Vzpomínka: Vancouver 2010 a olympijská legenda jménem Martina Sáblíková

Olympijské hry mají zvláštní schopnost stárnout. Stadiony mění názvy, rekordy padají, hrdinové šediví. Jen některé příběhy zůstávají téměř beze změn, jako by jim čas neubíral, ale přidával na významu. Vancouver 2010 je v české paměti jedním z nich. Ne kvůli okázalosti, ale kvůli tichu, v němž Martina Sáblíková projela ledem a zanechala stopu, která se nesmazala.

• ZOH ve Vancouveru zrodily legendu jménem Martina Sáblíková
• Tři starty se proměnily ve tři medaile
• Sáblíková potvrdila svou dominanci na dlouhých tratích

Jiná olympiáda

Když se dnes vracíme k zimním hrám ve Vancouveru, vracíme se i do jiné doby. Sport ještě nebyl nepřetržitým proudem obsahu, každé gesto nemělo okamžitý komentář a hrdinství se nemuselo dokazovat slovy. Právě do tohoto prostředí zapadala Martina Sáblíková přirozeně. Tichá, soustředěná, uzavřená ve vlastním tempu.

Do Kanady nepřijela jako neznámá. Byla mistryní světa, vládkyní dlouhých tratí, symbolem vytrvalosti. Přesto nad ní visela otázka, která se na olympiádách klade nemilosrdně: dokáže to právě teď, právě tady, právě jednou? Olympiáda není totiž součet sezony. Je to okamžik, kdy se všechno zúží.

První potvrzení

Trať na 3 000 metrů byla první zkouškou. Disciplína, která neodpouští chyby a zároveň neposkytuje útočiště vytrvalcům. Martina Sáblíková ji projela způsobem, jenž byl pro její kariéru typický: bez snahy zaujmout, bez viditelného rizika, s naprostou kontrolou rytmu. Každé kolo vypadalo stejně.

Stejný tlak do ledu, stejný náklon v oblouku, stejný klid. Když se v cíli objevilo její jméno na prvním místě, nebyl to šok. Spíš pocit, že věci zapadly. Olympijské zlato přišlo tiše – a právě proto působilo tak silně.

Místo pravdy

Pět kilometrů. Trať, která Sáblíkovou definovala lépe než jakýkoli rozhovor. Dlouhá, monotónní, bolestivá. Disciplína, kde se nelže a kde se paměť těla ozývá hlasitěji než emoce. Ten závod neměl dramatickou křivku. Neměl zlom.

Měl jen řád. Tempo, které Sáblíková nastavila, bylo od první chvíle neúprosné. Soupeřky se snažily držet, ale postupně odpadávaly. Ne kvůli chybám, ale kvůli realitě dlouhé tratě. V cíli nebylo pochyb. Druhé zlato nepůsobilo jako výbuch radosti, spíš jako potvrzení nadvlády. Takto to mělo být.

Medaile navíc

Mezi dvěma zlatými okamžiky se odehrál ještě jeden důležitý příběh. Bronz na 1 500 metrů. Trať, která Sáblíkové nikdy nebyla vlastní, ale i zde dokázala obstát. Právě tahle medaile dotváří obraz celé olympiády. Ukazuje šíři. Schopnost přizpůsobit se disciplíně, která vyžaduje jiný rytmus, jinou dynamiku, jiný typ bolesti. Tři starty, tři medaile. Bilance, která se nejeví jako náhoda ani z odstupu let.

Z dnešního pohledu je zřejmé, že Vancouver 2010 nebyl jen triumfem jedné sportovkyně. Byl také potvrzením cesty, kterou Sáblíková prošla se svým trenérem Petrem Novákem. Bez velkého týmu, bez okázalého zázemí, s důrazem na dlouhodobost a vytrvalost. V době, kdy se sport stále více opíral o technologie, šli proti proudu. A právě olympiáda ukázala, že i tato cesta může vést na vrchol.

Dnes už víme, že Vancouver nebyl výjimkou. Sáblíková pokračovala, sbírala další tituly a medaile, prodlužovala kariéru způsobem, který neměl v českém sportu obdoby. Přesto právě rok 2010 zůstává zvláštním bodem. Možná proto, že v sobě nesl čistotu. Okamžik, kdy se z výjimečné sportovkyně stala olympijská legenda.

Ostatní sporty / před 2 dny

Strach o Sáblíkovou těsně před startem: Legenda leží v posteli, fanouškům poslala vzkaz

Rivalita Sáblíková vs. Wüstová

Vancouver 2010 nebyl jen o medailích. Byl i o souboji dvou světových vytrvalkyň. Martina Sáblíková, mladá Češka z Nového Města na Moravě, nastupovala proti nizozemské legendě Ireen Wüstové, olympijské vítězce z Turína 2006. Na 3 000 m Sáblíková udržela chladnou přesnost, zatímco Wüstová ztrácela rytmus v druhé polovině tratě.

Na 5 000 m česká vytrvalkyně předvedla absolutní dominanci její soupeřky, včetně Wüstové, zůstaly pozadu už v úvodních kolech. Wüstová později komentovala že je Sáblíkovou těžké porazit, jelikož jede přesně to co má.

Vancouver tak přinesl nejen olympijská zlata, ale i začátek rivality, která definovala celou éru dlouhých tratí: tiší hrdinové proti favorizovaným veteránkám. Nechme se tedy překvapit, zda v rychlobruslení na ZOH 2026 opět uspěje.

Zdroj: Olympic games