to cajk,“ říká. „Za mě to bylo složitější. Čekali jsme dvojčata, manželka se za mnou nemohla vůbec ze zdravotních důvodů dostat, musela zůstat doma. Ani jsme neuvažovali, že bych to prodloužil o další sezonu. Byl to daleký východ. Dvě stě kilometrů od Gruzie, tisíc kilometrů od Istanbulu,“ přibližuje tehdejší dobu.

Na EURO 1996 jel spíš jako náhradník, najednou základní sestava včetně finále. „Zlomilo se to v semifinále s Francií,“ odkrývá Rada. „Do té doby jsem seděl na střídačce. Měli jsme hodně vykartovaných hráčů, trenér Uhrin se rozhodl, že nastoupím do stoperské dvojice. A pak mě nechal i ve finále,“ dodává.

O postup do něj se zasloužil proměněnou penaltou v rozstřelu, pátou v pořadí. „Trenér nás po bezbrankovém střetnutí obešel, kdo si troufá,“ vzplání řízný stoper. „Kdo půjde, kdo nechce, já řekl, že půjdu,“ přihlásil se odvážně. Ani tento závazek nedomyslel. „Nějak mi to bylo jedno, navíc jsem nepředpokládal, že v naší nabité sestavě se pět schopných dobrovolníků nenajde,“ hájí své rozhodnutí.

„Takový Luboš Kubík by šel na všechny, proměnil první a hrnul se i k šesté, kdyby ho rozhodčí neodehnal, že to nejde. Já se nahlásil na pátou, na poslední, s tím, že třeba už bude rozhodnuto a nemusí se na mne dostat. Pořadí trenér schválil a najednou jsem musel dát,“ doběhla ho jeho odvaha. Avšak nezavával a český výběr byl ve finále!

V něm svěřenci trenéra Dušana Uhrina st. vedli, ale střídající hrotový útočník Oliver Bierhoff otočil skóre. Přes Radu. „Při každém obdrženém gólu si řeknete, že mu šlo zabránit. Pocit, že něco šlo udělat lépe, vždycky přijde,“ nevymlouvá se. „Bierhoff se prosadil. Prokázal, že v silném německém výběru nebyl náhodou, že je výborný útočník, který se orientuje ve vápně, umí zakončit, dává góly,“ dovede ocenit kvality protivníka.

Říká se, že život začíná po padesátce. „To jsou takové oblbovací řečičky, aby člověk neviděl, jak stárne,“ mává Rada rukou. „Já jsem jenom spokojený, že když se probudím, tak mě nic nebolí. A může mi být i přes padesát…“